Čís. 4539.

Živnostenská oprávnění jsou věcmi movitými. Na divadelní koncesi lze vésti (zajišťovací) exekuci vnucenou správou, třebas byla dlužníku udělena koncese mimo jiné s podmínkou, že jest povinen podnik neustále osobně říditi a že nesmí tuto osobní koncesi přenechati osobám třetím. Co do osoby vnuceného správce jest třeba svolení správního úřadu.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1925, R I 1022/24). Exekucí zabavením divadelní koncese povinného soud prvé stolice povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o zabavení divadelní koncese udělené dlužníku výnosem presidia zemské správy politické ze dne 12. června 1924 pro oranžový sál v L., tedy o zabavení oprávnění ku provozování podniku, na který se dle bodu 5., lit. o) uvozovacího patentu k živnostenskému řádu nevztahují předpisy tohoto řádu. Nutno tedy právní povahu této koncese posuzovati zcela samostatně, konkrétně, jmenovitě s hlediska, lze-li ji považovati za oprávnění ve smyslu §u 331 ex. ř., totiž za majetkové právo, jež může býti převedeno na osoby třetí nebo jimi býti vykonáváno v ten způsob, aby po případě tvořilo fond, z něhož by došli věřitelé uspokojení svých pohledávek. Neboť, kdyby zpeněžení živnostenského oprávnění, na něž se exekuce vede, bylo nemožným, neměla by exekuce smyslu a nemohla by také býti povolena. Předem dlužno vzhledem k vývodům rekursu uvésti, že dle §u 298 obč. zák. dlužno práva a tudíž i živnostenská oprávnění (koncese) pokládati za věci movité, která nebyla ani zemským zřízením prohlášena za věci nemovité a není proto s hlediska §u 374 ex. ř. proti zajišťovací exekuci na koncesi žádné závady. Rekursní soud zastává stanovisko, že zpeněžení oné divadelní koncese možným není, a poukazuje v této příčině na potvrzení policejního ředitelství v Praze ze dne 31. října 1924, dle něhož udělena byla dlužníku zmíněná již koncese mimo jiné s podmínkou, že jest povinen podnik svůj neustále osobně říditi a že tuto osobní koncesi nesmí přenechati osobám jiným. Tohoto názoru nelze sdíleti, neboť nemožnost zpeněžení koncese divadelní cestou exekuce z citovaného potvrzení nijak nevyplývá. Jeho doslov, že dlužník jest povinen tento svůj podnik neustále osobně říditi a nesmí tuto osobní koncesi přenechati osobám jiným, vylučuje určitě pouze volnou disposici dlužníkovu s koncesí cestou smlouvy, ale nelze z něho ještě s určitostí seznati, že oprávnění dlužníkovo má býti spjato tak úzce s jeho osobou, že by jakékoliv zpeněžení cestou exekuce bylo vyloučeno, když práva druhu zmíněného lze zpeněžiti mimo jiné také vnucenou správou (§ 334 ex. ř.). Rozhodnutí o tom, kdo smí divadelní koncesi vykonávati a za jakých podmínek, přísluší ovšem správním úřadům, jež se při tom řídí hledisky veřejného zájmu. Otázka, zda příslušné úřady svolují vůbec k tomu, by předmětná koncese byla vykonávána vnuceným správcem a zda dojde mezi soudem, ustanovujícím vnuceného správce a správními úřady ku shodě ohledně osoby vnuceného správce, dosud se neřeší, zejména ne oním potvrzením policejního ředitelství. Při dosavadním stavu věci je jen tolik jisto, že zpeněžení koncese jest možným, když povolení vnucené správy bude úřadem správním co do osoby vnuceného správce schváleno. Pro povolení zabavení živnostenské koncese exekucí zajišťovací rozhodnou jest v tomto období pouhá abstraktní možnost zpeněžení, kdežto schválení výkonu koncese vnuceným správcem se strany přísluš- ných úřadů správních bude hráti úlohu podle výslovného předpisu zákona (§ 341, 2. odstavec ex. ř.) teprve při volbě osoby vnuceného správce.

Citace:

č. 4539. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 70-72.