Čís. 4739.

Byla-li postoupená pohledávka po postupu exekučně zabavena, není dotčena exekucí, pokud převyšuje vymáhaný peníz.
Činí-li si na přikázanou pohledávku kromě vymáhajícího věřitele nárok též postupník, jest dlužník oprávněn složiti pohledávku na soudě.
Nastalo-li nebo může-li nastati ručení nabyvatele za dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí (dodatek III. k nařízení ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 sb. z. a n.), jest nabyvatel oprávněn, složiti potřebný k tomu peníz na soudě.
(Rozh. ze dne 25. února 1925, Rv II 850/24.)
Zažalovaná pohledávka byla žalobci postoupena Annou H-ovou dne 19. ledna 1924 a dlužníci o postupu byli vyrozuměni před 21. únorem 1924, kdy byla pohledávka exekučně zabavena a přikázána k vybrání zemskému fondu k vydobytí dávky z přírůstku hodnoty. Žalobu o zaplacení pohledávky procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: První soud, vycházeje z právního názoru, že žalovaní jako poddlužníci jsou ve smyslu ustanovení §§ 294, 303 a 308 ex. ř. usnesením exekučního soudu vázáni a že nejsou ani oprávněni ani povinni, toho času H-ové nebo jejímu postupníku, totiž žalobci platiti, žalobu zamítl. Odvolací soud však nesdílí tohoto právního názoru. Jest nesporno, že zažalovaná pohledávka byla žalobci postoupena ještě před tím, než byla soudně zabavena a přikázána k vybrání. Postupem tím stal se dle ustanovení §u 1392 obč. zák. žalobce věřitelem (majitelem pohledávky), do jehož majetkové sféry pohledávka ta přešla a přestala býti majetkem postupitelky H-ové. Důsledkem toho jest, že exekuce proti H-ové po tomto postupu pohledávky povolená, a to zabavením a přikázáním k vybrání, nemůže do výše postoupené pohledávky 37000 Kč jeviti ani vůči dlužnici (H-ové) ani vůči poddlužníkům (žalovaným) právního účinku, vždyť pohledávka zabavená v době doručení soudního usnesení nebyla již majetkem H-ové a exekuci lze povoliti a vésti výhradně jen na majetek dlužníkův (§ 294 ex. ř.). Ustanovení §u 308 ex. ř. poslední odstavec na tento případ nedopadá, poněvadž ustanovení to má na mysli postup již soudně přikázané pohledávky, čemuž však v tomto případě tak není. Žalovaní dovozují, že obstávka dotýká se pohledávky jakožto takové bez ohledu na osobu dlužníka nebo věřitele a že je při tom nerozhodným vnitřní poměr mezi stranami a že jsou dle ustanovení §u 1425 obč. zák. oprávněni 37000 Kč na soudě složiti, čehož však neučinili; k placení prý nemohou býti odsouzeni také z toho důvodu, že jim příslušejí ve smyslu ustanovení §u 1396 obč. zák. proti žalobci všechny námitky, které mohou činiti vůči postupitelce H-ové, zejména tedy námitka, že mají soudní zákaz neplatiti. Tento právní názor není však v souladu s ustanovením §u 294 ex. ř., které předpokládá, že zabavená a přikázaná pohledávka dlužníku skutečně patří (Zugleich ist dem Verpflichteten selbst jede Verfügung über seine Forderung ... zu untersagen). Žalovaní věděli v době doručení soudního exekučního usnesení, že pohledávka ve výší 37000 Kč H-ové již nepatří a že soudním exekučním usnesením H-ové příkaz s pohledávkou nenakládati a jim daný zákaz H-ové neplatiti je právně bezúčinným, a měli proto peníz 37000 Kč na soudě složiti, vznikla-li jim pochybnost, komu na pohledávku právo přísluší, nemohou však žalobci jakožto postupníku pohledávky důvodně namítati, že mu pohledávku zažalovanou, když se stala splatnou, nezaplatí.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a uložil procesnímu soudu prvé stolice, by ve věci dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Jest nesporno, že zažalovaná pohledávka 37000 Kč byla Annou H-ovou žalobci postoupena ještě před tím, než došlo k jejímu exekučnímu zabavení a přikázání k vybrání pro vykonatelnou dávku z přírůstku hodnoty ve výši 14317 Kč 19 h, dlužnici Anně H-ové k placení vyměřenou. V dovolání snaží se dovolatelé dovoditi, že jako postoupení dlužníci nejsou povinni, by na pouhé vyrozumění platili postupníkovi. Ale nehledíc k tomu, že byli o postupu vyrozuměni postupující věřitelkou samou, nelze k této námitce, teprve v dovolacím řízení uplatňované, jako k nepřípustné novotě dle §u 504 c. ř. s. přihlížeti. Jest tedy stav ten, že zabavení a přikázání sporné pohledávky stalo se po hotovém jejím postupu na žalobce. Především nelze přehlédnouti, že postoupená pohledávka činí patrně více, než ona dávka s příslušenstvím. Ježto přikázání stalo se, jak prvý soudce výslovně zjišťuje, jen až do výše vykonatelné pohledávky, jest částka, kterou postoupená pohledávka převyšuje onu vykonatelnou pohledávku s příslušenstvím touto exekucí vůbec netknuta a bylo by možno, aby k zaplacení tohoto rozdílu byli žalovaní odsouzeni, pokud ovšem nepřijdou v úvahu ještě tyto námitky, dovolateli v rámci dovolacích důvodů čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s. uplatňované. 1. Odvolací soud, změňuje rozsudek soudu prvé stolice, neměl zřetele k námitce žalovaných, že mezi postupující a žalovanými stala se úmluva, dle níž byli žalovaní oprávněni, aby si zadrželi část, potřebnou ke krytí dávky z majetku a dávky z přírůstku na majetku, aniž dbal toho, že o tom žalovaní nabídli důkazy, zejména výslechem stran, kdežto žalobce nabídl protidůkaz svědkyní Annou H-ovou. Zjištění v tomto směru nebylo provedeno. Tím stalo se odvolací řízení vadným dle §u 503 čís. 2 c. ř. s. Nesmí se při tom přehlédnouti, že tyto dvě dávky (zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n.) jsou rozlišny od dávky z přírůstku hodnoty, upravené nyní pravidly o obecní dávce z přírůstku hodnoty, uveřejněnými jako dodatek III. k nařízení ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 sb. z. a n. Zdá se, že stranám rozdíl těchto tří dávek nebyl úplně jasným. I bude dle §u 182 c. ř. s. povinností soudu, by působil i v tomto směru k vyjasnění skutkového stavu věci a dle toho zařídil další svůj postup a provedl potřebná zjištění. Dosud ani není zjištěno, zda z právního jednání mezi stranami došlo vůbec k vyměřování dávky z přírůstku hodnoty, a zda dávka tato je u zcizitele nedobytnou, a zda nastalo neb nastati může ručení žalovaných jako nabyvatelů dle §u 13 (3) oněch pravidel, v kterémžto případě žalovaní se zřetelem na §§ 928, 1052 a 1396 obč. zák. i mimo případ smluvní by byli oprávněni složiti částku, nutnou k úhradě dávky, na soudě. Bylo by po případě proto žalované ohledně této částky žalobního nároku odsouditi nikoli k přímému placení, nýbrž nanejvýše k složení do soudního uschování do 14 dnů pod duhonem práva, čehož přípustnost dovolatelé v dovolacím sdělení uznávají pravíce, že by v tom případě byli ihned submitovali. 2. Odvolací soud neposoudil věc správně potud, že při svém rozhodnutí vůbec nepřihlížel k exekuci, vedené pod čís. E 175/24. Na případ střetnutí se práv, o jaký v tomto sporu jde, že totiž pohledávka postoupená jest po postupu zabavena na základě exekučního titulu proti postupkyni svědčícího, jest vztahovati zvláštní předpis §u 307 ex. ř. Tímto předpisem jest pro takovéto případy dlužníkovi poskytnuto právo, složiti pohledávku na soudě, aniž třeba spravovací žaloby dle §u 1425 obč. zák. Činí-li totiž na přikázanou pohledávku kromě vymáhajícího věřitele nárok také jiné osoby, třebas jako v tomto případě žalobce jako postupník strany povinné, jest poddlužník (jímž v tomto případě jsou žalovaní) oprávněn složiti pohledávku u soudu exekučního ve prospěch všech těchto osob (§ 1425 obč. zák.). Dle druhého odstavce §u 307 pak v tom případě, jsou-li žaloby o zaplacení takovéto pohledávky proti poddlužníku již zahájeny, může poddlužník, slože pohledávku u soudu procesního, navrhnouti, by z rozepře byl propuštěn. Jest tedy přímo zákonem poddlužníkovi přiznáno oprávnění k soudnímu složení a proto nemůže poddlužník v takovémto případě ve sporu o pohledávku býti odsouzen k jejímu přímému placení, nýbrž jen k složení do soudní úschovy. Odvolací soud, vycházeje ze svého nesprávného názoru právního, nevzal okolnosti v tomto směru pro rozhodnutí závažné na přetřes, a bude proto třeba dle §u 182 c. ř. s. objasniti věc po skutkové stránce a provésti skutkové zjištění zejména i v tom směru, zda vůbec a v jaké číselné výši bylo by žalované i z tohoto důvodu odsouditi jen k soudnímu složení.

Citace:

č. 4739. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 417-420.