Čís. 4529.

Dána-li bankou zápůjčka v Kč a zástavou složeny marky, odpovídající výši zápůjčky dle tehdejšího kursu, jde o dvě samostatné smlouvy a nedotýká se případná neplatnost smlouvy zástavní (vzhledem k nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n.) platnosti smlouvy o zápůjčku.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1925, Rv I 1505/24).
Žalující úvěrní ústav domáhal se zpětného zaplacení zápůjčky, kterou poskytl žalovanému dne 4. dubna 1921. Žalovaný namítal, že nešlo o zápůjčku, nýbrž o výměnu 10000 marek za 12000 Kč podle tehdejšího kursu. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle souhlasného skutkového zjištění nižších soudů chtěl tehdejší pokladník a správce filiálky žalující banky Bedřich D. vyměniti žalovanému za marky československé koruny podle tehdejšího přepočítacího kursu 100:120, ale žalovaný prohlásil, že sám nabyl marek podle poměru 100:132, že by tedy při záměně ztrácel 12 bodů a že následkem toho žádá zápůjčku 12000 Kč na zástavu 10000 M. Této žádosti bylo vyhověno, žalovanému bylo 12000 Kč zápůjčkou vyplaceno a naproti tomu bylo od něho 10000 M jako bezúročná zástava přijato. Tímto zjištěním jest ovšem spor již rozhodnut, neboť žalovaný jest podle §u 983 obč. zák. povinen splatnou zápůjčku s příslušenstvím zpět zaplatiti. Jest tudíž zcela nerozhodno — nač dovolatel hlavní důraz klade — zdali byla žalující banka podle vládního nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. a podle výnosu ministerstva financí ze dne 5. března 1921, č. j. 22787 (zmocňujícího žalující stranu k obchodu cizozemskými valutami, zejména též v markové měně) oprávněna marky do zástavy přijati a zdali a co ohledně této zástavy měla opatřiti, neboť tím splatnost smlouvy o zápůjčku nijak nebyla dotčena. Šlo o dvě samostatné platné smlouvy, totiž o zápůjčku (§ 983 obč. zák.) a smlouvu zástavní (§ 1368 obč. zák.), které byly sice uzavřeny při téže příležitosti a z nichž ovšem platnost a účinnost zástavní smlouvy byla závislou na platnosti a účinnosti zápůjčky (§ 449 obč. zák.), ale nikoli naopak. Žalobkyně neuplatňuje právo ze zástavy (§§ 447, 461 obč. zák.), nýbrž výhradně jen nárok ze zápůjčky proti osobnímu dlužníkovi, jak žalovaný v odvolání sám přiznává, takže netřeba se platností smlouvy zástavní vůbec obírati. Nezůstalo tedy řízení neúplným, když nižší soudy neprovedly důkazu dotazem u bankovního úřadu ministerstva financí o tom, zdali bylo dovoleno, by banka přijala zástavu v markách.

Citace:

č. 4529. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 47-48.