Čís. 4917.

Určení příslušnosti pro spor, jímž manželka, jejíž manželství bylo soudy historických zemí rozloučeno, domáhá se nové úpravy výživného proti manželu, majícímu bydliště na Slovensku.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1925, Nd I 125/25.) Rozhoduje o návrhu Bianky Z-ové v Κ., by rozřešen byl záporný spor o příslušnost mezi zemským civilním soudem v Praze a mezi sedrií v Prešově, pro žalobu na Jaroslava Z-a, policejního inspektora v B. na Slovensku o zvýšení výživného, ustanovil Nejvyšší soud podle §u 52 zák. čl. I:1911 sedrii v Prešově za onen tuzemský soud, který bude příslušným k provedení sporu.
Důvody:
Z předložených spisů jde na jevo tento děj:
Rozsudkem zemského civilního soudu v Praze ze dne 26. října 1917 prohlášeno bylo manželství nynější žalobkyně Bianky Z-ové s nynějším žalovaným Jaroslavem Z-em za rozvedené od stolu a lože z viny žalovaného a byl žalovaný odsouzen, by platil žalobkyni výživného 100 K měsíčně. Usnesením zemského civilního soudu v Praze ze dne 9. února 1921 bylo toto manželství prohlášeno za rozloučené pro nepřekonatelný odpor. Žalobou, podanou dne 18. prosince 1923 u zemského civilního soudu v Praze, domáhá se žalobkyně na svém bývalém manželovi Jaroslavu Z-ovi, policejním inspektoru v B. na Slovensku, zvýšení výživného ze 100 Kč na 500 Kč měsíčně, vyličujíc jednak své strádání, jednak příjmy žalovaného. Jde tedy o žalobu o novou úpravu výživného, právoplatným rozsudkem již určeného, následkem změněných poměrů po rozumu §u 19 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n. Zemský civilní soud v Praze odmítl žalobu usnesením ze dne 22. prosince 1923 pro místní nepříslušnost, ježto žalovaný nemá v obvodu dovolaného soudu obecného sudiště podle §u 65 j. n. Žalobkyně podala pak tutéž žalobu u sedrie v Prešově, která ji odmítla usnesením ze dne 24. ledna 1924 podle §u 141 a § 180 bod. 3 uh. civ. ř. s odůvodněním, že podle §u 1 h) uh. civ. ř. příslušným jest pro žalobu o manželčino výživné bez ohledu na jeho výši okresní soud v Bardiově. Po té podala žalobkyně tutéž žalobu u okresního soudu v Bardiově, jenž po provedeném řízení rozsudkem ze dne 5. května 1924 ve věci rozhodl a žalobu zamítl. Na odvolání žalobkyně vyřkla však sedrie v Prešově po provedeném odvolacím jednání usnesením ze dne 13. října 1924, že podle §§ 50, 180 č. 3 a 499 uh. civ. ř. zbavuje rozsudek prvního soudu účinnosti a že zastavuje řízení v té věci, protože podle §u 413 uh. civ. ř. tato rozepře nenáleží do příslušnosti okresního soudu v Bardiově. Všechna shora uvedená usnesení nabyla moci práva. Z tohoto děje je zjevno, že pro tuto žalobu, dovolávající se následkem změněných poměrů zvýšení výživného, určeného právoplatným rozsudkem zemského civilního soudu v Praze, není toho času soudu místně příslušného ani v historických zemích československé republiky ani na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V historických zemích proto, že jde o nový spor, ohledně něhož místní 1 věcná příslušnost má býti podle §u 41 odstavec prvý a druhý j. n. zkoumána podle obsahu nové žaloby; na Slovensku a Podkarpatské Rusi proto, že podle §u 413 uh. civ. ř. lze se následkem změněných poměrů domáhati změny právoplatného rozsudku, odsuzujícího k plnění důchodu nebo jiných opakujících se dávek, jen u soudu předcházejícího sporu. Podle obojího práva zkoumá soud v řízení sporném svou příslušnost sám od sebe na základě údajů, jež jsou obsaženy v žalobě (§ 41 odstavec prvý a druhý j. n. a § 50 odst. 1 a 2 uh. civ. ř.). Ve státě Československém platí v důsledku čl. 2. zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. dvojí procesní právo, ale nikoliv obojí v celé státní oblasti, nýbrž každé ve své části jinak jednotného a nedílného státního celku (§ 3 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.). Platí tudíž v historických zemích procesní zákony převzaté z Rakouska, kdežto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí procesní zákony převzaté z práva uherského. Ustanovuje-li zákon ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. (nyní zákon ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n.) ve čl. III. čís. 3 a čl. VII. čís. 2 písm. i), že tuzemskem ve smyslu civilních řádů soudních jest území Československé republiky, ve kterém tyto zákony platí, nesluší tomu rozuměti tak, že by oboje právo platilo v celé oblasti státu, nýbrž tak, jak bylo řečeno. Každé z obou procesních práv platí ve svém obvodu výlučně a každý z obou soudů, mezi nimiž spor o příslušnost vzešel, vázán jest procesním právem pro něj platným. S tohoto hlediska mají pravdu oba soudy, jak zemský civilní soud v Praze, tak sedrie v Prešově, že místně příslušný nejsou. Následkem toho nelze rozhodnouti, že by ten neb onen soud podle platných zákonných předpisů o příslušnosti byl pro daný spor místně příslušným. Chybí tu tedy zákonné předpoklady pro místní příslušnost tuzemského soudu pro spor, který však tuzemským soudům k rozhodnutí jest přikázán, a nezbylo tudíž než použíti §u 52 uh. civ. ř. (§u 28 j. n.). Protože pak podle §u 2 uh. civ. ř. (§ 1 h) má na mysli jen prozatímní výživné), byl by pro tuto žalobu i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi věcně příslušným sborový soud a protože podle §u 53 odstavec prvý uh. civ. ř. může býti soud místně příslušný určen Nejvyšším soudem bez návrhu strany i v řízení sporném, byla ustanovena sedrie v Prešově.

Citace:

č. 4917. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 722-724.