Čís. 5087.

Rozvrh nejvyššího podání exekučně dražené nemovitosti.
Nebyla-li k rekursu vzdálenějšího zadnějšího knihovního věřitele přikázána dřívějšímu knihovnímu věřiteli pohledávka (její část), jest uvolněnou částku přikázati nejblíže následujícímu knihovnímu věřiteli, třebas nebyl rekuroval. Rekurovavší věřitel má nárok na uvolněnou částku teprve ve svém knihovním pořadí. Navrhl-li erár, by pohledávka na důchodkové pokutě, o níž důchodkové řízení není dosud skončeno, byla zadržena, jest použiti obdobně §u 228 a 221 ex. ř.
V pořadí knihovní pohledávky lze přikázati sice útraty exekuce vnucenou správou, nikoliv však útraty exekuci na svršky a pohledávky.
Pořadí útrat vnucené správy, třebas neměly stejného pořadí s jistinou, jest založeno knihovní poznámkou vnucené správy. Lhostejno, že vnucená správa byla původně povolena jako exekuce zajišťovací a teprve později byla přeměněna v exekuci uhražovací.
(Rozh. ze dne 3. června 1925, R I 476/25.)
Rozvrhuje výtěžek za exekučně draženou nemovitost přikázal soud prvé stolice vymáhajícímu věřiteli Josefu K-ovi kromě jistiny, úroků, útrat sporu a dražby v pořadí jistiny též tyto položky: g) Útraty povolení vnucené správy, h) útraty návrhu na přeměnu v exekuci uhražovací, ch) útraty intervence při roku dne 27. ledna 1925 dle usnesení, i) ostatní útraty vnucené správy, určené usnesením ze dne 18. března 1925, i) útraty povolení mobilární exekuce, k) útraty exekuce na pohledávku dlužníkovu, 1) útraty návrhu na přeměnu exekuce sub k) uvedené v exekuci uhražovací, m) útraty vnucené správy dle konečného účtu. V knihovním pořadí následoval za Josefem K-em záznam zástavního práva pro pohledávku eráru na důchodkové pokutě, po té vloženo bylo zástavní právo pro pohledávku Dra H-a. K rekursu Dra H-a nepřikázal rekursní soud Josefu K-ovi útraty, uvedené v usnesení prvého soudu pod g)—m). Důvody: Útraty, jež byly vyloučeny, nepožívají zástavního práva vloženého pro jistinu, neboť v §u 216 odstavec druhý ex. ř. jsou míněny jen takové exekuční útraty, které vznikly vymáháním hypoteční pohledávky ze samé podstaty nemovitosti, nikoli tedy vnucenou správou (exekucí na plody) neb exekucí na jmění movité. Jistota pro tyto útraty jako vedlejší závazky nebyla zřízena vkladem zástavního práva a neměly tudíž býti přikázány v knihovním pořadí pohledávky.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu Josefa K-a potud, že obnovil usnesení prvého soudu v odstavci písm. g), h), ch), i) a m), jinak dovolacímu rekursu nevyhověl. Uvolněnou částku (vzhledem k nepřikázaným položkám j), k) al) přikázal eráru a, kdyby pohledávka jeho odpadla, následujícímu věřiteli Dru H-ovi a nařídil, by uvolněný peníz zůstal v soudním uschování až do právoplatného rozhodnutí v řízení důchodkovém.
Důvody:
Při rozvrhu nejvyššího podání byly vymáhajícímu věřiteli přikázány v knihovním pořadí jeho vykonatelné pohledávky také exekuční útraty, které mu při vymáhání téže pohledávky vzešly jednak vnucenou správou téže nemovitosti, jednak exekucí mobilární a exekucí na dlužníkovu pohledávku. První soud přihlížel při rozvrhu také k přihlášce okresního finančního ředitelství, kterouž přihlásilo pohledávku eráru na důchodkové pokutě 12282 Kč, pro kterou zaznamenáno jest na vydražených nemovitostech právo zástavní v pořadí až za vykonatelnou pohledávkou vymáhajícího věřitele, a kterou oznámilo, že jeho pohledávka není ještě vykonatelná, že důchodkové řízení není skončeno a že tedy žádá, aby aspoň 9040 Kč bylo zadrženo. První soud přikázal na tuto pohledávku zbytek nejvyššího podání 2131 Kč 93 h a ponechal je v soudním uschování až do skončení důchodkového řízení. Jde tu o pohledávku, se kterou jest naložiti podle obdoby §§ 228 a 221 ex. ř. jako s pohledávkou pod odkládací výminkou, která byla toliko pro případ splnění výminky zajištěna a která pro případ nesplnění výminky má připadnouti v pořadí následujícímu věřiteli. Finanční okresní ředitelství nebylo při rozpočetním roku zastoupeno a nevzneslo proti útratám vymáhajícího věřitele odporu. Za to vznesl odpor a podal později z té příčiny také rekurs následující knihovní věřitel Dr. Josef H., protože by odpadnutím pohledávky eráru připadla částka 2131 Kč 93 h jemu aspoň k částečnému uspokojení jeho pohledávek. To však na stavu věci ničeho nemění, neboť jest postupovati dle všeobecných zásad §§ 219 odstavec druhý, 221 odstavec druhý a 229 odstavec druhý a obdoby §u 232 a 233 ex. ř., k čemuž doložiti dlužno, že i rekursní návrh Dra H-a se v tom směru nese. Erár obdržel zbytek nejvyššího podání k částečné úhradě své pohledávky a má nyní on nárok na uvolněný peníz v pořadí knihovním, bez ohledu na to, zda proti útratám rekuroval čili nic. Ten. kdo rekursem docílil uvolnění částky na ně přikázané, může míti nárok až ve svém knihovním pořadí. Vymáhajícímu věřiteli však — pokud mu nepatří — zůstati nemohou, neboť by se to příčilo všem právním pravidlům. Jde o exekuční útraty vymáhajícího věřitele, vzešlé mu jednak vnucenou správou, jednak exekucí na věci movité, kteréžto oba případy nutno dobře rozeznávali. Pokud běží o útraty vnucené správy nemovitostí, která povolena byla pro tutéž vykonatelnou pohledávku vymáhajícího věřitele, byly správně dotyčné útraty celkem 2045 Kč 45 h podle předpisů §u 218 odstavec třetí a §u 216 odstavec druhý ex. ř. přikázány prvním soudem v pořadí jistiny, neboť útraty tyto tvoří podle §u 912 obč. zák. příslušenství vymáhané pohledávky, která na prodaných nemovitostech zástavním právem jest pojištěna, takže zaplacení těchto útrat může vymáhající věřitel žádati spolu s jistinou ze zastavených a v dražbě prodaných nemovitostí. To vyplývá z předpisů §u 447 obč. zák. a §u 16 knih. zák. Vývody rekursu Dra H-a vztahují se na útraty spojené s výkonem vnucené správy, které by bylo přikázati v přednostním pořadí podle §§ 216 čís. 1 a 120 čís. 4 ex. ř., ale o takové útraty v tomto případě nejde. Ale i kdyby se za to pokládalo, že exekuční útraty vzešlé vymáhajícímu věřiteli vnucenou správou neměly téhož pořadí s jistinou, přece v tomto případě již podle knihovního pořadí předcházely pohledávkám Dra H-a, protože si vymáhající věřitel vymohl k zajištění tehdy ještě nevykonatelné své pohledávky vnucenou správu, poznamenanou knihovně již dne 10. července 1923, kdežto pohledávky Dra H-a byly vtěleny teprve dne 6. srpna 1923. Nezáleží na tom — na což Dr. H. důraz klade — že při vnucené správě šlo nejprve jen o exekuci zajišťovací, když tato později pravomocí exekučního titulu přeměněna byla v exekuci uhražovací a když pak v téže vnucené správě bylo pokračováno, takže vymáhajícímu věřiteli zůstalo zachováno pořadí pro jeho uspokojení již ode dne 10. července 1923. Předcházel tudíž nárok vymáhajícího věřitele na útraty vnucené správy i podle §u 104 a 218 odstavec třetí ex. ř. pohledávkám Dra H-a, takže tomuto nikdy nemohly připadnouti peněžní částky přikázané vymáhajícímu věřiteli na ony útraty. Jinak má se věc s útratami vzešlými vymáhajícímu věřiteli vedením exekucí mobilárních. Také tyto útraty tvoří sice příslušenství jistiny podle §u 912 obč. zák., ale neručí za ně zastavená nemovitost, protože nevznikly uplatněním zástavního práva právě na tuto nemovitost. Z předpisu §u 447 obč. zák. plyne, že podstatou a účelem zástavního práva jest, by věřitel z určité zástavy došel uspokojení, kdyby jeho pohledávka včas nebyla splněna. Z toho plyne, že, domáhá-li se věřitel uspokojení ze zástavy nemovité, mohou podle §u 16 knih. zák. jen ty náklady sporu a exekuce v knihovním pořadí jistiny býti uhrazeny, které souvisejí s vymáháním této pohledávky z této nemovitosti. Předpisy §u 216 odstavec druhý ex. ř. a §u 16 knih. zák. nerozšiřují ručení zástavy i za útraty vzniklé jakoukoliv exekucí a nechtěly vůbec utvořiti nějaké nové hmotné právo, nýbrž vyslovily jen zásadu, že zástava ručí nejen za jistinu, nýbrž také za útraty spojené s realisací této zástavy a to ve stejném pořadí. Jinak mohly by v neprospěch zadnějších zástavních věřitelů uplatňovány býti v pořadí ji stiny nejen útraty jakýchkoliv jiných mobilárních i immobilárních exekucí, nýbrž také naopak při exekuci na svršky mohly by býti uplatňovány značné útraty exekucí immobilárních, se kterými zástavní věřitelé ani v tom ani v onom případě počítati nemohli a které by rozpočetní podstatu mohly úplně vyčerpati. V tomto směru tedy neprávem první soud přiznal stejné pořadí s jistinou i útratám mobilárních exekucí a právem naproti tomu vyslovil rekursní soud, že se tak státi nemělo.

Citace:

č. 5087. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1016-1019.