Čís. 4640.

Ten, kdo vnikl přes to, že závory byly spuštěny, na trať a utrpěl nárazem vlaku škodu na majetku, nemůže se domáhati na dráze náhrady. Lhostejno, že závory na přejezdu nebyly za světla opatřeny svítilnami a zvonkovým zařízením a že nebyly s to odolati nárazu povozu.
(Rozh. ze dne 4. února 1925, Rv II 879/24.)
Žalobce, naraziv za světla povozem na závory železniční trati, dostal se na trať, povoz byl přijíždějícím vlakem zachycen, rozbit, jeden kůň zabit a druhý poraněn. Žalobu na dráhu o náhradu škody procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Nárok svůj odvozuje žalobce z jednání dráhy, právu se příčícího, tvrdě a dokazuje, že jednak přejezd na křižovatce nevyhovuje předpisům pro železnice, ježto nebyl opatřen ani svítilnou ani zvonkovým zařízením, ohlašujícím příjezd vlaku a spouštění závor, a, ježto závory na křižovatce jsou vůbec nešťastně a neodbornicky umístěny, dále že svah silnice, vedoucí k závorám, jest tak prudkým, že závory neodolají a nezadrží naloženého vozu. Dle §u 41 prov. řádu želez. má býti ustanoveno zvláště dle místních okolností, zdali se místa, kde se přechází přes dráhu, též mají osvítiti. Osvětlení však v tomto případě za tmy a soumraku nebylo třeba, ježto nejde o komunikační přechod silně frekventovaný vozy, zejména automobily, jak zjištěno posudkem znalce V. Ani zvonkového zařízení nebylo zapotřebí, jak znalec seznal, vzhledem na to, že obsluha závor se děje ze vzdálenosti 10 m, a závory jsou méně než 50 m od místa obsluhy vzdáleny (nař. min. želez. ze dne 19. března 1897 čís. 1375/IV. a výnos téhož min. ze dne 25. listopadu 1898 čís. 54.701). Ostatně žalobce sám tvrdil, že, přijížděje na přejezd viděl závory, ovšem, jak tvrdí, zdvižené, předzvánění v tomto případě, i kdyby bylo bývalo při zábraně zřízeno, nebylo by přišlo v úvahu, ježto se děje 5 minut před příjezdem vlaku, kdy žalobce s povozem byl ještě značně vzdálen, zejména, když dle jeho tvrzení panoval silný vítr, a sotva by je byl mohl tedy slyšeti. Žalobce sám tvrdí, že před přejezdem se koně lekly hukotu vlaku, počaly se plašiti a hnáti do předu; při zadržování koní že se oprati přetrhly a že on sám nárazem z vozu vyletěl. Ani tedy osvětlení přejezdu ani předzvánění zařízení nebylo by za těchto žalobcem samým tvrzených poměru mohlo zameziti nehodu. O závorách tvrdil žalobce, že jsou neodbornicky a nešťastně umístěny. Konkrétně uvedl jen, že svah silnice jest tak prudký, že závory, na přejezdu neodolají prudkému nárazu naloženého vozu. Jak však zjištěno, jde jen o klesání silnice, která má 7 m šířky, jen asi 3%, a jest silnice před závorami na délku 10—15 m skoro vodorovná. Jak seznáním znalce zjištěno, jest přejezd opatřen závorami schváleného typu, vyhovujícími platným předpisům prov. žel. řádu. Dle nařízení min. obchodu čís. 25.440 z r. 1872 mají závory za účel svou polohou věstiti pěším i povozům blížící se vlak a mají býti, jsouce skloněny, znamením, že po dobu závěry jest přechod přes dráhu zapovězen. Provedení a tlouštka tyče vyhovuje dle posudku znalce těmto úkolům, ježto není třeba dle předpisu tak silné konstrukce závor, aby každému proti nim vedenému nárazu musely vzdorovati. Také vzdálenost, v níž jsou závory na přejezdu umístěny, jest ve shodě s nař. min. obchodu ze dne 30. května 1882 čís. 16.644 (nař. ze dne 10. dubna 1894, čís. 9421 z roku 1894). Není tu tedy vad a nedostatků, jež v příčině přejezdu a zábrany tvrdí žalující strana, a proto nelze uznati, že se dráha dopustila vůči žalobci jednání (opominutí) právu se příčícího, z něhož by mu byla práva a povinna náhradou škody. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Po stránce právní posoudil první soud věc úplně správně a odvolatel se poukazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku. Že závory nemusily býti opatřeny světlem a zvoncovým zařízením, neodůvodnil znalec předpisy, dráhou samou vydanými, nýbrž předpisy provozního řádu železničního a nařízení ministerstva železnic a mimo to také konkrétními místními poměry. Názor odvolatelův, že závory musí sledovati i ten cíl, by zabránily případnému vniknutí pěších neb vozů na trať, a dle toho musí býti i odborníčky vybaveny, není ničím odůvodněn a ostatně by to také bylo neproveditelné. Stačí poukázati na náraz těžkého vozu nebo rozjetého automobilu. Ostatně v době, kdy závory byly spuštěny, nebylo ještě tak tma, že by bylo zapotřebí osvětlení, a žalobce sám udal, že je ze silnice viděl. Zvonkové zařízení by sotva bylo nehodu překazilo, neboť žalobce sám v žalobě udal, že vlak pro silný vítr neslyšel; tím méně byl by slyšel předzvánění.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po stránce právní byla rozepře posouzena bezvadně. Žalobce poukazuje se na důvody odvolacího soudu, jež se ani nepokusil vyvrátiti, omeziv se na opakování vývodů již dříve přednesených. Tvrzením, že ku vyvinění dráhy nestačí zjištění, že nebyly porušeny železniční předpisy, nebylo rozhodnutí nižších soudů nijak dotčeno, neboť oba posoudily vytýkaná opomenutí dráhy také s hlediska obyčejné opatrnosti a dospěly právem к výsledku, že nebyla porušena. Osvětlení závor nebylo třeba, poněvadž bylo ještě světlo, zvonkového znamení by byl žalobce dle vlastních udání v žalobě pro vzdálenost a vítr sotva slyšel, nebylo by však odvrátilo nehodu ani z toho důvodu, že se dává současně se spuštěním závor, jež v tomto případě bylo provedeno několik minut před příjezdem vlaku. Mylným jest názor, že závory nemají za účel jenom, aby upozornily na blížící se vlak a nutnost přerušení jízdy, nýbrž také, aby zabránily rozjetému povozu vniknouti na trať. Nehledíc k nemožnosti takového vybavení závor pro všechny případy, bylo by takové jich opatření v tomto případě mělo jen ten následek, že by se byl vůz rozbil nikoliv o jedoucí vlak, nýbrž o závory. Přirozená a proto povinná opatrnost však vyžaduje, aby každý řidič povozu měl zapřažené koně tak v moci, aby před spuštěnými závorami mohl zastaviti. Ať zavinil žalobce sám nedostatkem povinné pozornosti (§ 1297 obč. zák.), že tomu tak nebylo, ať se to stalo bez jeho viny a náhodou (§ 1311 obč. zák.), musí škodu z toho vzniklou nésti sám, neboť nezdařil se mu důkaz, že dráha měla na úraze vinu, úplnou nebo částečnou.

Citace:

č. 4640. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 242-244.