Čís. 4716.

Otázku udělení substitučního oprávnění kandidátu advokacie lze posuzovati jen dle předpisů správních.
Do usnesení vrchního zemského soudu, jímž zamítnuto bylo odvolání do usnesení výboru advokátní komory, jímž odepřeno započítati soudní praxi do advokátní praxe za účelem udělení práva substitučního, připouští se odvolání na nejvyšší soud.
Do dvouleté praxe kandidáta advokacie, potřebné ku nabytí substitučního práva, nelze započítati praxi v přípravné službě soudcovské.
(Rozh. ze dne 24. února 1925, R I 73/25.)
Výbor advokátní komory odepřel uděliti substituční oprávnění kandidátu advokacie. Vrchní zemský soud nevyhověl odvolání správně rekursu žadatelovu. Důvody: Stěžovatel označuje podaný opravný prostředek jako odvolání, maje patrně za to, že jde o odepření potvrzení praxe advokátní po rozumu §u 30 (3) advokátního řádu. Leč v tomto případě jde o odepření udělení substitučního oprávnění dle §u 6 (2) zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n., jenž platí nyní místo posledního odstavce §u 31 c. ř. s. Opravný prostředek řídí se zde všeobecnými zásadami civilního řádu soudního a možno tudíž v tomto případě stížnost uplatniti jen rekursem. Ve věci samé není rekurs odůvodněn. Dlužno přisvědčiti právnímu názoru výboru advokátní komory, že do dvouleté praxe dle §u 6(2) zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n. ku nabytí substitučního oprávnění lze započísti až do jednoho roku jen soudní praxi dle §u 2 písm. a) advokátního řádu (a zákona ze dne 24. února 1910, čís. 1 ř. zák. z roku 1911), nikoli však praxi v přípravné službě soudcovské. Neboť § 6 (2) zákona čís. 40 r. 1922, a pouze tento § je v tomto případě směrodatným, jedná o soudní praxi, dle dosavadních ustanovení povinné, čímž míněna je pouze praxe dle §u 2 písm. a) adv. řádu a zákona čís. 1 r. 1911. I jiná ustanovení zákona a nařízení rozeznávají mezi povinným rokem soudní praxe dle §u 2 adv. ř., konané kandidáty advokacie, a mezi přípravnou službou soudcovskou. Dokladem toho je zákon ze dne 8. ledna 1911, čís. 5 ř. zák. Obě ustanovení jednají výslovně o soudní praxi právních praktikantů, kteří nejsou v přípravné službě soudcovské. Stejným způsobem rozlišuje zákon ze dne 12. července 1913, čís. 139 ř. zák. Také § 16 zákona o organisaci soudů, s nápisem: »Soudní praxe«, v odstavci třetím výslovně pojednává o soudní praxi kandidátů advokacie zejména, aby jim dána byla příležitost nabýti vědomostí, potřebných k vykonávání advokacie. Je-li tedy dle §u 6 (2) cit. zákona čís. 40 r. 1922 započítatelna pouze soudní praxe dle dosavadních ustanovení povinná, není tím míněna přípravná služba soudcovská.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Co se týče přípustnosti odvolání, nelze sice souhlasiti s vrchním zemským soudem, že šlo o rekurs, jehož přípustnost řídí se civilním soudním řádem, ježto prý tu jde o udělení substitučního oprávnění dle §u 31 poslední odstavec c. ř. s., nahraženého nyní §em 6 odstavec druhý zákona ze dne 31. ledna 1922, čís. 40 sb. z. a n. Úplně pravdu má odvolatel, že dle civilního soudního řádu by se věc vyřídila toliko v tom případě, kdyby soud v nějaké právní záležitosti kandidáta advokacie k intervenci v substituci advokáta, stranu zastupujícího, nepřipustil, zde však jde o otázku udělení práva substitučního výborem advokátní komory, která se může posuzovati jen dle příslušných předpisů správních. A tu přichází na řadu § 30 odstavec třetí adv. ř., jenž ovšem nemluví o odvolání proti odepření oprávnění k substituci, ač § 28 odstavec b) téhož advokátního řádu o udělení této legitimace mluví, a zákon tedy i tento úkon zná. Než z toho nelze pro tento případ nepřípustnost odvolání ještě vyvozovati, neboť v tomto případě jde o udělení substitučního oprávnění z toho důvodu, že žadatel činí nárok na započtení soudní praxe, výbor advokátní komory mu však substituční oprávnění proto odpírá, že uvedenou soudní praxi započísti nelze, vyhrocuje se tedy celá otázka právě na toto započtení, a tu dlužno vzhledem k §u 30 (3) adv. ř., jenž připouští odvolání proti odepření potvrzení advokátní praxe, připustiti i odvolání proti odepření započtení soudní praxe, poněvadž tato je v oné obsažena. Z téhož názoru vychází také čl. I. poslední odstavec vládního nařízení ze dne 9. prosince 1919, čís. 651 sb. z. a n., jenž zůstal v platnosti i za vládního nařízení ze dne 6. září 1922, čís. 262 sb. z. a n. a připouští odvolání dle §u 30 (3) adv. ř. proti nezapočtení vojenské služby do advokátní praxe. Avšak jakkoli odvolání je přípustným, není přece odůvodněným. V té příčině možno prostě odkázati na důvody napadeného usnesení vrchního soudu, v nichž prokázáno, že zákon liší přesně mezi přípravnou službou soudcovskou a soudní praxí kandidátů advokacie dle §u 2 písm. a) adv. ř. To má důvod svůj — a tím teprv rozlišování dochází svého osvětlení, — že upotřebení praktikanta jest jiné podle toho, zda se chce věnovati službě soudcovské (§ 5 a násl. zák. o soud. org.) či povolání advokátnímu (§ 16 tamže, jenž rozveden byl právě zákonem ze dne 24. prosince 1910, čís. 1 ř. zák. pro 1911, jenž tedy tvoří protějšek k §u 5—15 zák. o soud. org.): výcvik, jehož se mu dostává, nese se za tímto cílem i nelze proto obojí směsovati.

Citace:

č. 4716. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 377-379.