Čís. 4900.

Přistoupili-li věřitelé na nabídku vyrovnacího dlužníka, že celá pohledávka oživne, nebude-li do určité doby po splatnosti poslední lhůty zapravena celá kvota a vyrovnání i s touto úmluvou bylo soudem potvrzeno, neobživla celá pohledávka tím, že nebyla dodržena některá splátka, třebas potvrzení vyrovnání stalo se pravoplatným až po té, kdy nabyla účinnosti novela ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 8. dubna 1925, Rv I 1937/24.)
Žalobou domáhal se věřitel na vyrovnavším se dlužníku zaplacení celé pohledávky, jež prý obživla tím, že nebyla dodržena vyrovnací splátka. Žaloba byla zamítnuta pro tentokráte soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dle protokolu o vyrovnacím roku ze dne 5. března 1923 hlasovali všichni přítomní věřitelé žalované firmy pro vyrovnání za podmínek tam uvedených, totiž I. že se vyrovnací kvóta zvyšuje na 30%, z nichž první lhůta 10% bude splatnou dne 1. června 1923, druhá lhůta 10% dne 1. prosince 1923 a třetí, poslední lhůta 10% dne 1. června 1924; II. že, nebude-li deset dní po splatnosti poslední lhůty, t. j. dne 11. června 1924 celá kvóta 30% zaplacena, oživne celé pohledávání dotyčného věřitele. Jest pravda, že ustanovení tohoto bodu II. nezní doslovně »že teprve nedodržením poslední lhůty vyrovnání pozbude účinku,« jak odvolací soud uvádí, ale o tom, že má tento smysl, nelze ani dost málo pochybovati. Neprávem tudíž vytýká dovolatel příslušnému předpokladu odvolacího soudu rozpor se spisy po rozumu čís. 3 §u 503 c. ř. s. Neobstojí ani výtka nesprávného posouzení právního (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Nejvyšší soud plenárním usnesením ze dne 21. října 1924, čís. pres. 641/24 (sb. n. s. čís. 4277) vyslovil a odůvodnil, že ustanovení článku III. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. nedotýká se vyrovnání, jež před jeho účinností byla již právoplatně potvrzena. Z toho plyne úsudkem z opaku, že se ustanovení tohoto článku vztahují na vyrovnání, jež před jeho účinností právoplatně potvrzena nebyla. V případě, o který jde, bylo vyrovnání ze dne 5. března 1923 potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 8. května 1923, právní moc potvrzeného vyrovnání nemohla tedy nastati před 22. květnem 1923 (§ 63 (2) vyr. ř., § 176 (1) konk. ř.) a, ježto zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. nabyl účinnosti dnem 19. května 1923, bylo vyrovnání právoplatně potvrzeno teprve po jeho účinnosti. Bylo by tedy lzе tvrditi, že se žalobce může dle novelisovaného §u 57 vyr. ř. na žalované domáhati zaplacení celé dosud nezaplacené pohledávky, nebyla-li některá z vyrovnacích lhůt přesně dodržena, kdyby tomu nevadil obsah potvrzeného vyrovnání. Tím, že věřitelé přistoupili na nabídku dlužnice, došlo ke smlouvě mezi dlužnicí a zájmovým sdružením věřitelstva, jejíž platnost byla sice podmíněna potvrzením soudu vyrovnacího, která však, byvši potvrzena, působí proti všem věřitelům, byť se nesúčastnili vyrovnacího roku, tedy i proti žalobci. V čase vyrovnání nebylo zákonného ustanovení, odpovídajícího nynějšímu §u 57 vyr. ř., — úmluva, že nedodržením vyrovnání oživnou celé pohledávky, znamenala tedy přiostření tehdejších předpisů, k němuž smluvníci zajisté byli oprávněni, ale s druhé strany nemohlo jim býti bráněno, by toto přiostření poněkud nezmírnili, a to se právě stalo tím, že bylo stanoveno, že, nebude-li do deseti dnů po splatnosti poslední lhůty, t. j. do dne 11. června 1924 celá kvóta 30% zaplacena, oživne celé pohledávání dotyčného věřitele. Krajský soud potvrdil vyrovnání, výslovně poukázav k podmínkám protokolu o vyrovnacím roku, tedy i k ustanovení bodu II., a tím se i toto ustanovení stalo částí smlouvy mezi dlužnicí a jejími věřiteli, vížící obě strany a tudíž i žalobce. Ustanovení novelisovaného §u 57 vyr. ř. platí tedy v tomto případě jen s oním omezením, a nelze tvrditi, že tím byly porušeny zásady a předpisy práva velícího, když smlouva byla dojednána a potvrzena (schválena) v době, kdy novelisovaný § 57 vyr. ř. ještě neplatil. Žalobcova pohledávka byla by tedy oživla a žalobce byl by se mohl domáhati jejího zaplacení na žalované, kdyby tato do 11. června 1924 nebyla zaplatila celé vyrovnací kvóty. Poněvadž tento předpoklad nebyl nastal ani při podání žaloby, ani při vynesení rozsudku prvého soudu, jest žaloba předčasná a bylo právem uznáno, že žalobní nárok tentokrát není důvodem po právu.

Citace:

č. 4900. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 695-696.