Čís. 4889.

K mimořádnému vydržení stačí držení bezelstné, při čemž se bezelstnost držitelů předpokládá. Bezelstnost držby musí tu býti vždy. Výprosa (precarium) vylučuje bezelstnost. Napotomní obmyslnost, nastalá po započetí, avšak před dokonáním vydržení jest překážkou vydržení. V dožadování se svolení pachtýře služebného pozemku ku výkonu služebnosti jest spatřovati projev obmyslnosti.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1925, Rv I 417/25.)
Žalobě manželů V-ových proti manželům K-ovým o soudní nález, že žalovaným nepřísluší právo jezditi po louce žalobců, že jsou povinni to uznati, a zdržeti se příště každého osobování si takovéto služebnosti, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobci bylo tvrzeno, že jejich předchůdcem v držbě služebného prý pozemku čís. kat. 492 v E. byl správce farního obročí v E., že pozemek ten patřil až do 22. června 1921, kdy byl přiřknut na základě zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. do vlastnictví žalobcům, k církevnímu (obročnímu) jmění, tudíž právnické osobě, v §u 1472 obč. zák. jmenované, proti níž jest potřebí k vydržení kromobyčejné čtyřicetileté doby vydržecí. Počítá-li odvolací soud na základě výpovědi svědka Josefa K-a, že předchůdci žalovaných započali držeti právo služebnosti v roce 1870, mohli je za zmíněného předpokladu vydržeti teprve roku 1910 a nikoli již roku 1900, jak uznal soud odvolací. K mimořádnému čtyřicetiletému vydržení stačí dle §§ 1477 a 1493 obč. zák. držba bezelstná, při čemž se bezelstnost držitelů předpokládá, tak že důkaz obmyslnosti připadá vlastníku služebného pozemku. Bezelstnost držby musí zde však býti vždy, neboť jest nezbytnou podmínkou vydržení. Výprosa však vylučuje bezelstnost (§ 1477 odstavec druhý obč. zák.). Bezelstnost držby musí trvati po celou dobu k vydržení potřebnou (§§ 1463, 1477 a 1493 obč. zák.), z čehož plyne, že napotomní obmyslnost nastalá sice po započetí, avšak před dokonáním vydržení, jest překážkou vydržení (mala fides superveniens nocet). (Viz Randa, Vlastnictví, IV. vydání, str. 103.). Zjistil-li tedy soud odvolací, že, počínajíc rokem 1906, brávali si předchůdci žalovaných ve vlastnictví panujícího pozemku čís. kat. 461 v E. Anna K-ová a i Josef K. od žalobců jako pachtýřů služebného pozemku svolení, by směli přejeti služební pozemek, t. zv. farní louku, dali tím již předchůdci žalovaných na jevo, že nejsou bezelstnými ve výkonu práva služebnosti, dali tím na jevo, že nemají positivního přesvědčení, že jim služebnost jízdy po jarní louce právem přísluší (§§ 326 a 1463 obč. zák.). Nebyli tedy již předchůdci žalovaných, počínajíc rokem 1906, v bezelstné držbě práva služebnosti a nedostatek této bezelstnosti byl překážkou vydržení, které by jinak, počínajíc rokem 1870 bylo roku 1910 dokonáno. Že nejenom předchůdci žalovaných, nýbrž ani žalovaní sami bezelstnými nebyli, zjistil již prvý soud, neboť žalovaní dovolovali se, nabyvše teprve, v roce 1912 vlastnictví louky čís. kat. 461 v E., kdykoli chtěli po farní louce přejeti, žalobců a přestali teprve v posledních letech, t. j. od té doby, kdy žalobci nabyli práva vlastnického k louce té, bráti si dovolení k přejezdu, jak žalobci tvrdí. Žalovaní tvrdili však ve svém přednesu, že vykonávají se svými předchůdci již přes 50 roků držbu práva služebnosti na farní louce. Poněvadž napotomní obmyslnost (mala fides superveniens) jest překážkou vydržení dosud nedokonaného, není však závadou, bylo-li již držení před tím dokonáno, zbývá zjistiti, 1. zda louka žalobců byla před tím, než se dostala do jich vlastnictví, částí jmění církevního (obročního) a jak dlouho jím byla (§ 1472 obč. zák.); 2. kdy začali předchůdci žalovaných v držbě panujícího pozemku vykonávati držbu práva služebnosti vozové cesty přes farní louku, zdá se tak stalo již před rokem 1870 a přes kterou její část jezdili a zda nepřetržitě tak činili po čtyřicet let bez výprosy. Následkem mylného právního názoru nižších soudů (§ 496 čís. 3 c. ř. s.) zůstalo řízení v těchto bodech neúplným a kusým (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) a bylo proto nutno dle §u 510 c. ř. s. zrušiti rozsudky nižších soudů a věc vrátiti prvnímu soudu — bez jehož činnosti řízení doplniti se nedá — by řízení v naznačených směrech doplnil a nový rozsudek vydal.

Citace:

č. 4889. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 675-677.