Čís. 4555.Rodiče jsou povinni, třebas dcera žádala za zřízení nebo doplnění věna teprve později, vyhověti této žádosti podle stavu majetku v době sňatku dcery.(Rozh. ze dne 14. ledna 1925, R I 9/25.)Žádost dcery, jež se provdala v roce 1903, za doplnění věna oba nižší soudy zamítly, rekursní soud z těchto důvodů: Podle §u 1220 obč. zák. jsou rodiče nevěsty povinni, dáti jí při sňatku věno přiměřené jejich stavu a jmění, nemá-li nevěsta k tomu jmění vlastního; podle §u 1223 obč. zák. nevěsta, jež své věno, totiž věno, jaké jí v době sňatku náleželo dle stavu a jmění rodičů, již obdržela, není oprávněna žádati nové věno. Rodiče jsou povinni již při prvém provdání se své dcery dáti jí přiměřené věno; v této době nárok vzniká a stává se splatným. Neobdrží-li dcera hned v této době buď žádaného věna, nebo neobdrží-li ho v přiměřené výši, neztrácí tím sice zákonného nároku na věno nebo na doplnění věna, ale původní rozsah dotační povinnosti ro- dičů se nezmění postupem času. Rodiče jsou tudíž, i když dcera žádá za zřízení neb doplnění věna teprve později, povinni vyhověti této žádosti, podle stavu a majetku v době sňatku dcery. Z pojmu věna, jakož i z citovaného již ustanovení §u 1218 obč. zák. vyplývá, že pro vyměření věna směrodatným jest jednak manželův stav v době sňatku, jednak jmění osoby věnem povinné v čase, kdy dcera, zřízení nebo doplnění věna požadující, se provdala. Názor stěžovatelky, že rozhodným jest stav jmění v době podání návrhu žadatelky, jest mylným, neboť stav jmění matky žadatelčiny v době podání návrhu byl by rozhodným pouze tehdy, kdyby se tato odvolávala na svoji nemožnost věno zříditi. V tom případě slušelo by dle §u 1221 obč. zák. vyšetřiti jmění osoby povinné v době podání návrhu a dle toho věno vyměřiti. Posléze citované ustanovení zákona má na mysli, by pro případ zhoršení se majetkových poměrů rodičů nevedlo vymáhání věna k hospodářské zkáze rodičů, jak též vyplývá z rozhodnutí nejvyššího soudu, jehož se stěžovatelka dovolává. Správnosti vysloveného názoru nasvědčuje též rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 7. července 1920 Rv I 402/20 čís. sb. 572. V dalším vyvodil rekursní soud ze zjištěných skutečností, že věno dané navrhovatelce v době sňatku bylo přiměřeným.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.Důvody:Proti srovnalým usnesením nižších soudů lze podati dovolací rekurs k nejvyššímu soudu pouze z důvodů patrné protizákonnosti, zmatečnosti řízení, neb rozporu se spisy (§ 16 nesp. pat.). Stěžovatelka vytýká, že usnesení rekursního soudu zřejmě odporuje zákonu (předpisu §u 1221 obč. zák.) proto, že nebyly vyšetřeny a zjištěny okolnosti rozhodné pro výši věna. Vytýká tudíž vadnost dosavadního řízení a tím i jeho zmatečnost, totiž nedbání zásad řízení nesporného, stanovených v §u 2 odstavec druhý čís. 4 a 5 nesp. pat. Dovolací soud sdílí však plně právní náhled rekursního soudu, na jehož správné vývody se poukazuje a nepokládá řízení za neúplné pro nepředsevzetí soudního odhadu, poněvadž zákonem předepsáno není, nýbrž naopak má soud šetrným způsobem zjistiti majetek rodičů k dotaci povinných a to se stalo.