Čís. 4877.

Jde o týž podmět rozepře, vystupovala-li v jedné rozepři cizozemská veřejná komanditní společnost, v druhé pak její tuzemská representace.
Započtení pohledávkou, uplatňovanou v jiném sporu, nelze připustiti.
(Rozh. ze dne 2. dubna 1925, Rv I 224/25.)
Procesní soud prvé stolice přisoudil sice žalobci zažalované pohledávky 1 695 Kč 03 h a 11 281 M 80 pf., uznal však dále právem, že zažalované pohledávky jsou vyrovnány započtením vzájemné pohledávky žalovaného. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudky obou nižších soudů, jakož i celé řízení, pokud se týkaly vzájemné pohledávky, namítané započtením, zrušil a uznal žalovaného povinným, zaplatiti žalobci zažalované pohledávky.
Důvody:
Již v žalobní odpovědi poukázala žalovaná strana k tomu, že pohledávku 50 201 KČ 06 h, kterou namítá započtením, zažalovala u obchodního soudu v Praze žalobou ze dne 17. února 1921, o níž řízení není dosud skončeno. Podle usnesení tohoto soudu ze dne 11. září 1923, bylo řízení to přerušeno až do pravoplatného ukončení tohoto, u zemského civilního soudu v Praze projednávaného sporu, protože jde o spory mezi týmiž stranami o tytéž pohledávky. Také z rozsudku první stolice plyne, že žalující strana v tomto — u zemského civilního soudu v Praze jí projednávaném — sporu je totožná se žalovanou stranou v onom sporu u obchodního soudu v Praze. K názorům těmto je přisvědčiti. Nevadí, že ve sporu u obchodního soudu jako strana žalovaná vystupuje firma W., veřejná komanditní společnost v Havru, a v tomto sporu její odštěpný závod v Praze, neboť ten jest toliko zástupcem cizozemské společnosti v tuzemsku. Právním podmětem je vždy jen majitel závodu, tedy, jde-li o firmu, majitel firmy, nikoli vedlejší závod. O tom, že také odpůrci žalující, pokud se týče žalované firmy a že také předmět sporu u obchodního soudu se vzájemnou pohledávkou ve sporu u zemského civilního soudu v Praze projednávaném k účtování namítanou jsou totožnými, není podle jasného stavu věci pochybnosti. Je-li tomu tak, překážela rozepře u obchodního soudu dne 5. prosince 1921, tedy již před tím zahájená (§ 232 c. ř. s.), započtení vzájemné pohledávky, namítanému až 14. ledna 1922 ve sporu pozdějším. O vzájemné pohledávce bylo jednati a rozhodovati ve sporu zvláštní žalobou dříve již zahájeném a nebylo proto o ní v tomto sporu jednati a rozhodovati po druhé. K zahájení sporu je podle §u 240, odstavec třetí c. ř. s. pokaždé přihlížeti z úřední povinnosti. Neměl proto již soud první stolice námitku započtení připustiti. Když byla přes to připuštěna také ještě v druhé stolici, bylo na dovolacím soudě, by z úřední moci k vadnosti řízení o namítané vzájemné pohledávce pro zahájenou rozepři přihlížel (§ 240, odstavec třetí c. ř. s.) a za zrušení celého řízení o ní námitku započtení vyloučil.

Citace:

č. 4877. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 651-652.