Čís. 4622.

Zabavena-li jen peněžitá mzda, nelze při výpočtu existenčního minima přihlížeti k naturálním požitkům.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1925, Rv I 1918/24 )
Nemanželský otec žalobkyně byl zaměstnán u žalovaného jako čeledín za měsíční mzdu 120 Kč, za stravu a byt. Žalobkyni byla povolena proti nemanželskému otci ku vydobytí výživného exekuce zabavením dvou třetin peněžité mzdy, příslušející dlužníku proti žalovanému s tím, že se mu ponechává existenční minimum 3000 Kč, a přikázáním zabavených důchodů k vybrání. Ježto žalovaný, jemuž bylo jako poddlužníku zapovězeno, by zabavené důchody dlužníku nevyplácel, žalobkyni ničeho nevyplatil, domáhala se na něm zaplacení toho, co součtem peněžité mzdy, hodnoty stravy a bytu vybývalo po odečtení ročních 3000 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolatel právem vytýká odvolacímu rozsudku, že v něm sporná věc nebyla posouzena po právní stránce správně. Jak zjištěno, zabaveny byly na návrh žalující strany Františku S-ovi, čeledínu u žalované dvě třetiny mzdy 120 Kč, příslušející mu penízem 120 Kč měsíčně, tedy zabaven mu byl ročně peníz 960 Kč s ponecháním exekučního minima 3000 Kč ročně. Takové exekuce mají býti podle §u 39 čís. 8 a předposledního jeho odstavce exekučního řádu i z úřední moci zrušeny po výslechu stran, což se však podle exekučních spisů nestalo. Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud míní, že při výpočtu dlužníkova existenčního minima 3000 Kč nemůže býti vzata za základ jenom peněžitá mzda, nýbrž že musí býti vzaty v úvahu veškeré dlužníkovy požitky, třebas by ani nebyly zabaveny, tudíž také jeho nárok na poskytování čeledínské stravy a bytu, a poněvadž zjistil, že s peněžitou mzdou činí veškeré tyto dlužníkovy požitky úhrnem 4045 Kč, že po odečtení existenčního minima 3000 Kč zbývá exekuci podrobeno ročně 1045 Kč, a dále, že odvolací soud míní, že, když dvě třetiny mzdy činí 960 Kč ročně, čímž peníz 1045 Kč nebyl vyčerpán, že bylo povinností dovolatelovou podle §u 308 ex. ř. tento peníz žalující straně odváděti. Tohoto právního názoru odvolacího soudu nelze sdíleti. Podle §§ 54 čís. 3, 63 čís. 4, 294 ex. řádu nabyla žalující strana zástavního práva jenom na peněžité mzdě a v rozsahu exekuci povolujícího usnesení, nenabyla ho na dlužníkově nároku, na poskytování čeledínské stravy a bytu, proto tento nárok nemůže přicházeti v úvahu při posuzování nezabavitelné částky dlužníkovy mzdy. Pro posouzení toho, co bylo povoleno, je rozhodujícím pouze právní moci nabyvší usnesení exekuci povolující, a toto usnesení je tak jasné, že nedopouští jiného výkladu, než který vyplývá z něho samého zcela srozumitelně. Příkaz dovolateli jako poddlužníku nedotýkal se nikterak dlužníkova nároku na poskytování čeledínské stravy a bytu, proto dovolatel ani nebyl oprávněn, by hodnotu tohoto nároku včítal do zabavené peněžité, určitou částkou a to podle dovolatelova prohlášení jako poddlužníka správně udané mzdy. Jenom z této peněžité mzdy mělo zůstati 3000 Kč dlužníku volných. Že takový návrh exekuční nevede k výsledku, to si měla žalující strana uvědomiti, když jej učinila.

Citace:

č. 4622. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 213-214.