Čís. 4583.

Předpis §u 110 obč. zák. není pouhým předpisem pořádkovým, nýbrž předpisem hmotného významu, neboť rozvod pozbývá právních účinků právě a jedině soudním oznámením, že manželé se opět spojili. Na tom, zda se vskutku spojí, nezáleží.
Oznámili-li rozvedení manželé soudu opětné své spojení, jest neplatným jejich ujednání, že přes to neobnoví manželského společenství. §u 916 obč. zák. nelze tu užíti. Manželka soudně nerozvedená, ale nesdílející s manželem společnou domácnost, má nárok na výživné pouze tehdy, došlo-li ke zrušení manželského společenství zaviněním manželovým.
Dopustil-li se rozvedený manžel po soudně oznámeném obnovení manželského společenství nových poklesků, druhým manželem neprominutých, může se manželka na odůvodněnou, že nechce následovati manžela do jeho domácnosti, dovolávati i poklesků z doby dřívější, třebas byly prominuty.
Z toho, že byl uzavřen o předmětu sporu smír, lze odvozovati ve sporu pouze hmotněprávní námitku, k níž nelze ovšem hleděti bez návrhu strany.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1925, Rv II 899/24.)
Žalobu nerozvedené, ale odděleně žijící manželky proti manželovi o placení výživného oba nižší soudy zamítly. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Manželství stran, uzavřené v roce 1895, bylo v roce 1904 soudem dobrovolně rozvedeno. V roce 1915 oznámily strany u soudu, že obnovily manželské společenství. Tím pominuly právní účinky rozvodu, neboť ustanovení §u 110 obč. zák., že manželé rozvedení, chtějí-li se opět spojiti, povinni jsou, oznámiti to řádnému soudu, není pouhým předpisem pořádkovým, nýbrž předpisem hmotného významu tak, že rozvod pozbývá právních účinků právě a jedině soudním oznámením, že se manželé opět spojili. Zda strany vskutku se spojily, jak se podle zjištění nižších soudů v roce 1915, pokud se týče 1916 ostatně též stalo, nerozhoduje, neboť jednak toho zákon nevyžaduje, jednak by spojení to samo o sobě nebylo s to rušiti právní účinky rozvodového nálezu (plenární rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1919, pres. 977/19 sb. n. s. čís. 320). Je také nedůležito, z jakých příčin bylo oznámení učiněno, a kdyby bylo pravdou, co tvrdí žalobkyně, že totiž obnovení manželského společenství stalo se pouze na oko, tak by to, nehledíc k tomu, že manželské spolužití, jak shora uvedeno, vskutku bylo obnoveno, na věci ničeho neměnilo. Ujednání manželů, oznámivších soudu opětné spojení, že přes to manželského společenství neobnoví, bylo by prostě neplatným, a zejména nebylo by lze dovolávati se ustanovení §u 916 obč. zák., jež platí jen pro smlouvy, jichž předmětem jsou poměry majetkoprávní, jak vyplývá ze zařádění tohoto zákonného předpisu do druhého oddílu občanského zákonníka, jednajícího o právu k věcem (viz rozhodnutí sb. n. s. čís. 847). Dlužno proto při posouzení této právní rozepře vycházeti z toho, že jde o manžele soudně nerozvedené, avšak nesdílející společné domácnosti. V tomto případě má manželka nároku na výživné jen tehdy, došlo-li ku zrušení manželského společenství zaviněním manželovým, nikoliv však, zrušila-li je manželka sama svémocně, t. j. aniž k tomu měla náležitých příčin, nebo zavinila-li jinak sama zrušení. Jelikož se žalobkyně zdráhá navrátiti se ku svému manželi a sdíleti s ním společnou domácnost, jak žalovaný si přeje, jest na ní, by prokázala, že má k tomuto svému chování důležité příčiny. Ve směru tom přednesla žalobkyně, že žalovaný již před rozvodem měl poměr s jejich služkou, jenž nezůstal bez následků, a že po té, když bylo oznámeno soudu, že strany manželské společenství obnovily, žalovaný opět dopustil se manželské nevěry tím, že v roce 1916, když byl u své manželky na návštěvě u její tety v D., služku tak obtěžoval, že teta ji po dobu jeho přítomnosti musela poslati na dovolenou, a že v roce 1919 napsal nějaké slečně dopis, v němž jí slibuje manželství. Poklesek prvý dlužno ovšem vzhledem k tomu, co shora bylo uvedeno, pokládati za prominutý; nelze však souhlasiti s odvolacím soudem, že žalobkyně odpustila žalovanému i ostatní poklesky shora uvedené tím, že z důvodů těch nepodala žaloby o rozvod, neboť žalobkyně mohla k tomu, by tak neučinila, míti i jiné příčiny, tak na př., by se uchránila před možnou rozlukou manželství po uplynutí tří let od provedeného soudního rozvodu (§ 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Dopustil-li se však žalovaný, jak to žalobkyně tvrdí, po obnovení manželského společenství nových poklesků žalobkyní neprominutých, může se žalobkyně na odůvodnění toho, že žalovaného do jeho domácnosti následovati nechce, dovolávati i skutků odpuštěných právě tak, jako by k tomu byla oprávněna v případě, kdyby z těchto důvodů domáhala se rozvodu pokud se týče rozluky manželství (obdoba §u 14 c) zák. shora uvedeného). Okolnosti ty, pro spor rozhodné, nebyly zjištěny, ač byly žalobkyní tvrzeny a důkazy o nich nabídnuty. Jest proto opodstatněna nejen výtka nesprávného právního posouzení věci, nýbrž i výtka vadnosti odvolacího řízení. Bylo proto dovolání vyhověti a, jelikož podle stavu věci bude zapotřebí jednati v prvé stolici, zrušiti rozsudky obou nižších soudů a usnésti se dále, jak shora jest uvedeno, při čemž se podotýká, že okolnost, že strany ohledně placení výživného v roce 1918 před krajským soudem dojednaly smír, je pro rozhodnutí této právní rozepře bez významu, jelikož žalovaný hmotněprávní obranu, že spor byl smírem tím odklizen, při jednání před soudem procesním nevznesl (viz rozhodnutí sb. n. s. čís. 1744).

Citace:

č. 4583. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 148-150.