Čís. 4919.

Prozatímní opatření povolením odděleného bydlení provede se proti manželi, jenž má dosud společný byt opustiti, podle ustanovení §u 349 ex. ř.
O útratách exekučního provedení prozatímního opatření platí všeobecné předpisy o útratách exekučního řízení.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1925, R II 99/25.)
Žádosti manželky, by jí byla na základě prozatímního opatření povolena exekuce vnuceným vyklizením manžela ze společného bytu, bylo soudem prvé stolice vyhověno, rekursní soud exekuční návrh zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu a přiřkl vymáhající věřitelce útraty dovolacího rekursu.
Důvody:
Právoplatným prozatímním opatřením ze dne 27. listopadu 1924 povoleno bylo žalobkyni po dobu jejího sporu s manželem o rozvod podle §u 382 čís. 8 ex. ř. oddělené bydliště a bylo žalovanému nařízeno, by společný byt opustil. Toto prozatímní opatření jest soudním usnesením a titulem exekučním po rozumu §u 1 čís. 1 ex. ř. V usnesení tom nebyla ovšem určena lhůta, do které žalovaný měl společný byt opustiti (§ 7 ex. ř.), ale z tohoto důvodu povinná strana povolení exekuce nenapadla, takže ve skutečnosti pravomocí usnesení nastala také jeho vykonatelnost. Účelem shora uvedeného prozatímního opatření bylo, poskytnouti ohrožené straně bydliště oddělené od strany ohrožující a znemožniti této vstup do bytu strany ohrožené. Když tedy žalovaný přes právoplatný soudní příkaz dobrovolně společného bytu neopustil, bylo právem podle návrhu žalobkyně povaleno jeho vnucené vyklizení ze společného bytu a byla právem exekuce provedena také odstraněním jeho svršků. Nelze souhlasiti s názorem rekursního soudu, že prý prozatímní opatření týkalo se pouze osoby žalovaného a nikoli jeho svršků a že odstranění osoby žalovaného ze společného bytu mohlo by býti provedeno jen podle předpisů §§ 354 a 402 ex. ř. Má-li býti vynuceno oddělené bydliště manželů, nelze toto vynucení provésti jinak, než že onen manžel, který má opustiti společný byt a který tak neučiní dobrovolně, bude vyklizen z bytu podle §u 349 ex. ř. i se svými svršky. Jinak by mu byl zavdáván podnět, aby k vůli užívání svých svršků vždy znova do společného bytu se vracel, čemuž prozatímním opatřením právě mělo býti zabráněno. Kdyby se prozatímní opatření týkalo jen osoby žalovaného, jak rekursní soud míní, nebylo by lze ani posouditi, které jeho svršky jako pro něho k oddělenému bydlišti nutné, mimo oděv, jejž má na sobě, bylo by spolu vykliditi. Exekuční prostředek §u 354 ex. ř. nejen na tento případ se nehodí, nýbrž byl by také zhola neúčelným, kdyby povinný měl býti na př. vazbou nucen k opuštění bytu a kdyby za tím účelem byl do vazby vzat, takže by ani neměl možnosti — jsa ve vazbě — byt opustiti, kdežto účelu exekuce může býti docíleno jednoduše tím, že povinný odstraní se z bytu nikoli do vazby, nýbrž na svobodu. Bylo tedy rozhodnouti, jak se stalo. Útraty úspěšného dovolacího rekursu bylo vymáhající straně proti povinné straně podle §§ 41 a 50 c. ř. s. a §u 78 ex. ř. přiřknouti, neboť předpis §u 393 ex. ř. týká se jen útrat povolení a výkonu prozatímního opatření, tedy útrat vzešlých v řízení o prozatímní opatření, nikoli útrat, které vzešly teprve exekučním provedením. V tom směru platí všeobecné předpisy o útratách exekučního řízení podle §§ 74 a 78 ex. ř. a §§ 41 a 50 c. ř. s.

Citace:

č. 4919. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 727-728.