Čís. 5086.

Soudu, jenž na požádáni vyměřujícího úřadu provedl odhad nemovitosti za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty, přísluší a náleží také, by rozhodl o tom, kdo má hraditi útraty odhadu (§ 17 poslední odstavec, dodatku III. k nařízení vlády republiky československé ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 sb. z. a n.), a sám vybral tyto útraty.
Jsou-li útraty u strany nedobytné, ručí za ně úřad vyměřující, jenž navrhl soudní odhad.
(Plenární usnesení ze dne 30. května 1925, čís. pres. 1499/24.)
Otázku, zda soud, jenž byl vyměřujícím úřadem požádán o odhad nemovitosti za účelem vyměření dávky z přírůstku hodnoty, rozhoduje též o tom, kdo má hraditi útraty odhadu; řešil Nejvyšší soud poprvé usnesením ze dne 15. října 1922; č. j. R I 936/22/1 a odpověděl k ní s podrobným odůvodněním kladně (Sb. n. s. čís. 1918). Od té doby rozhodoval Nejvyšší soud důsledně v témže smyslu (rozhodnutí ze dne 15. října 1922 č. j. R I 937/23/1, ze dne 13. prosince 1922 č. j. R I 1388/22/1, ze dne 12. června 1923 č. j. R I 422/23/1, ze dne 13. června 1923 č. j. R I 497/23/1, ze dne 21. listopadu 1923 č. j. R I 985/23/4, ze dne 3. ledna 1924 č. j. R I 1097/23/1, ze dne 15. ledna 1924 č. j. R I 1121/23/1 a ze dne 24. září 1924 č. j. R I 607/24/1). Teprve usnesením ze dne 13. května 1925, č. j. R I 360/25/1, zodpověděl Nejvyšší soud otázku záporně, vyhradiv výrok o náhradě odhadních útrat úřadům správním. Vzhledem k tomuto rozporu v judikatuře přikázal první president Nejvyššího soudu řešení otázky plenárnímu senátu, jenž schválil dosavadní stálou praksi Nejvyššího soudu.
Důvody:
Plenární senát neshledává příčiny, by se odchýlil od dosavadní stálé prakse v otázce mu položené, zvláště když pochybnosti, vyslovené s některých stran, nejsou takového rázu, by zvrátily stanovisko, Nejvyšším soudem důsledně zaujímané. To platí především o námitce, že soudní odhad dle dávkového řádu děje se v řízení nesporném, v němž podle §u 1 nespor. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. soudy zakročují z úřední moci nebo na návrh stran jen potud, pokud zákony to přikazují. (»Výslovného« předpisu zákona § 1 nespor. pat. nežádá.) Za takový příkaz nutno však pokládati ustanovení šestého odstavce §u 17 dávkového řádu. (K vůli zjednodušení bude v tomto posudku citován vždy dodatek III. k nařízení vlády republiky československé ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 sb. z. a n., obsahující »Pravidla o obecní dávce z přírůstku hodnoty nemovitosti v obcích republiky Československé«.) Toto ustanovení těsně souvisí s předpisy odstavců předchozích, od nichž nelze ho odloučiti. Nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. 1918 sb. n. s. zdůraznil, že náleží-li soudu, by stanovil cenu odhadní — což dnes není již sporno — jest jen důsledno, by mu přikázáno bylo také usnesení o tom, kdo hradí útraty odhadu. Jeť příslušný výrok toliko součástí — soudu přikázaného — vyřízení odhadního elaborátu. Jen soud může také posouditi potřebnost, účelnost a přiměřenost útrat odhadu. Poněvadž pro odhad dle dávkového řádu jsou tu předpisy zvláštní, neplatí ohledně útrat odhadu § 280 nespor. pat. a zásady řízení nesporného, že útraty odhadu hradí vždy navrhovatel, od něhož se tedy vždy vyberou. Že ustanovením posledního odstavce §u 17 dávkového řádu vyřešena jest jen otázka, kdo konečně nese útraty, ale nikoliv otázka, kdo rozhoduje o povinnosti k náhradě útrat, nelze z jeho doslovu vyčísti. Ustanovení pátého odstavce téhož §u 17 nemá významu pro otázku, kterou jest řešiti, neboť vezme-li vyměřující úřad za základ odhadní hodnotu, zjištěnou dřívějším soudním odhadem, nevzejdou vůbec útraty odhadu. Nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 1918 Sb. n. s. také již vyložil, že a proč rozhodování o tom, kdo má hraditi útraty odhadu, nebude soudům působiti potíží. O tom, kdo jest povinen platiti dávku, soud rozhodnouti ovšem nemůže; ale osobu dávkou povinnou označí mu vyměřující úřad, jenž mu také oznámí hodnotu nabývací nebo zcizovací, jak byla stranou udána, pokud se týče v návrhu vyměřujícího úřadu předpokládána. Na soudu jest, aby si vyžádal potřebná data, nevyčkávaje návrhu úřadu vyměřujícího. Porovnávaje tato data s výsledkem odhadu, může soud bezpečně posouditi, zda tu jsou podmínky posledního odstavce §u 17 dávkového řádu, za kterých ten, kdo jest povinen platiti dávku, hradí také útraty soudního odhadu. Proti námitce, že v zákoně nemá opory názor, že by soudy měly z mocí úřední konati v tom směru potřebná šetření, stačí poukaz na § 2 čís. 5 nespor. pat. Zprávou vyměřujícího úřadu jest soud ovšem vázán, a proto jest výrok soudu o tom, kdo má hraditi útraty odhadu, do jisté míry arci výrokem formálním, jakýmsi vyřešením úlohy početnické, jejíž veškeré složky soudu jsou známy. Nelze důvodně předpokládati, že by vyměřující úřad se soudem sdělil něco nesprávného, neboť kdo jest povinen platiti dávku, stanoví § 13 dávkového řádu — bez ohledu na to, že snad strany mezi sebou učinily ujednání jiné, pro vyměřující úřad nezávazné (§ 13 odst. 2) — a výše stranou udané (úřadem předpokládané) hodnoty nabývací nebo zcizovací — bez hodnoty příslušenství (§ 5 poslední odstavec) a bez přípočtů, uvedených v §u 8 plyne ze spisů ukládacích. Proto není třeba vyslechnouti o dotčených datech napřed stranu, aniž jest odůvodněna obava, že by zpráva vyměřujícího úřadu vyššími úřady správními mohla býti prohlášena za pravdě se příčící. Opačné mínění namítá proti tomu, že inspektorát jest zrovna tak stranou jako poplatník a že není proto důvodu, by soud budoval pouze na jednostranném tvrzení strany jedné, t. j. inspektorátu. Leč proti tomu dlužno zdůrazniti, že inspektorát vystupuje zde jako úřad a že soud jest údajem jeho vázán právě tak, jako údajem úřadu při přihlášce k rozvrhu výtěžku za exekučně prodanou nemovitost. Při tom nelze ovšem nevysloviti pochybnosti o tom, zda poslední věta »než jak bylo stranou udáno« posledního odstavce §u 17 dávkových řádů z roků 1920 a 1922 jest správná, či zda příslušná věta §u 18 českého dávkového řádu z roku 1915 »než jak byla úřadem vyměřovacím v jeho návrhu předpokládána«, nebyla snad přiléhavější a věci lépe vyhovující. Vždyť dle §u 17 dávkového řádu vyměřující úřad dá vyšetřiti hodnotu (nabývací nebo zcizovací) soudním odhadem i tehdy, když strana ani po vyzvání (§ 16) nepodala přiznání k dávce, — a když ve stanovené lhůtě nevyhověla výzvě, aby udala obecné hodnoty (odstavec 3). V obou případech tedy strana vůbec neudala hodnoty nabývací a zcizovací, a proto nelze ani použiti ustanovení posledního odstavce §u 17. Naproti tomu může býti vždy měřítkem hodnota, úřadem předpokládaná (odstavec 3) a straně sdělená (odstavec 4), s jejíž výší strana projevila nesouhlas, což zavdalo pak teprve příčinu k soudnímu odhadu. Poslední odstavec §u 17 dávkového řádu vyžadoval by tedy opravy ve smyslu §u 18 českého dávkového řádu z roku 1915. Pak by také byla ihned odstraněna jakákoliv pochybnost, odvozovaná z toho, že hodnoty, uvedené stranou, mohou snad přece někdy býti sporny, neboť o výši hodnot úředně předpokládaných a straně sdělených nemůže nikdy býti pochybnosti. Ovšem dlužno trvati na tom, by vyměřovací úřad v návrhu řádně odůvodnil, že stranám sdělil cenu a že strany na ni nepřistoupily. Kdyby byl návrh v tomto směru neúplným, bylo by jej zamítnouti. Vyžádá-li si soud od vyměřujícího úřadu, jenž navrhuje odhad, zálohu — a o tom, že k tomu jest oprávněn, lze vzhledem k §u 272 nespor. pat., §§ům 332, 367, 365 c. ř. s., §u 144 jedn. ř. a §u 28 odstavec 1 dávkového řádu sotva asi pochybovati — a zapraví-li útraty odhadu ze zálohy, bude výrok soudu, učiněný po provedeném odhadu a po určení ceny odhadní o tom, že strana jest povinna hraditi útraty odhadu, ovšem míti ráz akademický, a v takových případech bude arci věcí úřadu vyměřujícího, by spolu s vyměřenou dávkou vybral od strany dávkou povinné po případě též zálohou zapravené útraty odhadní. Vzhledem k tomu, že jest záhodno, by se znalcům a členům soudní komise co nejdříve dostalo poplatků za odhad, doporučuje se, by soudy stanovily si pravidlem, vybírati zálohu od vyměřovacího úřadu. Zbývá jen ještě zmíniti se o námitce, že kdyby byl správným názor, že rozhodovati o náhradě útrat soudního odhadu přísluší soudům, rozhodovaly by soudy zároveň i o tom, kdo jest povinen, platiti dávku z přírůstku hodnoty, ježto jen tomu lze dle §u 17 dávkového řádu uložiti náhradu útrat odhadních; poněvadž však určení osoby, povinné k placení dávky, přísluší úřadům správním, rozhodovaly by soudy i úřady správní o téže věci, a nebylo by možno, uvarovati se rozporů v názorech i rozhodování. Námitka ta neobstojí. Bylo již vytčeno, že rozhodovati o tom, kdo jest povinen, platili dávku, přísluší pouze a jedině úřadu vyměřujícímu; tento sdělí soudu osobu dávkou povinnou (§ 13); soud jest vázán tímto sdělením; k rozporu mezi soudem a vyměřujícím úřadem nemůže tedy dojíti. Kdyby snad útraty odhadu u strany byly nedobytné, ručil by za ně ovšem podpůrně vyměřující úřad, jenž požádal soud za provedení odhadu, dle zásad §u 272 nespor. pat., §u. 40 c. ř. s. Z těchto důvodů dospěl plenární senát k právním větám v záhlaví uvedeným.

Citace:

č. 5086. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1013-1016.