Čís. 5060.

Tím, že manžel cizozemec, byv slyšen před cizozemským soudem o žalobě, podané na něho v tuzemsku o rozluku manželství, obíral se pouze věcí samou, nenamítnuv nepříslušnosti tuzemského soudu, nastala prorogace dle §u 104 j. n.
§ 76 j. n. nerozeznává mezi tuzemci a cizinci. Dvorské dekrety ze dne 15. července 1796 a ze dne 23. října 1801, čís. 542 sb. z. s. nebyly zrušeny vydáním nové jurisdikční normy. Jak dle práva říšskoněmeckého tak dle práva československého rozhodne jest ve příčině formy, ve které má býti sňatek uzavřen, právo místa, kde byl sňatek uzavřen.
(Rozh. ze dne 20. května 1925, R I 418/25.)
V řízení o žalobě Marie K-ové, bydlící v Broumově, proti Augustu K-ovi, bytem v Berlíně, o rozluku manželství prohlásil se soud prvé stolice (krajský soud v Hradci Králové) k námitce žalovaného nepříslušným a vyslovil zmatečnost veškera předchozího jednání. Důvody: Dle předloženého domovského listu pruského vládního presidenta ve Vratislavi jest žalovaný příslušníkem státu pruského (v Německé republice) a jest proto dovolaný tuzemský soud k projednávání tohoto sporu nad cizozemcem dle §u 4, 34 obč. zák. a čl. XIV. uvoz. zák. k с. ř. s. nepříslušným, pročež bylo dle §u 42 j. n. vysloviti nepříslušnost tuzemského soudu a současně prohlásiti dosavadní řízení za zmatečné. Rekursní soud zamítl námitku nepříslušnosti. Důvody: Jde tu o manželský spor dvou cizinců, z nichž jeden bydlí v tuzemsku, druhý v Německu, kam jest příslušným. K rozhodování o žalobách o rozluku manželství povolán jest dle §u 76 j. n. výhradně soud posledního společného bydliště manželů. Cizinci mohou se však ve smyslu §u 104 j. n. podrobili pravomoci zdejšího soudu, i když tu posledního společného bydliště neměli, a to, jak poslední odstavec nového znění tohoto paragrafu praví, také mlčky tím způsobem, že žalovaná strana, neopověděvši námitky nepříslušnosti zdejšího soudu, ve věci dále jedná. Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť žalovaný po doručení žaloby, byv o žalobě slyšen u soudu v Berlíně dne 6. února 1925, tvrzení žalobní vyvracel, důkazy nabízel a učinil návrh, aby manželsíví bylo rozloučeno z výhradné viny žalobkyně, aniž by nepříslušnost soudu tuzemského byl namítal, čímž nastala prorogace dle §u 104 cit. zák. (srv. rozh. sb. n. s. čís. 1205 a 1016). Na tom ničeho nemění okolnost, že žalovaný podáním z 10. března 1925 nepříslušnost soudu namítal, od volávaje se na § 42 j. n., neboť přehlíží ustanovení §u 43 j. n., ježto námitka nepříslušnosti byla vznesena již po ústním roku dne 8. ledna 1925 odbývaném a po výslechu svědků soudem dožádaným. Žalovaný mohl námitku tu s výsledkem uplatniti pouze při prvém roku nebo, poněvadž ho v řízení rozlukovém není, před tím, než se pustil do jednání ve věci hlavní; zmeškav to, jest s námitkou vyloučen (§ 240 odstavec prvý a 441 c. ř. s.) a nemohl by ani soud procesní k své nepříslušnosti přihlížeti sám od sebe, když rok k ústnímu jednání o žalobě byl již odbýván a jde pouze o nepříslušnost, prorogaci zhojitelnou (Neumannův komentář k с. ř. s. str. 136). Neměl proto prvý soud na opožděně vznesenou námitku zřetel bráti, a bude mu ve věci samé rozhodnouti. Při tom bude vzhledem k tomu, že povolení rozluky manželství předpokládá samozřejmě manželství platně uzavřené, jak nasvědčuje i srovnání nadpisových rubrik § 93, 94, 103 obč. zák. zkoumati především tuto otázku, neboť žalovaný jest příslušníkem říšskoněmeckým, sňatek uzavřen byl v Čechách dle obřadů církevních, kdežto § 1317 něm. obč. zák. předpisuje uzavření sňatku civilního před příslušným úřadem stavovským. § 1324 téhož zákona pak prohlašuje manželství, které tímto způsobem uzavřeno nebylo, neplatným, pokud tu není výminky v druhém odstavci cit. §u zmíněné, což nutno vyšetřili. Také bude si povšimnouti čl. 13 a 40 uv. zák. k něm. obč. zák. a v článku posléze uvedeném citovaného a změněného zákona ze 4. května 1870, spolk. zak. str. 599, o uzavírání manželství a vyznačování osobního stavu příslušníků něm. spolkových státu v cizině, na základě kterýchžto předpisu bude pak předběžnou otázku platnosti manželství stran rozhodnouti a pak teprve v případě kladném bude řešiti otázku další, jsou-li tu v žalobě uplatňované důvody rozlukové.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jest nesporno, že poslední společné bydliště obou manželu bylo v tuzemsku a to v Broumově v Čechách. Již z toho důvodu jest z tuzemských soudů pro žalobu manželky na rozluku manželství podle §u 76 j. n. výlučně příslušným krajský soud v Hradci Králové. Ale, i kdyby dovolaný soud nebyl býval od původu podle §u 76 j. n. příslušným, byl by se jím stal podle §u 104 poslední odstavec j. n., protože manžel, byv o obsahu žaloby dne 6. února 1925 u obvodového soudu v Berlíně vyslechnut, pustil se do jednání a nejen nepříslušnost nenamítal, nýbrž sám rozluku manželství — ovšem z výhradné viny žalobkyně — navrhoval. To správně rekursní soud vyložil a možno v tom směru odkázati na jeho odůvodnění. Stěžovatel jest na omylu, mině, že tento spor jest odňat tuzemskému soudnictví podle §u 42 odstavec prvý j. n., protože manželé jsou příslušníky říše Německé. Předem § 76 j. n. nerozeznává mezi tuzemci a cizozemci a určuje pro žaloby tam uvedené zvláštní výlučné sudiště posledního společného bydliště obou manželů. Mimo to bydlí žalobkyně až dosud v Broumově, takže tu platí také dvor. dekret ze dne 15. července 1796 příl. 2 k dvorskému dekretu ze dne 23. října 1801, čís. 542 sb. z. s., které zásadně uznávají tu zemské soudnictví pro žaloby cizozemců ve věcech manželských, když aspoň jeden z manželů jest v tuzemsku usedlým, a nařizují, že takové žaloby mají býti posuzovány podle předpisů té země, kde manželství bylo uzavřeno. Tyto dvorské dekrety neupravují soudní příslušnosti, nýbrž obsahují předpisy mezinárodního práva soukromého a proto nebyly zrušeny vydáním nové jurisdikční normy. Tím jest tento spor o příslušnost vyřízen a nebylo by třeba zabývati se v tomto období řízení otázkami, které zasahují již do věci samé, kterých však rekursní soud se dotkl. Aby snad spor nebyl sveden na scestí, nutno k dotyčným vývodům napadeného usnesení zaujati stanovisko a poukázati k tomu, že jak podle práva říšsko-německého, tak i podle práva rakouského a nyní československého rozhodno jest ve příčině formy, ve které sňatek má býti uzavřen, právo místa, kde sňatek byl uzavřen (locus regit actum). To jde pro Čsl. právo na jevo jednak z §u 36 obč. zák., jednak z min. nař. ze dne 15. dubna 1879, čís. 57 ř. zák. (při §u 47 obč. zák.) a jest v soudnictví všeobecně uznáváno; pro říši Německou pak jest to výslovně stanoveno ve čl. 11 odstavec prvý uv. zák. k obč. zák., který zní: »Forma právního jednání řídí se podle zákonů, které jsou směrodatné pro právní poměr, tvořící předmět právního jednání. Stačí však zachování zákonu místa, kde právní jednání bylo předsevzato.« Podle toho může býti pro manželství německých příslušníků v cizozemsku uzavřené použito buď formy, kterou žádá domácí právo, nebo formy, kterou žádá zákon místa uzavření sňatku. Jen pro manželství v tuzemsku, totiž v Německu uzavřená předpisuje čl. 13 odstavec třetí uv. zák. k obč. zák. pro říši Německou, že forma manželství v tuzemsku uzavřeného určuje se výhradně podle německých zákonu, tedy také v tom směru platí zásada locus regit actum (srv. též Walker Internationales Privatrecht str. 550—553). V tomto případě bylo manželství uzavřeno v Broumově v Čechách podle obřadu římsko-katolického a mimo to možno z přiloženého oddacího listu souditi, že snoubenka nebyla tehdy státní občankou německou, což ovšem zjišťováno nebylo, ale je lhostejno.

Citace:

č. 5060. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 965-967.