Čís. 5071.

Z toho o sobě, že vyrovnací dlužník neohradil se proti tomu, by pohledávce bylo přiznáno hlasovací právo, nelze právě tak usuzovati, že uznal pohledávku za pravou, jako z opaku nelze usuzovati, že neuznal jí za pravou.
(Rozh. ze dne 26. května 1925, R I 407/25.)
Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě proti společnosti В. o zaplacení 72000 Kč vzhledem k tomu, že žalovaná ve vyrovnacím řízení o jejím jmění uznala žalobcovu pohledávku. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Soud prvé stolice v napadeném rozsudku při rozhodování o žalobním nároku zabývá se jedině otázkou udánlivého uznání žalobního nároku ve vyrovnávacím řízení, provedeném o jmění žalované strany. Žalobce, tvrdě uznání, obmezil se pouze na to, že prý žalovaná firma B. ve vyrovnávacím řízení zažalovanou pohledávku uznala, a dále na poukaz na spisy vyrovnací, neuvedl však dle obsahu procesních spisů ani slovem, v kterých skutkových okolnostech uznání to spatřuje a kde ve vyrovnávacích spisech jest vykázáno. Proto také soud prvé stolice dle napadeného rozsudku hleděl ze spisů těch pro udánlivé uznání skutkové okolnosti, v nichž uznání to shledává, vyhledati. Dle spisů vyrovnacích však přihlásil žalobce k vyrovnávacímu řízení dne 2. října 1924 pohledávku 72000 Kč. Pokud soud prvé stolice hledí ze zjištění, v napadeném rozsudku uvedených, dovoditi po právní stránce, že tu jde o uznání pohledávky, ku vyrovnávacímu řízení přihlášené, není náhled ten ani spisy ani zákonem opodstatněn. Dle spisů žalovaná B. při předložení seznamu jmění (§ 2 vyr. ř.) výslovně připočetla ku stavu dluhů ku konci též věci neuznané, o kterých jsou proti ní zahájeny soudní spory, a mezi nimi výslovně vypočítává též pohledávku žalobcovu. V tabele, vyrovnávacím správcem sestavené, týkající se nynějšího žalobce, není vůbec vyjádření B. obsaženo a zvláště ne uznání pohledávky ku vyrovnávacímu řízení přihlášené; podobně i protokol o vyrovnávacím roku ze dne 15. října 1924, kteréhož roku se súčastnila též B. dvěma členy správní rady a prokuristou (§ 37 vyr. ř.), nemá nejmenší zmínky o uznání přihlášené pohledávky žalobcovy dlužnicí. Ostatně také žalobce v přihlášce učinil návrh pouze na přiznání práva hlasovacího pro přihlášenou pohledávku. Podle obsahu vyrovnacích spisů v souhlasu s vyrovnávacím řádem byl vyrovnávací správce k účelům v §§ 30 a násl. vyr. ř. stanoveným (§ 38 vyr. ř.) zřízen vyrovnávacím soudem. Není tedy správným názor napadeného rozsudku, že správce ten představoval ve vyrovnávacím řízení společnost B. Ostatně dle §u 44 odstavec prvý vyr. ř. ku popírání hlasovacího práva jsou povoláni pouze dlužník a ostatní věřitelé, nikoliv však též vyrovnávací správce, jemuž tedy nepřináleží žádný vliv v příčině hlasovacích práv. V tomto případě tím méně možno mluviti o nějakém uznání pohledávky žalobcovy, ježto po celou dobu vyrovnávacího řízení i po něm mezi oběma stranami byl a jest v běhu soudní spor a mimo to B., jak shora řečeno, již v seznamu jmění spornost pohledávky žalobcovy výslovně vytkla. Důvod, proč žalobce hlasoval pro vyrovnání, není ve spisech vyrovnávacích a ani ve spisech sporných vůbec uveden a proto vše to, co v napadeném rozsudku jest dále uváděno o způsobu hlasování věřitelů ve vyrovnávacím řízení, jest tvrzení zcela povšechné povahy, které pro tento spor nemůže býti rozhodným. Předmětem vyrovnávacího řízení jest dle zákona v podstatě jen jednání o tom, zda hlasující věřitelé vyrovnávací návrh dlužníkův přijímají (§ 42 vyr, ř.) a zda vyrovnávací soud přijaté vyrovnání potvrdí (§ 49 vyr. ř.), a nerozhoduje se za řízení toho o uznání přihlášených pohledávek, nýbrž jen o hlasovacím právu, a to ještě jen v případě §u 44 odstavec druhý vyr. ř. Nesdílí tedy odvolací soud náhled procesního soudu o uznání zažalované pohledávky žalovanou stranou.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Jest rozhodnouti jen otázku, zda z počínání si žalované B. za vyrovnacího řízení lze usuzovati, že uznala žalobcovu pohledávku. Otázku tuto zodpověděl odvolací soud právem záporně, poukázav zejména k tomu, že žalovaná již v návrhu na zavedení vyrovnacího řízení v seznamu jmění označila žalobcovu pohledávku za spornou a že i za dalšího řízení na tomto stanovisku ničeho nezměnila. Z okolnosti, že žalovaná neodporovala přiznání hlasovacího práva žalobci vyrovnávacím komisařem (§ 44 druhý odstavec vyr. ř.), nelze dovozovati uznání žalobcovy pohledávky označené žalovanou hned po původu za spornou, třebaže se co do přiznání hlasovacího práva jiným věřitelům výslovně byla ohradila. Dlužno rozeznávati přiznání hlasovacího práva od uznání pravosti pohledávky. Právě tak, jako pohledávky, jimž bylo hlasovací právo přiznáno, nemusí ještě býti bezpodmínečně pravé, neboť o tom se ve vyrovnávacím řízení nerozhoduje, mohou naopak býti pohledávky, jimž nebylo hlasovací právo přiznáno, pravými. Nevyjádřila-li se tedy žalovaná při vyrovnávacím roku vůbec o pravosti žalobcovy pohledávky, nelze z toho usuzovati, že opustila své původní stanovisko a pohledávku uznala za pravou. Rozhodnutí, zda žalobcova pohledávka jest po právu, ponechala žalovaná zahájenému již sporu, neboť jinak byla by v něm žalobní nárok uznala. Důvody, jež žalovanou přiměly, by neodporovala přiznání hlasovacího práva pro žalobcovu pohledávku, mohou býti různé a nemusilo to bytí právě přesvědčení, že pohledávka tato jest pravou. Jinak stačí poukázati k obšírným důvodům napadeného usnesení.

Citace:

č. 5071. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 985-987.