Čís. 5059.

Dovolací rekurs jest přípustným, »zrušil-li« rekursní soud k rekursu obou stran usnesení prvého soudu a hned ve věci sám v neprospěch povinné strany rozhodl a povolil jinou exekuci, než první soud.
Pravoplatné úřední rozhodnutí o přídělu zabraného bytu pro vojenského gážistu (§ 20 zák. ze dne 11. června 1879, čís. 93 ř. zák.) působí i proti osobě třetí, jíž povinná strana zabraný byt po zabrání dále pronajala.
Potvrzení právní moci zabíracího usnesení příslušným správním úřadem jest pro soud závazné.
(Rozh. ze dne 20. května 1925, R I 410/25.)
Posádkové velitelství v Ch. domáhalo se na majitelce domu vyklizení zabraného bytu. Soud prvé stolice povolil exekuci dle §u 354 ex. ř. Rekursní soud k rekursu vymáhajícího věřitele napadené usnesení zrušil a povolil vnucené vyklizení, rekurs dlužnice pak poukázal na vyřízení rekursu vymáhajícího věřitele.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu dlužnice.
Důvody:
Předeslati dlužno, že nejde o srovnalá usnesení obou nižších soudu a že tedy dovolací rekurs není podle §u 528 c. ř. s. a §u 78 ex. ř. nepřípustným, protože rekursní soud k rekursu obou stran zrušil (správně změnil) usnesení prvního soudu a hned ve věci sám v neprospěch povinné strany rozhodl a povolil jinou exekuci, než první soud. Ve věci samé marně snaží se dovolací rekurs otřásti usnesením rekursního soudu, které odpovídá stavu věci i zákonu. Exekuční návrh posádkového velitelství v Ch. vyhovoval všem předpokladům §u 54 ex. ř. a právem mu rekursní soud vyhověl. Exekučním titulem jsou tu dvě rozhodnutí okresní správy politické v Ch. a to: 1. rozhodnutí ze dne 28. dubna 1924, jímž byl podle §u 20 zákona ze dne 11. června 1879, čís. 93 ř. zák. v domě povinné strany zabrán pro staniční vojenské velitelství k cíli ubytování vojska byt v rozhodnutí blíže popsaný, jenž byl tehdy obýván bankovním ředitelem Alfredem U-em. Již tímto rozhodnutím byla stěžovatelka upozorněna, že byt má býti uvolněn, jakmile bude dosavadním nájemníkem vyklizen a že odvolání nemá odkládacího účinku (§ 20 odstavec čtvrtý cit. zák.); 2. rozhodnutí ze dne 1. prosince 1924, jímž bylo povinné straně oznámeno, že zabraný byt určen jest pro kapitána Jaroslava H-a a že obmezuje se z 5 pokojů jen na 3 pokoje s příslušenstvím, které je v rozhodnutí zevrubné uvedeno. Dále přiložilo posádkové velitelství k exekučnímu návrhu také rozhodnutí zemské politické správy ze dne 3. ledna 1925, podle něhož odvolání povinné strany z rozhodnutí čís. 2 bylo zamítnuto. Tato rozhodnutí, z nichž první vydáno bylo na základě §u 20 zák. ze dne 11. června 1879, čís. 93 ř. zák., druhé na základě §u 25 zák. ze dne 13. května 1924, čís. 118 sb. z. a n., jsou exekučními tituly podle §u 1 čís. 12 ex. ř., jak jest výslovně nařízeno v §u 25 odstavec druhý posléz citovaného zákona. Mylným jest názor stěžovatelky, že změnou §u 25 zákona ze dne 11. června 1879, čís. 93 ř. zák., jež nastala zákonem ze dne 13. května 1924, čís. 118 sb. z. a n. pozbylo zabrání bytu účinnosti, neboť jednak stalo se toto zabrání podle §u 20 zák. čís. 93/1879, který změněn nebyl, jednak — i kdyby se bylo stalo podle §u 25 právě zmíněného zákona nepozbylo by účinnosti, neboť § 25 dřívějšího znění zůstal účinným až do dne vyhlášení nového zákona, t. j. do 11. června 1924, načež nahrazen byl novým předpisem, takže všechna opatření, která se stala podle starého předpisu, zůstala v platnosti a tvořila platný podklad pro opatření nová. Z toho jest již také zřejmo, že povinná strana nebyla oprávněna zabraným bytem svémocně nakládati a jej dále pronajati, což podle jejího vlastního tvrzení stalo se počátkem srpna 1924, kdy ještě dřívější nájemník Alfred U. byl v bytě. Shora zmíněná rozhodnutí správních úřadu, tvořící exekuční titul podle §u 1 čís. 12 ex. ř., opatřena jsou podle §u 54 poslední odstavec ex. ř. doložkou, že nabyla mocí práva. Tím jest zároveň již také potvrzeno, že nepodléhají opravnému prostředku, který by vykonatelnost stavěl, což neprávem dovolací rekurs popírá. Potvrzení právní moci příslušným správním úřadem jest pro soud závazné a není soud ani oprávněn, aby takové potvrzení v řízení exekučním přezkoumával, jak to neprávem dovolací rekurs žádá. Mimo to není ani správným tvrzení stěžovatelky, že jí příslušelo i proti rozhodnutí zemské správy politické odvolání, které prý také podala. Stežovatelka přehlíží, že v §u 25 odstavec druhý zák. ze dne 13. května 1924, čís. 118 sb. z. a n. upraveny jsou dva případy, totiž kde zemská správa politická rozhodovala ve druhé stolici a kde rozhodovala v prvé stolici. Jen v tomto posledním případě jest přípustné odvolání do 8 dnů k ministerstvu Národní Obrany, kdežto v onom prvním případě rozhoduje politický úřad druhé stolice podle jasného znění zákona s konečnou platností. Prostředek exekuční označen jest v žádosti vymáhajícího věřitele slovy: »návrh na exekuční opatření, aby byl byt vyklizen«. Tento návrh přizpůsoben byl předpisu §u 2 odstavec (12) vlád. nař. ze dne 30. května 1924, čís. 119 sb. z. a n. a označuje podle §u 54 čís. 3 ex. ř. zcela jasně, co vymáhající strana žádá, totiž vyklizení bytu, což znamená podle §u 349 ex. ř., že mají býti z bytu odstraněny jak osoby, tak movité věci a že vymáhající věřitel má býti v držbu bytu uveden. Neprávem tvrdí tedy stežovatelka, že takový návrh na vyklizení nestačil. Rovněž předmět vyklizení, byt, označen je v žádosti s dostatečnou přesností jak co do místností, tak co do polohy, zejména když byl přiložen také výnos ze dne 1. prosince 1924, v jehož odst. 6 jsou zabrané místnosti zevrubně popsány. Lhůta k provedení vyklizení určena jest již zákonem, protože § 25 (2) zák. čís. 118/1924 předpisuje, že držitelé budov jsou povinni do 8 dnů po pravoplatnosti úředního rozhodnutí přikázané obytné prostory vyklidili a místnímu vojenskému velitelství odevzdati. Poněvadž tak povinná strana neučinila, byla vymáhající strana nucena domáhati se vyklizení cestou exekuce. Jde nyní již jen o otázku, zda pravoplatné úřední rozhodnutí o přídělu bytu působí také proti osobě třetí, které povinná strana — jak tvrdí — zabraný byt po zabrání v srpnu 1924 dále pronajala a která tam dosud bydlí. I k této otázce jest přisvědčiti. Byt, o který jde, byl zabrán již v dubnu 1924 a měl býti pro vojenský úřad uvolněn, jakmile se nájemník Alfred U. vystěhuje. Případné odvolání proti takovému opatření politického úřadu nemělo podle §u 20 poslední odstavec zák. čís. 93/1879 odkládacího účinku. Alfred U. se vystěhoval koncem listopadu 1924, při čemž však jeho nájemní právo trvalo ještě do konce prosince 1924. Nejpozději od té doby měl býti byt pro vojenskou správu uvolněn a nebyla tedy povinná strana oprávněna, by jej jinému pronajala, třebaže by se tak bylo stalo ještě před vystěhováním Alfreda U-a. Stalo-li se tak přece, působí pravoplatné úřední rozhodnutí o přídělu bytu i proti onomu novému nájemníkovi a jest podle §u 25 (2) zák. čís. 118/1924 vykonatelné na návrh místního vojenského úřadu proti komukoliv. To vyplývá také z §u 2 odst. (12) vládn. nař. čís. 119/1924, podle něhož učiní místní vojenský úřad u příslušného okresního soudu návrh na exekuční opatření, aby byl byt vyklizen, nemůže-li vojenský gážista pravoplatně přidělený byt osídliti z viny dosavadního držitele. »Držitelem« rozumí se tu osoba, která může bytem nakládati a proti níž rozhodnutí o zabrání bytu čelí (§ 25 odst. 2 shora cit. zák.), tedy zde vlastnice domu. Vina její záleží v tom, že byt přes úřední zábor dále pronajala. Kdyby byl správným názor stěžovatelky, že nyní vojenská správa musí si zase nejprve vymoci rozhodnutí o přídělu bytu proti novému nájemníkovi, mohli by držitelé budov nebo bytů i pravoplatná rozhodnutí o přídělu vždy znova mařiti tím, že by před odevzdáním byt dále pronajali a pak se na smluvní poměr s novým nájemníkem odvolávali. Jak se pronajímatelka s novým nájemníkem vypořádá, jest její věcí.

Citace:

č. 5059. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 962-965.