Čís. 4700.

Pokud právní zástupce, jenž zastupoval stranu bez řádné plné moci, může se na ní domáhati zaplacení palmáru.
(Rozh. ze dne 18. února 1925, Rv I 1743/24.)
Žalobě advokáta na společenstvo o zaplacení palmáru za právní zastupování procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalobce opírá žalobní žádost v žalobě o to, že k žádosti žalované konal právnické práce, připouští však, že ku právoplatnému zmocnění ku zastupování žalované jest zapotřebí podpisu dvou členů představenstva, a že plná moc, jím předložená, jest podepsána pouze jednatelem žalované. Nemůže tudíž svůj nárok vyvozovati z právního důvodu splnomocnění. Při ústním sporném jednání pokusil se žalobce opříti svůj nárok o to, že zaslal žalované pod její adresu dopisy a že ho na to došly odpovědi na dopisovém papíru, na němž natištěna byla firma. Nehledíc k tomu, že odpověď jest podepsána pouze Hanušem D-em a není tam razítka firmy, plyne z ní jasně, že D. pracoval na vlastní účet a měl tudíž žalobce tím pečlivěji zkoumati, zda je D. sám oprávněn zastupovati žalovanou. Dle §u 26 zák. ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. mohla by žalovaná jen tehdy býti zavázána D-em samotným, kdyby šlo o jednání, vztahující se na provozování závodu, nikoliv však co se týče vystavení plné moci. V odvolacím sdělení opírá žalobce svůj nárok o § 1315 obč. zák. Avšak neprávem, poněvadž před prvým soudem neuvedl, že D. jest osobou nezpůsobilou nebo nebezpečnou. O § 1306 a) obč. zák. nelze žalobní nárok opírati, poněvadž žalovaná nebyla ve stavu nouze, poněvadž vzhledem na útraty při zmeškání prvého roku by byla měla ještě prospěšnější výsledek, než tím, že zažalovaný nárok teprve při druhém ústním sporném roku byl uznán.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud zamítl žalobu, jíž se dovolatel domáhal zaplacení palmárního účtu, proto že dovolatel neměl plné moci k tomu, aby žalované družstvo zastupoval ve sporu, z něhož pochází zažalovaná palmární pohledávka, takže žalobní nárok nelze opříti o smlouvu dle §u 1002 nebo 1151 obč. zák., a že činnosti dovolatele, který při posledním roku v onom sporu jménem žalovaného družstva uznal žalobní nárok, nebylo za tohoto stavu věci třeba ani k odvrácení hrozící škody a ani nebyla ona činnost žalobcova k prospěchu žalovaného družstva, takže žalobní nárok nemůže býti odvozován ani z předpisů §§ 1036 a 1037 obč. zák. Dovolatel, uplatňuje dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., snaží se pouze dovoditi, že odvolací soud, nemohl-li žalobu opříti o některý z předpisů 22. а 30. hlavy obč. zákona, měl použíti §§ 6 a 7 obč. zák., ježto by bylo neslušno, zamítnouti nároky žalobce, který pro žalované družstvo a v jeho zájmu pracoval. Ale dovolatel přehlíží, že ani zásad §§ 6 a 7 obč. zák. nelze použíti způsobem pro něho příznivým, když v §u 1035 obč. zák. jasně jest vysloveno, že zásadně nikdo se nemá míchati do cizích záležitostí bez svolení toho, kdo jest pánem oněch záležitostí. Nemohlo býti proto dovolání vyhověno a nerozhodna jest pro spor úvaha, jak by si žalované družstvo počínalo, kdyby byl onen spor proveden býval s úspěchem.

Citace:

č. 4700. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 353-354.