Čís. 4533.

K zastupování velkostatku, patřícího nyní Československému státu, jest povolána finanční prokuratura. Exekuci pro útraty nelze vésti proti finanční prokuratuře, nýbrž proti eráru. Nebyla-li věřiteli přikázána vykonatelná pohledávka proti eráru k výplatě ve lhůtě rozsudečné, nelze vymáhati na eráru zaplacení peněžité pohledávky exekucí soudní, nýbrž jest postupovati právními prostředky v řízení správním.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1925, R II 408/24).
Soud prvé stolice povolil exekuci proti vrchní správě velkostatku H., náležejícího nyní republice Československé. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Ve smyslu §u 1 a 2 služ. instr. ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák. jest povolána finanční prokuratura k právnímu zastupování ve všech věcech, jež se týkají státního jmění a majetkových podstat jemu na roveň postavených. Proto veškerá doručení soudní v takových případech smí se státi jen k rukám tohoto úřadu. Poněvadž vedena byla exekuce proti vrchní správě velkostatku H., jenž je statkem Československého eráru a jenž proto také ve sporu byl zastupován finanční prokuraturou, stalo se doručení usnesení, povolujícího exekuci nepřípustným způsobem až při výkonu exekuce dle §u 253 ex. ř. k rukám vrchní správy velkostatku. Avšak nepřípustným jest též samo povolení a výkon exekuce proti správě velkostatku. Jednalo se o exekuci k vydobytí útrat sporu. Finanční prokuratura vede sama dle §u 18 písm. a) shora uvedeného nařízení vlastní pokladnu expensní a, zastupujíc erár, má i odpůrci v případě podlehnutí ve sporu zapraviti z ní soudní výlohy, poněvadž se nejedná o zvláštní právnické osobnosti, nebo fondy, jež kryjí v takovém případě výlohy zastupování z vlastních prostředků (odstavec čtvrtý cit. §u 18 služ. instr. 3). Měla tedy býti exekuce povolena a vykonána, kdyby byla vůbec přípustna, pouze proti finanční prokuratuře jako straně povinné. Mimo to peněžité platy dle §u 905 obč. zák. se mají poukázati věřiteli do jeho bydliště, pak-li povaha neb účel právního jednání neurčuje, že se mají konati platy v místě bydliště dlužníkova. Pohledávky proti eráru jsou takovými dluhy z ruky, neboť se dle platných administrativních předpisů vyplácejí na poukaz příslušného úřadu jen u příslušné výplatní pokladny proti předložení řádně kolkované kvitance. To se nestalo a bylo proto povolení a provedení exekuce proti vrchní správě státního velkostatku dle zákona nepřípustné. Avšak kdyby vymáhající věřitel byl také splnil všechny tyto náležitosti a erár přes to ještě odepřel zaplacení, nelze proti němu povoliti exekuci, nýbrž zbývají vymáhajícímu věřiteli právní prostředky v řízení administrativním. Pakli dle dvorského dekretu ze dne 21. záři 1798, čís. 434 sb. z. s., jenž byl v platnosti zachován čl. 7. uv. zák. k ex. ř., není přípustná exekuce reální na státní statky bez dřívějšího výslechu fisku, příčí se vedení exekuce i na jiné vlastnictví státu účelům státní správy a veřejným zájmům. V zákoně není sice výslovného ustanovení, že exekuce proti eráru je všeobecně nepřípustna, avšak plyne to nepřímo též z předpisů §§ 15, 28, 251 a 296 ex. ř., neboť, pakli z ohledů veřejných obsahuje zákon jistá obmezující ustanovení ve prospěch jednotlivců, obcí neb ústavů, mohou tím méně veřejné státní zájmy vydány býti na pospas při exekučním vymáhání pohledávek proti eráru. Proto nelze použíti ustanovení prvního dílu druhého oddělení exekučního řádu, týkajících se exekucí pro peněžité pohledávky, na ten případ, kdy nebyla věřiteli pohledávka vykonatelná proti eráru poukázána k výplatě ve lhůtě rozsudeční.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nemůže býti pochybnosti o tom, že velkostatek H., patřící nyní Československému státu, dlužno považovati za státní jmění po rozumu §§ 1 a 2 nařízení veškerého ministerstva ze dne 9. března 1898, čís. 41 ř. zák., k jehož soudnímu zastupování jest výlučně oprávněna finanční prokuratura. Bylo proto i exekuční návrh nejen v tomto smyslu stylisovati (a nikoliv spokojiti se uvedeným návrhem proti vrchní správě tohoto velkostatku), nýbrž i povolení vymáhající firmou navrhované exekuce doručiti finanční prokuratuře, což se nestalo. Bylo-li tudíž povolení exekuce doručeno finanční prokuratuře dávno po výkonu této exekuce, není to na překážku tomu, by lhůta pro opravný prostředek nebyla počítána teprve od tohoto doručení, jelikož teprve doručením dozvěděl se jedině oprávněný právní zástupce o krocích vymáhajícího věřitele. Rekurs finanční prokuratury byl tudíž podán včas a neprávem vytýká stěžovatelka, že rekursní soud zaměňuje oprávnění zastupovati s ustanoveními o způsobilosti k právním jednáním a o nutnosti zákonného zastupování. Ovšem nelze sdíleti názor rekursního soudu, že vzhledem na § 18 odstavec pátý cit. nařízení vešk. min. měla býti exekuce vedena — byla-li vůbec přípustná — pouze proti finanční prokuratuře jako straně povinné. Vždyť tím, že má finanční prokuratura zaplatiti zvítězivšímu protivníku z výdajové pokladny útraty sporu, o něž jde i v této věci, nestává se stranou, a musil by tedy návrh zníti vždy proti eráru, jako vlastníku zmíněného velkostatku, k ruce finanční prokuratury. Bylo by pak ovšem věcí soudu, aby tuto exekuci vykonal dle předpisů exekučního řádu a netřeba se proto vývody dovolací stížnosti, pokud se týkají §u 253 ex. ř. vůbec zabývati. Avšak netřeba se zabývati ani vývody, z nichž vymáhající věřitelka chce dovoditi, že napadené usnesení není správné ani po věcné stránce, neboť nejsou s to, aby správné odůvodnění rekursního soudu v tomto směru vyvrátily, a poukazuje se proto na toto odůvodnění, jež jest s rozhodnutími čís. sb. 568 a 1294 v souladu.

Citace:

č. 4533. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 56-57.