Čís. 5072.

Lhůta §u 34 zák. o obch. pomoc. jest propadnou lhůtou práva hmotného.
K zachovám lhůty (§ 232 c. ř. s.) jest třeba, by žaloba byla podána u soudu příslušného.
Podána-li žaloba ve lhůtě u soudu nepříslušného, jest lhůta zachována, byl-li spor nepříslušným soudem podle šestého odstavce §u 261 c. ř. s. odstoupen na soud příslušný.
Zachována-li lhůta v čase žaloby, zůstane zachována, byl-li napotomní spor o příslušnost po uplynutí lhůty rozhodnut tak, že příslušným uznán soud, na který žaloba původně byla podána.
(Rozh. ze dne 26. května 1925, R I 440/25.)
Žalobu obchodního pomocníka proti zaměstnavatelce o zaplacení služebních požitků od doby, kdy se služební poměr předčasně skončil, až do dne, kdy měl dle služební smlouvy skončiti, procesní soud prvé stolice (obchodní soud v Praze) zamítl. Důvody: Při posuzování otázky, zda žalobě jest vyhověti či nikoliv, musil soud vzíti v prvé řadě zřetel k nami lanému promlčení žaloby, ve kterémžto směru vzal soud v úvahu toto: Mezi stranami jest nesporno a odpovídá také předneseným skutečnostem a tvrzením, že se zde jedná mezi žalobcem a žalovanou o smluvní poměr dle zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 říš. zák., jehož se zejména sám žalobce k odůvodnění svého nároku dovolává, a jest tedy dle předpisů tohoto zákona řešiti nejen otázku oprávněnosti žalobního nároku, nýbrž i otázku promlčení. V § 34 zák. o obch. pomoc, jest ustanoveno, že odškodňovací nároky pro předčasné bezdůvodné přerušení smluvního poměru dle §u 29 (28) zák. o obch. pomocnících musí býti pod následky vyloučení během 6 měsíců ode dne vystoupení ze služebního poměru uplatňovány. Mezi stranami jest nesporno, že žalobce podal žalobu původně u Obchodního soudu v Praze dne 31. března 1923 a že tato žaloba byla usnesením tohoto soudu ze dne 5. dubna 1923 a limine fori pro věcnou nepříslušnost odmítnuta. Rovněž jest nesporno, že žalobce podal pak žalobu dne 12. dubna 1923 u okresního soudu na Mělníce a nechal vejíti ono odmítající usnesení obchodního soudu v Praze v moc práva. Dále jest nesporno, že i u okresního soudu na Mělníce byla vznesena námitka nepříslušnosti, v důsledku čehož byla usnesením tohoto okresního soudu ze dne 22. září 1924 žaloba pro věcnou nepříslušnost odmítnuta, kteréžto usnesení bylo rozhodnutím zemského civilního soudu v Praze jako rekursního ze dne 18. října 1924 potvrzeno a spor odstoupen dne 24. prosince 1924 к příslušnému řízení obchodnímu soudu v Praze s výhradou eventuelního řešení záporného sporu o příslušnost nadřízeným vrchním zemským soudem v Praze, jemuž také spisy za tím účelem byly předloženy, načež rozhodnutím téhož soudu ze dne 5. ledna 1925 uznán byl Obchodní soud v Praze к projednávání tohoto sporu příslušným a řízení dne 8. ledna 1925 opět zahájeno. Následkem toho, že rozhodnutím obchodního soudu v Praze ze dne 5. dubna 1923, v moc práva vešlým, byla žaloba zde dne 31. března 1923 po dána, pro věcnou nepříslušnost tohoto soudu a limine fori odmítnuta, nenastaly účinky zahájené rozepře ve smyslu §u 232 c. ř. s., pozbylo tím i podání žaloby svého významu ve směru přerušení běhu promlčení lhůty (rozh. Nejv. soudu ze dne 23. června 1920, Rv I 294/20). Podání žaloby a zahájení a provádění sporu u okresního soudu na Mělníce, jenž na konec uznán byl pro spor tento věcně nepříslušným, nemá pro otázku běhu promlčecí lhůty významu, neboť ustanovení §u 34 zák. o obch. pomocnících o povinném soudním uplatňování nároků ve smyslu §u 29 cit. zák. během promlčecí lhůty 6 měsíců, nelze rozuměti jinak, než že uplatňování to má se státi u soudu místně i věcně příslušného, za jaký však byl uznán Obchodní soud v Praze a podání žaloby a zahájení sporu u věcně nepříslušného okresního soudu na Mělníce jde ovšem na vrub žalobcův. Za řádné soudní uplatňování žalobcova nároku, spojené s důsledky zahájené rozepře dle §u 232 odstavec druhý c. ř. s., lze považovati, dle toho, co shora uvedeno, teprve tu skutečnost, že spor tento znovu byl u obchodního soudu v Praze zahájen a to dne 24. prosince 1924, což však jest doba daleka přes 6 měsíců i po žalobcem samým ke dni 1. března 1923 tvrzeném vystoupení ze smluvního poměru jeho od žalované, tedy daleko pro projití lhůty promlčecí ve smyslu §u 34 zák. o obch. pomocnících, kteréžto zákonné ustanovení jest dle §u 40 zák. o obch. pomocnících právem velícím. Okolnost, že žalobce u okresního soudu na Mělníce, jak nesporno, při ústním jednání dne 16. září 1924 navrhl postoupení spisů obchodnímu soudu v Praze dle §u 261 c. ř. s. pro případ, že okresní soud na Mělníce vysloví svou věcnou nepříslušnost, jest pro běh promlčecí lhůty v tomto případě naprosto nerozhodnou, jednak proto, že se návrh ten stal u soudu věcně nepříslušného, jednak i proto, že učiněn byl již po projití šestiměsíční lhůty promlčecí, i když se čítá teprve od 1. března 1924 jako dne, kterého se sám žalobce dovolává, že svůj smluvní poměr se žalovanou dle §§ 26 a 29 zák. o obchod. pomocnících předčasně přerušil. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Odvolání, opírajícímu se o důvod odvolací nesprávného právního posouzení věci v tom směru, že prvý soud zamítl žalobu jakožto promlčenou po případě vyloučenou dle §u 29 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., nepustiv se do jednání o věci samé, nelze upříti oprávněnosti. Správné jest, že následkem rozhodnutí obchodního soudu v Praze ze dne 5. dubna 1923 v moc práva vzešlým, jímž žaloba ze dne 31. března 1923 pro věcnou nepříslušnost dovolaného soudu byla odmítnuta, nenastaly účinky zahájené rozepře dle §u 232 c. ř. s. To však platí jenom ohledně žaloby, podané dne 31. března 1923 u obchodního soudu, nemá však vlivu na po- souzení účinků rozepře, znovu zahájené žalobcem u okresního soudu na Mělníce. Žalobou, podanou dne 12. dubna 1923 u tohoto soudu, nastaly znovu účinky rozepře zahájené, tedy zejména i přerušení promlčení (prekluse) žaloby ve smyslu §u 29 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. a trvají účinky tohoto zahájení rozepře dále, přes to, že žaloba byla podána u soudu nepříslušného, neboť jak § 34 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., tak i § 232 c. ř. s. žádají toliko podání žaloby u soudu, nečiníce rozdílu mezi soudem příslušným a nepříslušným, a stačí tedy vůbec podání žaloby u soudu, by nenastaly účinky rozepře zahájené. Žalobce učinil při líčení ze dne 16. září 1924 u okresního soudu na Mělníce návrh dle §u 261 c. ř. s., by pro případ, že by tento soud vyhověl námitce věcné nepříslušnosti dovolaného soudu, postoupil spisy obchodnímu soudu v Praze. Návrh tento není opožděným, jak za to má prvý soud, neboť ve smyslu §u 261 c. ř. s. stačí, když návrh na postoupení spisů učiněn byl dříve, než o námitce nepříslušnosti soudu bylo rozhodnuto, to se také v tomto případě stalo a tím dle §u 261 c. ř. s. zachovány byly účinky rozepře zahájené až do rozhodnutí této otázky. Návrhu žalobcovu na postoupení spisů obchodnímu soudu vyhověno rozhodnutím zemského soudu civilního v Praze ze dne 18. října 1924 a Obchodní soud v Praze byl pak rozhodnutím vrchního zemského soudu v Praze ze dne 5. ledna 1925 uznán příslušným k projednání této rozepře. Dle toho, co předesláno, stal se obchodní soud v Praze příslušným se všemi účinky, které tu byly již v den podání žaloby u okresního soudu na Mělníce, tedy dne 12. dubna 1923, zejména i s účinky zahájené rozepře pokud se týče přerušení promlčení (prekluse) žaloby dle §u 29 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Jelikož žalobcův služební poměr zrušen byl dne 1. března 1923 a žaloba podána byla u okresního soudu na Mělníce dne 12. dubna 1923, tedy ještě ve lhůtě §u 34 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák., jest žaloba podána v čas a, pokud prvý soud usuzuje, že za řádné uplatňování žalobcova nároku, spojené s důsledky zahájení rozepře, lze považovati teprve skutečnost, že spor u obchodního soudu v Praze byl znovu zahájen dne 24. prosince 1924, posoudil tím věc po právní stránce nesprávně a přisvědčiti jest proto žalobci, že tato rozepře, obchodním soudem projednávaná, v důsledku předpisu §u 261 c. ř. s. zahájena byla již dne 12. dubna 1923 a že nárok žalobní uplatněn jest ve lhůtě §u 34 zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalobce uplatňuje nárok podle §u 29 zák. o obch. pom. ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Takový nárok musí býti podle §u 34 cit. zák. soudně uplatněn do šesti měsíců ode dne vystoupení nebo propuštění obchodního pomocníka, jinak zaniká. Jde tu o propadnou lhůtu hmotného práva, jak je má na mysli kromě promlčení také již § 1449 obč. zák., t. j. o lhůtu, při které trvání práva jest závislo na určitém jednání oprávněného, zejména na soudním uplatnění, a to tak, že právo po marném uplynutí lhůty uhasne. K zachování lhůty stačí ovšem, byla-li žaloba na soudě podána a není třeba jejího doručení straně druhé (§ 232 odstavec prvý с. ř. s., který platí stejně pro lhůty propadné jako promlčecí). Nelze sice souhlasiti s názorem odvolacího soudu, že postačí, byla-li žaloba vůbec na soudě podána, protože prý § 34 zákona o obch. pom. a § 232 c. ř. s. nečiní rozdílu mezi soudem příslušným a nepříslušným. Naopak předpokládá se, že žaloba byla podána na soudě příslušném, ať byl příslušným již po zákonu, nebo stal se příslušným tím, že bez námitky věc projednal. Byla-li však žaloba podána u soudu nepříslušného a tímto pravoplatně pro nepříslušnost odmítnuta, zmaří se tím účinky §u 232 c. ř. s. O takový případ však tu nejde, nýbrž jde o otázku, pokud při postoupení žaloby po rozumu §u 261 odstavec šestý c. ř. s. soudem nepříslušným na soud příslušný pokládá se co do zachování propadné lhůty za to, jakoby žaloba hned z původu u příslušného soudu byla bývala podána. Ale ani tuto otázku netřeba v tomto případě řešiti v celém rozsahu, nýbrž možno ponechati stranou případ, co by bylo právem, kdyby okresní soud ani úmluvou stran příslušným státi se nemohl (§ 104 odstavec druhý j. n.), kdyby tedy šlo o nepříslušnost nezhojitelnou. V projednávaném případě jde totiž o nepříslušnost zhojitelnou. Žalobce tvrdí, že jeho služební poměr byl rozvázán dne 1. března 1923. Žalobu podal již dne 31. března 1923 u obchodního soudu v Praze, který ji však dne 5. dubna 1923 pro věcnou nepříslušnost odmítl. Po té podal žalobce tutéž žalobu dne 12. dubna 1923, tedy stále ještě včas, u okresního soudu na Mělníce, jehož nepříslušnost žalovaná firma hned při prvním roku namítla. Tento soud po mnoha ústních jednáních vyhověl námitce a též odmítl žalobu pro věcnou nepříslušnost, ale nevyhověl návrhu žalobcově již před rozhodnutím učiněnému na odstoupení spisů obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Teprve rekursní soud vyhověl tomuto návrhu a jeho usnesení nebylo lze podle §u 261 odstavec šestý c. ř. s. odporovati. Spisy došly k obchodnímu soudu v Praze teprve 24. prosince 1924, tedy ovšem dávno po uplynutí šestiměsíční propadné lhůty. Po té bylo nutno ještě rozřešiti záporný spor o přípustnost mezi obchodním soudem v Praze a okresním soudem na Mělníce, což stalo se rozhodnutím vrchního zemského soudu v Praze ze dne 5. ledna 1925, jímž byl za příslušná uznán obchodní soud v Praze. Výsledek jest tedy ten, že žaloba včas u nepříslušného soudu podaná odstoupena byla se spisy příslušnému sborovému soudu teprve po uplynutí propadné lhůty. Nepříslušnost okresního soudu byla vyslovena jen na námitku, ale jinak byla podle §u 104 odstavec druhý j. n. zhojitelna, protože kotvila toliko ve výši zažalované pohledávky (§ 49 čís. 1 a § 51 odstavec prvý j. n.). Dovolací soud sdílí právní posouzení odvolacího soudu, že obchodní soud v Praze stal se příslušným se všemi účinky, které zahájením rozepře u okresního soudu na Mělníce vznikly, zejména také co do otázky včasného podání žaloby. Nelze tu sice mluviti o přerušení propadné lhůty, pro kterou předpisy o přerušení a stavení promlčení neplatí, nýbrž jen o její zachování v tom smyslu, že žalobce zákonné lhůtě dostál. Účelem předpisu §u 261 odstavec šestý c. ř. s. právě bylo, by odmítnutím žaloby pro nepříslušnost nebyly zmařeny účinky rozepře zahájené, by nebyly ztraceny lhůty procesního nebo materielního práva, jimž žalobce musí dostáti, chtěl-li si nárok zachovati, nebo chtěl-li se včasně pomoci soudu dovolati (na př. lhůty promlčecí, propadné, lhůty k podání žaloby o spravení záznamu, k žalobě za obnovu a pod.) a aby byla zužitkována práce, která u nepříslušného soudu byla již vykonána. Proto nařídil zákon výslovně, že zahájení rozepře nezruší se postoupením žaloby, že tedy účinky §u 232 c. ř. s. zůstanou nedotknuty, což má za následek, že к věci hledí se tak, jakoby žaloba hned od původu byla bývala podána u příslušného soudu (srv. také motivy k §u 261 odstavec šestý c. ř. s. ve znění novely ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. a vysvětlivky ve výnosu min. sprav. ze dne 2. června 1914, čís. 43 Věstníku, jakož i Neumann str. 1047). Tomu neodporuje rozhodnutí čís. 2061 sb. n. s., ježto tam byla žaloba a limine odmítnuta bez postoupení na jiný soud a mimo to byl dovolaný okresní soud pro žalobu odporující manželskému původu dítěte nezhojitelně nepříslušným. Ale i kdyby byl žalobce neučinil návrhu na postoupení žaloby po rozumu §u 261 odstavec šestý c. ř. s., nebyla by propadná lhůta §u 34 zák. o obch. pom. zmeškána, protože žaloba byla podána včas u obou soudů v úvahu přicházejících, ale mezi těmito soudy vznikl záporný spor o příslušnost, který rozřešen byl podle §u 47 j. n. ve prospěch příslušnosti obchodního soudu v Praze, u něhož nejprve žaloba byla podána, takže i z toho důvodu účinky podané žaloby ve příčině zachování propadné lhůty zůstaly nedotčeny.

Citace:

č. 5072. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 987-991.