Čís. 4585.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n.).
Šestiměsíční lhůtu §u 20 zák. jest počítati ode dne, kdy skončila se nájemní smlouva, která se uskutečnila za protizákonné plnění.
(Rozh. ze dne 22. ledna 1925, Rv I 1828/24.)
Žalobce umluvil v létě 1922 se žalovanou, že mu žalovaná za 10000 Kč předá svůj byt. To se též stalo a žalovaná obdržela od žalobce dne 17. září 1922 smluvenou úplatu. Žalobce používal bytu až do 18. srpna 1923, kdy byl nucen se vystěhovati. Žalobou, zadanou na soudě dne 12. října 1923, domáhal se žalobce na žalované vrácení 10000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, maje za to, že lhůtu §u 20 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. bylo počítati teprve od 18. srpna 1923. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Prvý soud vychází z nesprávného právního názoru, že šestiměsíční promlčecí lhůtu §u 20 (3) zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. čítati jest teprve od 18. srpna 1923, kdy žalobcem byla zrušena smlouva nájemní. Odvolací soud nesdílí tohoto právního stanoviska v důvodech napadeného rozsudku blíže nevysvětleného i vychází při tom z této úvahy: Odstavec (3) citovaného zákonného ustanovení jedná o vrácení toho, co bylo proti předpisu prvých dvou odstavců plněno, totiž, co dáno za postoupení bytu dosavadnímu nájemníku nebo v souvislosti s tím. Upravuje se právní poměr mezi dosavadním nájemníkem a jeho nástupcem. Když tedy dosavadní nájemník má vraceti obdržené a jeho nájemní poměr postoupením bytu přirozeně se skončí, bylo třeba, by zákon stanovil lhůtu, do které odcházející nájemník svým nástupcem k vrácení nedovoleně přijatého může býti přidržován. Má-li pro zkrácenou promlčecí lhůtu býti východiskem zrušení nájemní smlouvy, jest očividno, že tím může býti míněna pouze ta smlouva, která má v zápětí, že dosavadní nájemník z přenechaného bytu odchází, a nikoli smlouva, dle níž nástupce jeho stává se novým nájemníkem a kterouž on přirozeně musí sjednati s majitelem domu. Datum 18. srpna 1923, prvým soudem pro počátek promlčecí lhůty použité týká se však doby, kdy žalobce musil ustoupiti novému vlastníku domu, s nímž byt vyměnil, a nemá tento nový poměr vlivu na závazky žalované, předešlé to užívatelky bytu. Jedná se tedy o otázku, kdy nájemní poměr žalované jest považovati zrušeným. Dle přednesu žalobní odpovědi byl byt dne 27. srpna 1922 vyprázdněn žalovanou stranou a odevzdán majitelem domu žalobci. Uváží-li se, že žalobce v žalobě sám uvádí, že onen byt po sotva jednoročním užívání dne 18. srpna 1923 musil opustiti, odpovídá to nájemní době jednoho roku bez 9 dnů, pročež nemůže býti pochybnosti o tom, že žalovaná přestala býti nájemnicí (uživatelkou) bytu již koncem srpna 1922 a, ježto do 6 měsíců, t. j. alespoň do začátku března 1923 žalobce proti ní neuplatnil nároku na vrácení přijatého, byl tento nárok při podání žaloby (12. října 1923) již promlčen. Že na tento případ použiti jest citovaného zákona o ochraně nájemníků, vychází ze žaloby, v níž nárok žalobní právě z ustanovení §u 20 (2) jest odvozován a kdež výslovně se uvádí, že celé právní jednání stran o přenechání najatého bytu, zejména i výplata odstupného 10000 Kč bylo zakázáno a jest tudíž nicotno.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by, nehledě k důvodu, pro který vyhověl odvolání žalované, znovu rozhodl o odvolání.
Důvody:
Z rozsudku prvního soudu, jenž, vycházeje z názoru, že šestiměsíční promlčecí lhůta §u 20 (3) zákona o ochraně nájemníků pro nároky na vrácení toho, co bylo proti ustanovením odst. 1 a 2 §u 20 placeno na přemrštěném nájemném nebo dáno za postoupení, pronajmutí bytu nebo sprostředkování nájmu, počíná běžeti od zrušení nájemní smlouvy uzavřené od toho, jenž ono protizákonné plnění poskytl a, shledav též jinak nárok žalobcův za opodstatněný, přiznal žalobci ze zažalované pohle- dávky částku 10000 Kč, podala žalovaná odvolání pro zmatečnost podle §u 477 čís. 9 c. ř. s., pro neúplnost řízení, pro odpor se spisy a pro nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud, vyřídiv výtku zmatečnosti, zabýval se z ostatních odvolacích důvodů toliko výtkou nesprávného právního posouzení věci, a, dospěv k názoru, že promlčecí lhůtu šesti měsíců (§u 20 (3) zákona o ochraně nájemníků) počítati jest nikoli od zrušení nájemní smlouvy žalobcovy, nýbrž od zrušení nájemní smlouvy žalované, po případě od doby, kdy žalovaná byt žalobci odevzdala, což se stalo 18. srpna 1922, uznal, že žalobní nárok, ježto žaloba byla podána teprve 12. října 1923, jest promlčen a žalobu ohledně 10000 Kč zamítl. Dovolání, jež, uplatňujíc dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., napadá uvedený názor odvolacího soudu ohledně promlčení, nelze upříti oprávnění. Názor odvolacího soudu není zákonem odůvodněn. Zákon v §u 20 (3) ovšem se blíže nevyslovuje, která nájemní smlouva to jest, od jejíhož skončení se nárok na vrácení toho, co podle odst. (1) a (2) uvedeného §u bylo protizákonně plněno, promlčuje, avšak plyne především z toho, že zákon má v odst. (1) a (2) zřejmě na mysli nájemní smlouvu toho, jenž protizákonně plnil a která protizákonným plněním přišla k místu a že jde o promlčení nároků k těmto smlouvám se vztahujících, že ta smlouva, na základě níž nebo k jejímuž uskutečnění bylo něco protizákonně plněno, jest tou smlouvou, od jejíhož zrušení podle odst. (3) §u 20 se promlčení počíná. Mimo to, ač v odst. (1) a (2) §u 20 uvádí se více skupin protizákonného plnění, ustanoven jest v odst. (3) pro všechny tyto skupiny toliko jediný termin pro započetí promlčení. Jest zřejmo, že byla-li pro všechny skupiny stanovena jako začátek promlčení jedna a tatáž skutečnost, musí tato skutečnost býti případná pro všechny skupiny. Pro skupinu v odst. (1) §u 20 uvedenou totiž při plnění protizákonného nájemného nehodí se za počátek promlčení zrušení jiné nájemní smlouvy a nepřichází v úvahu než zrušení nájemní smlouvy, na základě které přemrštěné nájemné bylo placeno. Pokud jde o pronajetí bytu pronajímatelem nebo sprostředkování nájmu bytu (odst. (2) §u 20), přichází v úvahu toliko smlouva, která za protizákonné plnění přišla k místu. Zbývá případ přenechání bytu nájemcem; tu by ovšem mohla přijití v úvahu smlouva tohoto nájemníka, jejímž zrušením bylo umožněno přenechání bytu, ale vzhledem k tomu, že jest v odst. (3) §u 20 pro všechny případy v odst. (1) a (2) uvedené stanoven jeden a týž termín promlčení, nutno bráti i tu za počátek promlčení skončení nájemní smlouvy, která se za protizákonné plnění uskutečnila a nikoli zrušila. Opačné mínění odvolacího soudu není správné a vedlo by na příklad v případě, že pronajímatel zrušil nájemní smlouvu s dřívějším nájemníkem dříve, než nový nájemník zakázanou úplatu učinil, k tomu, že by promlčení začalo běžeti ještě spíše, než nárok na vrácení vznikl a připouštělo by možnost, že by promlčení začalo běžeti dříve, než za účinnosti kdysi platných předpisů o ochraně nájemníků (srovnej nař. ze 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n.), dle nichž nárok promlčoval se do roka od jeho vzniku. Toho však zákon nezamýšlí, neboť nechtěl méně chrániti nájemníka aniž méně čeliti kořistění z nedostatku bytu, to by však nastalo zkrácením lhůty promlčecí bez odsunutí jejího počátku. Důvod, pro který bylo odvolání žalované vyhověno, tedy odpadá, dovolání bylo proto vyhověti a ježto se odvolací soud, jak uvedeno, všemi odvolacími důvody nezabýval, se usnésti, jak se stalo.

Citace:

č. 4585. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 152-155.