Čís. 5058.

Pokud jest nepřípustným označení družstva »Deutsche Presse« a pokud vybočuje účel tiskařského družstva z rámce zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.
Pro posuzování přípustnosti zápisu do rejstříku jest nerozhodno, že zápis téhož znění byl již dříve povolen jiným rejstříkovým soudem a finanční prokuratura si do povolení nestěžovala.
(Rozh. ze dne 20. května 1925, R I 256/25.)
Rejstříkový soud (obchodní soud v Praze) zamítl žádost o zápis firmy »Deutsche Presse, reg. Genossenschaft m. b. H.«. Důvody: Podle znění firmy »Deutsche Presse« jedná se o společenstvo tiskové (tiskařské). Avšak § 4 stanov ustanovuje, že členem společenstva se může státi vůbec každá svéprávná osoba fysická neb osoby právnické německo-arijského charakteru, aniž by to byli tiskaři neb osoby tiskařstvím v podniku společenstva se zaměstnávající, a dle §u 2 stanov není předmětem podniku pouze provozování tiskárny, nýbrž také rozsáhlá činnost jiná. Nejde tu tedy o sdružení osob zaměstnání tiskařského za účelem přímé hospodářské jich podpory v jich výdělku a hospodaření společnou hospodářskou prací, jak § 1 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. požaduje, nýbrž běží tu spíše o sdružení kapitálu a pouze nepřímou podporu členu rozdílením případného zisku. Ale za tím účelem zřizovati společenstva jest nepřípustno. Účel společenstva, v §u 2 stanov vytčený, jest jednak nejasný a zcela neurčitý a přesahuje daleko meze družstevního podnikání, jednak jest pro společenstva vůbec nepřípustný. Tak neurčitou a nejasnou jest činnost ad f) a g) »spojení a spolupráce se stávajícími již zařízeními povahy německo-arijské a vy tváření zvláště schopných německých sil pro příslušné povolání ve společenstvu a to zřizováním zvláštních zařízení a jiným způsobem.« Nedovoleným pak účelem pro společenstva jest vydávání novin (b), provozování továrny na papír ať ve vlastním vedení nebo propachtováním, zřizování a provozování služby zpravodajské a oznamovatelské, knihkupectví, divadel a kin a podobných podniků, poněvadž kromě provozování továrny na papír, jsou to účely ideální, poučné nebo zábavné a nikoli hospodářské, jak zákon vyžaduje pro společenstvo. Podle znění firmy »Deutsche Presse« soudil by každý, že jde tu pouze o družstvo tiskové (tiskařské) a další rozsáhlá činnost není ze znění firmy proti ustanovení §u 4 zákona nijak patrna, takže firma ona neodpovídá zásadě pravdivosti a jest způsobilou, uváděti veřejnost ohledně předmětu podniku v omyl. Okolnost, že firma, shora uvedená, jest již zapsána ve společenstevním rejstříku krajského soudu v Ch., nijak nevadí tomu, by soud rejstříkový, u něhož firma teprve zapsána býti má, nezkoumal, zda stanovy, jež zde nově zapsány býti mají, odpovídají zákonným ustanovením, a shledá-li, že tomu tak není, by zápis firmy do rejstříku odepřel, poněvadž protizákonná skutečnost ani zápisem do rejstříku právní moci nabýti nemůže. Kdyby tohoto práva a této povinnosti soud rejstříkový míti neměl, mohlo by se státi, že u některého soudu by vykonán býti mohl zápis protizákonných skutečností a soud jiný, i kdyby to shledal, musel by protizákonné skutečnosti ve svém rejstříku rovněž zapsati, což by mohlo vésti k obcházení zákona. Soud rejstříkový jest toho názoru, že forma společenstevní jest nepřípustna pro sdružení osob pouze podmínce §u 4 stanov vyhovujících za účelem §u 2 stanov a proto žádost za zápis firmy do svého společenstevního rejstříku zamítl. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, poukázav k důvodům prvého soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Proti usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu, jest v nesporném řízení přípustným dovolací rekurs jen tehdy, je-li napadené usnesení ve zřejmém rozporu se zákonem nebo se spisy anebo je-li zmatečné (§16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, č. 208 ř. zák.). Těchto podmínek se v tomto případě nedostává a nemohlo býti dovolacímu rekursu vyhověno. Vzhledem k vývodům rekursu jest uvésti ještě toto: Jest sice přisvědčiti názoru stěžujícího si družstva, že znění firmy »Deutsche Presse« vystihuje mnohem širší pojem, než společenstvo tiskové (tiskařské), jak míní rejstříkový soud, totiž pojem všeho, co souvisí »s německým tiskem«, ať již po stránce ideové nebo hospodářské. Ale v tom právě kotví nepřípustnost zápisu zvoleného znění firmy, a to jednak proto, že znění firmy neodpovídá skutečnosti, jednak že se jí vymezuje a kryje účel, přesahující meze po zákonu přípustného družstevního podnikání. Nepravdivým jest znění firmy proto, poněvadž dle §u 2 odstavec 1. stanov obmezuje se činnost družstva jen na »tisk« určitého směru, totiž tisk s tendencí německo-arijskou. Tomu nasvědčuje i ustanovení §u 2 odst. 2. f) stanov. Pak ale nepřiléhá všeobecné znění firmy »Deutsche Presse«. Účel družstva jest ve stanovách vyznačen jako podporování výdělku a hospodářství členu co do »tisku« (»in Ansehung des Presswesens«) v širším smyslu. Jak jest tomu rozuměti, vykládají stanovy příkladino v §u 2 odst. 1 a 2. A tu již odstavec 1. naznačuje, že účelem družstva má býti vydávání neb opatřování tiskopisů a děl literárních, aby si členové mohli díla tato levně a pohodlně opatřiti k tomu účelu, by z nich čerpali poučení a byli odvráceni od škod, způsobených špatnou četbou. Jde tedy o podnik rázu výchovného, jenž sleduje v prvé řadě účely čistě ideální a jen zcela podružně jako prostředek k hlavnímu účelu připouští i dosažení výhod hospodářských. Takováto činnost družstva vybočuje však z rámce zákonem přípustného družstevního podnikání, jehož účelem jest výhradně podpora výdělku a hospodářství členů společným provozováním obchodu neb poskytováním úvěru (§ 1 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák.), jež tedy musí směřovati výhradně buď k opatření nových hospodářských statků a tím podmíněnému zvětšení příjmů nebo k racionelní spotřebě statků a tím ku zmenšení vydání, aneb k zachování získaných již hospodářských hodnot. K obmýšlenému účelu podnikání stěžujícího si družstva nehodí se tedy firma družstevní. Pak ale netřeba se obírati otázkou, zda a pokud jsou i prostředky v §u 2 stanov vytčené samy o sobě k dosažení tohoto účelu přípustnými. Zbývá ještě uvésti, že jest zcela nerozhodno, že svého času byl povolen zápis družstva do obchodního rejstříku krajského soudu v Ch. na podkladě týchž stanov a že finanční prokuratura, které dotyčné usnesení ze dne 22. července 1923 bylo doručeno, zápisu tomu neodporovala. Tím nemohlo býti prejudikováno odchylnému právnímu názoru nového rejstříkového soudu, jenž jest oprávněn, aby o přípustnosti zápisu rozhodoval samostatně. Dle §u 11 zákona mohou se stanovy uchylovati od zákona jen v bodech, kde to zákon výslovně dopouští. Měl-li tedy obchodní soud v Praze jako soud rejstříkový za to, že stanovy nehoví předpisu a zásadě §u 1 zákona o společenstvech, jenž jest právem donucovacím, byl oprávněn zápis společenstva odepříti, aniž byl vázán na právní názor dřívějšího rejstříkového soudu. Soudu pak nepřísluší, by zkoumal, proč finanční prokuratura neodporovala dřívějšímu zápisu.

Citace:

č. 5058. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 960-962.