Čís. 4887.

Prozatímné opatření (§ 379 a násl. ex. ř.).
Zákaz poddlužníku nepozbývá vůči němu účinnosti již uplynutím doby, na niž bylo prozatímně opatření povoleno, nýbrž teprve odvoláním zákazu ze strany soudu.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1925, Rv I 358/25.)
Ve sporu žalobce proti Dru Josefu P-ovi o 4351 Kč bylo žalobci povoleno prozatímně opatření, jímž bylo bance v K. zapovězeno, by nevydávala hotovosti a cenných papírů, Drem Josefem P-em u ní uložených. Prozatímní opatření bylo povoleno původně do 31. prosince 1922 a bylo pak prodlouženo do 31. března 1923. Dne 3. dubna vydala banka v K. hotovost i cenné papíry právnímu zástupci Dra Josefa P-а. Dne 7. dubna 1923 byla banka v K. vyrozuměna, že prozatímní opatření bylo prodlouženo do 31. prosince 1923. Žalobce spor proti Dru Josefu P-ovi vysoudil, exekuce zůstala však bezvýslednou. Domáhal se proto na bance v K. zaplacení 4100 Kč (obstaveného to peníze) a vydání obstavených cenných papírů, ježto žalovaná, ač neměla k tomu soudního poukazu, vydala obstavenou hotovost a cenné papíry právnímu zástupci Dra Josefa P-а, čímž zavinila, že exekuce na jmění Dra Josefa P-а zůstala bezvýslednou a žalobce byl tím poškozen. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: žalovaná banka, vydavši obstavenou hotovost a cenné papíry dne 3. dubna 1923, učinila tak v době, kdy zákaz, tyto věci vydati, již pominul, neboť prozatímní opatření ze dne 16. prosince 1921, prodloužené usnesením ze dne 8. prosince 1922 do 31. března 1923 v den výplaty, t. j. dne 3. dubna 1923 již nepůsobilo a usnesení ze dne 3. dubna 1923 bylo žalované doručeno dne 7. dubna 1923, takže zákaz, jím vyslovený, nemohl býti účinným, kdyžtě zabavené (obstavené) předměty byly již před jeho doručením stranou žalovanou vydány. Zákonodárství, poskytujíc ochranu práv prozatímními opatřeními, musí sice předem vzíti zřetel na zájem strany, kteráž má nárok na provedení svého práva, avšak v téže míře i na zájmy druhé strany, by její právní obor, její právo disposiční, nebylo poškozováno. Takovýto zájem strany, proti níž prozatímní opatření směřuje, má na mysli § 391 ex. ř., který výslovně ustanovuje, že usnesení, kterým se prozatímní opatření povoluje, musí určiti čas, na který se opatření činí. Toto ustanovení času se zřetelem k §u 399 čís. 2 ex. ř. zároveň vyslovuje do jisté míry předpoklad, že do doby, jím určené, poměry, pro které prozatímní opatření bylo povoleno, zůstanou beze změny. Pakliže po uplynutí této doby i na dále trvají poměry, pro které bylo prozatímní opatření povoleno, jest na navrhovateli a bylo v tomto případě na straně žalující, by si včasným návrhem před uplynutím doby vymohli prodloužení povoleného již prozatímního opatření. Vzhledem k tomu, co uvedeno, sdílí soud názor, že nelze za to míti, že žalovaná strana dopustila se zavinění nebo nedbalosti, jakou má na mysli § 1294, pokud se týče 1297 obč. zák., takže žaloba jest neodůvodněna. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud vyhověl žalobcovu dovolání a uznal žalovanou povinnou, zaplatiti žalobci 4 100 Kč.
Důvody:
Jest přisvědčiti názoru nižších stolic, že prozatímní opatření, nebylo-li v čas o jeho prodloužení žádáno, pozbývá účinnosti uplynutím doby, na niž bylo povoleno (§ 391 ex. ř. a nař. min. ze dne 3. prosince 1897, čís. 25 801 čís. věstníku 44), nesprávným jest však, že zákaz, udělený při obstávce poddlužníku (§ 379 odstavec třetí ex. řádu) přestane býti pro něho závazným již pouhým uplynutím dne, kdy ona doba skončila, bez ohledu na to, zda zákaz byl odvolán, pokud se týče zrušen. Zákaz ten dle doslovu zákona i textu dotyčných úředních formulářů zní, by poddlužník odpůrci strany ohrožené neplatil, po případě věcí jemu příslušejících nevydával aniž čeho jiného vzhledem k nim nepodnikal, co by mohlo zmařiti nebo značně stížiti vedení exekuce na pohledávku peněžitou nebo na věci, které je dlužen nebo má vydati a to do té doby, dokud by jinak soudem nebylo nařízeno. Že v tomto případě zákaz, udělený v povolovacím usnesení žalované jako poddlužníku takto zněl, jest nesporno. Časové obmezení, které v povolovacím usnesení jako jeho podstatná náležitost uvedeno býti musí, týká se, jak dovolatel uvádí, především stran právní věci, nikoli však zákazu, uděleného poddlužníku, tento zákaz naopak trvá v platnosti potud, pokud není zrušen, jak se v jeho doslovu výslovně uvádí. Pro poddlužníka jako osobu třetí mimo vlastní právní poměr stran může tedy býti směrodatným jedině obsah zákazu, jemu nepřísluší, by si činil z ostatního obsahu usnesení úsudek o tom, zda a pokud jest jím ještě vázán, činí-li tak a jedná-li proti zákazu dříve, než byl odvolán, jedná na vlastní nebezpečí. Vzhledem na eventuelní prodloužení účinnosti prozatímního opatření tomu ani jinak býti nemůže. Poukazuje-li žalovaná strana k tomu, že usnesení o prodloužení prozatímního opatření jí doručené, neobsahovalo znovu zase onoho zákazu, nýbrž jen lhůtu, do které se prodloužení prozatímního opatření povoluje, nemá to pro ni ospravedlňujícího významu, neboť pro ni jako poddlužníka nebyla směrodatná tato konečná lhůta povolení nebo prodloužení prozatímního opatření, nýbrž jen obsah prvotního zákazu, dle něhož závaznost zákazu přestávala pro ni teprve jeho odvoláním. Bylo-li o prodloužení prozatímního opatření žádáno včas a bylo-li povoleno prodloužení právem čili nic, o tom nelze jednati vzhledem na právní moc dotyčného usnesení. Jednala-li tedy žalovaná proti tomuto zákazu tím, že obstavenou hotovost a cenné papíry zástupci pozůstalosti Dra Josefa P-а (tehdejšího odpůrce strany ohrožené) vydala, ač neměla soudního usnesení o tom, že se zákaz ten zrušuje, na pouhé ujišťování tohoto zástupce, zachovala se protiprávně a jest povinna žalobci (tehdejší straně ohrožené) náhradou škody, která jí tím vzešla (§ 385, 402 ex. ř.) a jest opačný názor nižších stolic právně mylným. Žalobce tvrdí, že tímto porušením soudního zákazu utrpěl škodu proto, že exekuce, zavedené pro jeho pohledávku, mezitím rozsudkem stanovenou, zůstaly napotom bezvýslednými, aniž by bylo tomuto tvrzení se strany žalované bývalo odporováno námitkou, a má tedy žalobce proti žalované oprávněný nárok na náhradu toho, co mu z jejího jednání ušlo na úhradě jeho pohledávky. Vzhledem na výši pohledávky, pro niž prozatímně opatření bylo povoleno, a obstavené pohledávky a cenných papírů není, ježto ani v tomto směru námitky vzneseny nebyly, závady proti úsudku, že do tohoto náhradního nároku počítati lze částku 4 100 Kč, o jejíž zaplacení se žaluje. V tomto rozsahu bylo tudíž žalobě vyhověti; co do nároku na vydání cenných papírů, v žalobě uvedených, nebylo dovolání vyhověti, ježto nárok tento není ani dle tvrzení žalobcových v zákoně odůvodněn, neboť žalobci nepřísluší nárok na vydání oněch cenných papírů, nýbrž jen na peněžitou náhradu toho, co mu ušlo na úhradě jeho pohledávky tím, že papíry ty nemohly býti exekučním pořadem zpeněženy (§ 1323 obč. zák.).

Citace:

č. 4887. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 672-674.