Čís. 4712.

Jednání, příčící se nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n., jest nicotným. Jednání, příčící se zákonnému zákazu, jest ničí, třebaže nebyla na zákaz tato sankce zvlášť stanovena.
(Rozh. ze dne 18. února 1925, Rv II 749/24.)
Žalovaný ujednal počátkem října 1920 se žalující vídeňskou bankou, že jí dodá 100000 Kč za určitý počet rakouských korun. Žaloba, domáhající se na žalovaném zaplacení 100000 Kč, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Se stanoviska žalovaného šlo zajisté o opatření rakouské — cizozemské — valuty prodejem československých korun v cizině. Takovéto opatřování cizozemských valut bylo dle §u 18 tehdy platného nařízení vlády republiky Československé ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. dovoleno jen se svolením Bankovního úřadu, jinými slovy: bez svolení Bankovního úřadu bylo opatřování cizozemských valut prodejem československých korun v cizině zakázáno. Na přestoupení zákazu, ano i na pokus přestupku a spolupůsobení při něm byly v §u 21 téhož nařízení stanoveny přísné tresty. Poněvadž jest dále zjištěno, že Bankovní úřad nedal žalovanému potřebného svolení, jde o obchod, příčící se zákonnému zákazu, tudíž o obchod dle §u 879 obč. zák. ničí. Z nicotného obchodu nemohou strany odvoditi žádných důsledků právních, a to ani nároku na plnění, ani nároku na náhradu škody pro neplnění bez ohledu na to, zda nebylo plněno vinou či bez zavinění některé ze stran, což nutno zvláště zdůrazniti proti vývodům dovolatelky. Bankovní úřad ministerstva financí v Praze na soudní dotaz ovšem sdělil, že dle jeho mínění pro platnost obchodu po stránce soukromoprávní není rozhodným, zda obchod odporoval předpisům dotčeného nařízení, poněvadž výslovný opačný předpis byl při redakci nařízení vynechán; opačný názor vedl by také k nejistotě právní v bankovním obchodě, zejména ve styku s cizozemskými firmami, a odporoval by i slušnosti, ježto by byla možnost, aby se strana, pro kterou se obchod během doby stal nevýhodným, odvolávala na přestoupení předpisů onoho nařízení, která jsou ostatně rázu pořádkového (policejního) a aby vymohla si neplatnost obchodu, třebaže sama též přestoupila příslušné předpisy a jest dle nich trestnou. Než vším právem Bankovní úřad dodal, že projevuje svůj názor s výhradou, že právní posuzování věci přísluší soudům. Dovolací soud pak nemůže se spřáteliti s projeveným názorem. Že byla vynechána sankce neplatnosti (nicotnosti), lze vysvětliti také tím, že se vzhledem k jasnému a přesnému doslovu §u 879 obč. zák. rozuměla sama sebou, a úvahy účelnosti (právní jistoty) a slušnosti musí ustoupiti přesným předpisům zákona. Nesejde na tom, zda prodej československých korun v cizině byl uskutečněn (na burse nebo mimo bursu). Kupní, vlastně směnná smlouva přišla k místu již srovnalou vůlí stran (§§ 1045, 1053, 861 obč. zák.); ostatně byl dle čtvrtého odstavce §u 21 nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. již pokus přestoupení předpisu §u 18 trestným a spadal proto pod § 879 obč. zák. Neprávem tedy dovolatelka tvrdí, že se na tento případ nehodí rozhodnutí čís. 1585 sb. n. s. (srv. čís. 2496 téže sbírky). S tohoto právního hlediska nezáleží na tom, zda československé koruny měly zůstati v tuzemsku, či zda měly do Rakouska býti vyvezeny (§ 13 dotč. nař.), neboť ničí byl obchod již proto, že se příčil předpisům §u 18 devisového nařízení.

Citace:

č. 4712. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 369-370.