Čís. 5069.

Nájemní smlouva s jinou osobou o bytu, zajištěném pravoplatně pro státního zaměstnance, jest nicotnou.
(Rozh. ze dne 22. května 1925, Rv II 336/25.)
V žalobcově domě obýval byt železniční zřízenec Š. Když byl služebně přeložen, byl byt zabrán výměrem okresní politické správy pro služebního nástupce Š-ova. Tento se ihned nenastěhoval, nastěhovali se však mezitím do bytu manželé N-ovi, jichž vyklizení domáhal se žalobce žalobou. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Důvod nesprávného právního posouzení věci spatřují odvolatelé v tom, že napadeným rozsudkem nájemní smlouva mezi stranami rozepře uznána byla za neplatnou proto, že se jedná o byt, zajištěný pro státního zaměstnance, a tvrdí, že názor tento není správným, poněvadž dle §u 13 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. a n. se byty státních zaměstnanců sice zajišťují, avšak nepronajímají. Tomuto názoru odvolatelů nelze však přisvědčiti, neboť, ustanovuje-li zákon v §u 13, že byt po státním zaměstnanci, uprázdněný přeložením do jiné obce, musí býti pronajat státnímu zaměstnanci, kterého úřad označí, jest tím rozuměti, že takový byt se pro státního zaměstnance jako nástupce bytu nejen zajišťuje, nýbrž jest tím zároveň přikázáno, že takový byt nesmí býti nikomu jinému pronajat, leč státnímu zaměstnanci, kterého úřad označí. V tomto případě bylo prokázáno, že byt v žalobcově domě obýval železniční zřízenec, který byl přeložen na Slovensko, a že tento byt byl okresní politickou správou zajištěn pro jiného železničního zřízence, kterého označila okresní po- litická správa v osobě Filipa M-а. Tímto zajištěním bytu bylo nařízeno, že být smí býti pronajat jen Filipu M-ovi a nikomu jinému. Najavše tento byt od žalobce, odvolatelé jednali proti výslovnému zákazu zákona, a jest proto smlouva nájemní, proti zákazu učiněná, dle ustanovení §u 879 obč. zák. nicotnou. Nezáleží tedy na tom, že usnesení, byt pro státního zaměstnance zajišťující, nemá moci exekučního titulu a že zajištění bytu může býti vynuceno jen nátlakem úřadu, byt zajišťujícího. Stačí, že zákon výslovně přikazuje, že byt po státním zaměstnanci musí býti pronajat jinému státnímu zaměstnanci, a že na přestoupení tohoto příkazu ustanoveny jsou tresty, kterými má býti zajištění bytu vynuceno. Poukazují-li odvolatelé na znění §u 18 (3) zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n., nelze z toho dovozovati, že pronájem bytu po státním zaměstnanci jest možným i jiným osobám, než opět státnímu zaměstnanci a to jen takovému, kterého označí úřad k tomu příslušný. Možnost, byty, po státním zaměstnanci uprázdněnými, volně nakládati, byla právě zákonem omezena a vysloven byl ohledně takových bytů určitý příkaz ve smyslu §u 13 zákona. Okolnost, že nájemní smlouva mezi stranami rozepře jest platna proto, že obě strany tuto smlouvu skoro po celý rok plní, nemůže míti za následek platnost smlouvy, která v tomto případě vůbec vzniknouti nemohla, neboť byla učiněna proti výslovnému předpisu a zákazu zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. a ze dne 28. dubna 1923, čís. 87 sb. z. а n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé opakují, co již uváděli v odvolání, a co vše odvolací soud vyvrátil již v důvodech svého rozsudku. Dovolací soud shledal, že rozhodnutí druhé stolice vyhovuje věci i zákonu, proto dovolatele poukazuje na správné důvody napadeného rozsudku, vyhovující věci i zákonu. Podstatou věci jest, že podle §u 879 odstavec prvý smlouva, uzavřená proti zákonnému zákazu, jest nicotná, nemůže vůbec vzejíti, a proto jest lhostejno, že na základě této nicotné smlouvy bylo oběma stranami již skoro rok plněno. Když bylo zjištěno odvolacím soudem, že jde o byt, zajištěný pravoplatně pro státního zaměstnance podle §u 13 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 sb. z. а n., jest o takovém bytu s jinou osobou uzavřená smlouva nájemní smlouvou výslovně v zákoně zakázanou, a proto podle §u 879 odstavec prvý obč. zák. nicotnou. Na tom ničeho nemění okolnost, že vzhledem ku §u 18 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. může po případě byt pro státní zaměstnance zajištěný býti sproštěn tohoto zabrání, jak odvolací soud správně uvádí, což jest arci podmíněno zřízením dostatečného počtu náhradních místností, neboť pak nejde o zajištěný byt podle §u 13 na prvém místě cito vaného zákona, nýbrž po uvolnění zabráni jde o byt volně a platně pronajímatelný. Nicotná smlouva je neplatná absolutně, nikoli jenom relativně, protože nemůže býti zhojena ani skutečným plněním obou smluvníků. Mluví-li tedy dovolatelka o možnosti pronájmu bytu po státním zaměstnanci, dlužno jí připustiti, že možnost taková jest, ale jenom, když jest byt pro státní zaměstnance zajištěný státní správou sproštěn z tohoto zabrání.

Citace:

č. 5069. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 981-983.