Čís. 4595.

Byl-li exekuční návrh učiněn ve lhůtě §u 575, odstavec třetí c. ř. s., není třeba, by návrh na pokračování v exekuci byl vznesen ve čtrnáctí dnech po ukončeni doby, na niž byl povolen odklad exekuce vyklizením. Pokračovati v exekuci odložené lze jen k návrhu. Otázku, zda nedošlo mezi stranami k obnovení nájemní smlouvy ve smyslu §u 569 c. ř. s. a zda z toho důvodu se exekuční titul nestal bezúčinným, lze řešiti pouze sporem.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1925, R I 62/25.)
Vymáhající věřitel podal na základě soudně povolené výpovědi proti straně povinné ve lhůtě v §u 575 c. ř. s. návrh na exekuci vyklizením bytu a exekuce tato mu také byla povolena a neprovedena jen proto, že povinný neměl náhradního bytu a že by bez přístřeší zůstal. Na žádost povinné strany povolen jí byl po třikráte odklad exekuce a lhůta tohoto posledního odkladu skončila se dnem 28. února 1924. Dne 12. září 1924 podal vymáhající věřitel návrh, by v exekuci bylo pokračováno. Soud prvé stolice o tomto návrhu vymáhajícího věřitele nerozhodl, k návrhu dlužníka však exekuci podle §u 39 čís. 1 a 6 ex. ř. zastavil, maje jednak za to, že návrh na pokračování v exekuci nebyl podán včas, ježto měl býti podán do 14 dnů ode dne, kdy skončila lhůta, na niž byl posledně povolen odklad exekuce t. j. od 28. února 1924, — jednak dovodil z okolností, že byla mezi stranami nájemní smlouva obnovena. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by bez zřetele na své stanovisko rozhodl, vyčkav pravomoci, o návrhu vymáhajícího věřitele ze dne 12. září 1924. Důvody: Názoru prvého soudce, že ustanovení §u 569, 575 c. ř. s. jest užiti také za exekuce nuceným vyklizením bytu, nelze schváliti. Provedení exekuce jest předsevzíti z moci úřední, jest-li zde pravoplatné povolení exekuce; pakliže tudíž vymáhající strana žádala o nucené vyklizení bytu a povinné straně na základě jejího návrhu byl povolen odklad exekuce ve smyslu zákona ze dne 26. dubna 1924, čís. 86 sb. z. a n. po případě ze dne 25. dubna 1924, čís. 86 sb. z. a n., stalo se to ku prospěchu povinné strany a po uplynutí této lhůty má exekuční soud v řízení pokračovati aniž by vyčkal návrhu vymáhající strany. Nepřicházejí tudíž lhůty §u 569 a 575 c. ř. s. v úvahu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Okolnosť, že vymáhající věřitel po projití posledního odkladu exekuce ve lhůtě §u 575 c. ř. s. nepodal návrhu na pokračování v exekuci, nezbavila exekuční titul účinnosti, neboť účinnost jeho byla zachována tím, že vymáhající věřitel návrh na povolení exekuce ve lhůtě §u 575 c. ř. s. učinil. Jest proto správným názor rekursního soudu, že v tomto případě ustanovení §u 575 c. ř. s. na řízení exekuční nuceným vyklizením bytu se nevztahuje. V důsledcích toho mohl vymáhající věřitel návrh na pokračování v odložené exekuci vyklizením bytu proti povinnému ve smyslu §u 44 ex. ř. učiniti kdykoli a názor soudu prvé stolice, že exekuční titul pozbyl účinnosti, když tak ve lhůtě §u 575 c. ř. s. neučinil, nenalézá v zákoně opory. Dle posledního odstavce §u 44 ex. ř. může v odložené exekuci býti pokračováno, pokud pro jednotlivé případy nic jiného není nařízeno, jen na návrh vymáhajícího věřitele. Poněvadž pro případy exekučního vyklizení bytu nic jiného není nařízeno, nemohl exekuční soud po uplynutí poslední odkládací lhůty z moci úřadu v exekuci pokračovati a jest proto opačný názor soudu rekursního v napadeném usnesení vyslovený nesprávným. Přes to jest však rozhodnutí rekursního soudu správným, neboť nejde zde o povolení exekuce, která jest vázána na lhůtu §u 575 c. ř. s., nýbrž o pokračování v exekuci již povolené, na které se, jak svrchu uvedeno, předpis §u 575 c. ř. s. nevztahuje. Nepozbyl-li však exekuční titul z důvodu §u 575 c. ř. s. své účinnosti, neměl soud první stolice návrhu povinného na zastavení exekuce ve smyslu §u 39 čís. 1 ex. ř. vyhověti a měl, jak soud rekursní správně uvedl, návrh vymáhajícího věřitele na pokračování v exekuci vyklizením bytu podrobiti věcnému rozhodnutí. Otázku, zda nedošlo mezi stranami v tomto případě k obnově nájemní smlouvy ve smyslu §u 569 c. ř. s. a zdali z toho důvodu nestal se exekuční titul bezúčinným, sluší řešiti v cestě sporu, nebo § 39 čís. 1 ex. ř. připouští zastavení exekuce, jen když exekuční titul pravoplatným rozsudkem prohlášen byl za bezúčinný, a proto právem soud rekursní otázkou touto v tomto případě se nezabýval. K zastavení exekuce z důvodu §u 39 čís. 6 ex. ř. neměl soud prvé stolice příčiny, poněvadž dle stavu spisů vymáhající věřitel od exekuce nikdy neupustil a svůj úmysl od ní upustiti nijak na jevo nedal, když, jak zjištěno, po uplynutí posledního odkladu stranu povinnou v bytě nechal a od ní nájemné bral s výslovnou výhradou, že děje se tak jen pod zachováním exekuce t. j. s výhradou práva vymáhajícího věřitele, učiní-li návrh na pokračování v exekuci.

Citace:

č. 4595. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 168-170.