Čís. 4747.

Složení dluhu na soudě není toliko oprávněním dlužníkovým, nýbrž i jeho povinností, раk-li věřitel o to žádá. Žalováno-li o zaplacení dluhu, lze uznati i na složení dluhu na soudě, třebas věřitel nebyl učinil návrhu na složení.
Okolnost, že věřitel nezaplatil dosud dávky z majetku a přírůstku na majetku, není na závadu tomu, by dluh nebyl složen na soudě; zákaz ten čelí pouze proti přímému placení věřiteli s účinky §u 1412 obč. zák.
(Rozh. ze dne 28. února 1925, Rv I 124/25.)
Smlouvou ze dne 28. prosince 1919 prodal žalobce nemovitost žalované a nedoplatek kupní ceny 500000 Kč byl zjištěn na nemovitosti. V roce 1923 vypověděl žalobce pohledávku a, když jí žalovaná nezaplatila, domáhal se žalobou zaplacení s eventuálním návrhem, by žalovaná složila nedoplatek na soudě. Žalovaná namítla najmě, že žalobce nezaplatil dosud dávky z majetku (přírůstku na majetku), důsledkem čehož nemůže na ní požadovati plnění. Procesní soud prvé stolice vyhověl eventuální žalobní žádosti, prvotní žalobní návrh pro tentokráte zamítl. Odvolací soud nevyhověl odvolání ani té ani oné strany. Důvody: Dle odst. (5) §u 62 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. požívá dávka z majetku a přírůstku na majetku přednostního zákonného práva zástavního i na vtělené pohledávce z nedoplatku kupní ceny 500000 Kč a žalobce mohl žádati na žalované plnění jen tenkráte, prokázal-li, že dávka jest zapravena nebo jinak zajištěna. Jest nesporno, že žalobce jistinu doporučeným dopisem ze dne 25. června 1923 čtvrtletně dle smlouvy kupní ku 1. říjnu 1923 vypověděl. Ta okolnost, že úroky do 30. září 1923 — ročně předem — byly zaplaceny a že žalobce dávky z majetku a z přírůstku na majetku neměl zaplaceny, není nijak na závadu výpovědi jistiny. Žalobce mohl dáti výpověd, ovšem nesměla splatnost jistiny nastati před 1. říjnem 1923, pokud úroky byly zaplaceny. Zaplacení jistiny mohl žalobce žádati jen proti dokladu o zaplacení dávky nebo jinakému zajištění. Dle usnesení okresního soudu ze dne 30. května 1924 byla povolena ku zajištění žalobci předepsané dávky z majetku a z přírůstku na majetku 144166 Kč exekuce knihovním vkladem práva zástavního na zažalované pohledávce 500000 Kč, poddlužníku (žalované) bylo zapovězeno, platiti žalobci, a žalobci bylo zapovězeno, pohledávku úplně nebo částečně vybrati. Okolnost, zda usnesení to bylo žalované jako poddlužnici v době rozsudku již doručeno, či nikoliv, jest nerozhodnou. Ačkoliv složení na soudě dle §u 1425 obč. zák. lze zásadně pokládati za oprávnění dlužníka, nelze přece zásadu tu připustiti tam, kde by použití její musilo se jeviti bezprávím. Dlužník musí býti toho dbalým, by svému závazku vyhověl tak a v tom čase, jak a kdy k tomu ze zákona nebo smlouvy jest povinen. Byl-li žalobce jako věřitel oprávněn, zažalovanou jistinu čtvrtletně k 1. říjnu 1923 vypověděti, nemůže poukaz na § 62 (5) zákona čís. 309/20, pokud se týče na nabytí práva nadzástavního, sloužiti žalované jako dlužnici za záminku, by v platebním průtahu setrvala, může-li závazek svůj bez zadání svých práv splniti jiným způsobem, v zákoně označeným. Ustanovení §u 62 (5) zákona čís. 309/20 a nabytí práva nadzástavního má jen za následek, že žalobce nemůže žádati,
26* by bylo placeno přímo jemu, nýbrž, aby bylo plněno složením na soudě, jak to ustanovení §§ 1425 a 455 obč. zák. dávají dlužníku na ruku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované.
Důvody:
Dovolání není důvodno a odkazuje se na správné důvody napadeného rozsudku. K vývodům dovolání se podotýká: Pokud jde o výtku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §u 503 čís. 4 c. ř. s., nelze souhlasiti s dovoláním, že složení dluhu na soudě je toliko oprávněním dlužníkovým, jak dovolání neprávem vyvozuje ze slov zákona: ».... so steht dem Schuldner bevor«, což přece neznamená, že dlužník má na vůli, pokud se týče je toliko oprávněn, zaplatiti (Sb. n. s. čís. 3369). Je tomu tak jen v případech, kde dlužník nemůže dluh zaplatiti pro nedostatek součinnosti věřitelovy, které žalobou vynutiti nemůže, najmě jest-li věřitel neznámý, nepřítomný nebo s tím, co mu bylo nabídnuto, nespokojený, ale nikoliv i v případech, kde tento nedostatek součinnosti věřitelovy zaplacení dluhu nepřekáží, protože ho tu není, ale zaplacení není možným z jiných důležitých příčin, tak zejména proto, že více osob činí nároky na plnění nebo že je tu jen jeden věřitel, že by však dlužník, kdyby mu dluh zaplatil, dluhu se nesprostil (§ 1412 obč. zák.), nýbrž na dále zůstal zavázán věcně (§ 455 obč. zák.) neb osobně, jak by tomu bylo v tomto případě. Také v těchto případech je dlužník arci oprávněn, by složil dluh na soudě, dlužník je však k tomu povinen, раk-li to věřitel žádá (tak výslovně stanoveno v §u 890 obč. zák., v čl. 73 odstavec třetí směn. ř. a v §u 307 ex. ř.). V takovýchto případech lze na místě placení uznatí na složení na soudě, byť i žalobce eventuálního návrhu ve směru tom nebyl učinil, neboť dlužník musí býti toho dbalým, by svému závazku vyhověl tak a v tom času, jak a kdy k tomu je povinen ze zákona nebo ze smlouvy, a okolnosti shora uvedené nesmí mu sloužiti za záminku, by v platebním prodlení setrval, může-li závazek svůj bez zadání svých práv splniti způsobem jiným v zákoně naznačeným (sb. n. s. čís. 3175). Dovolání nemůže se s úspěchem dovolávati znění §u 62 (5) zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. o dávce z majetku, a dávce z přírůstku na majetku, podle něhož věřitel v případě, o který jde, nemůže žádati plnění a dlužník není povinen plniti, pokud není prokázáno, že dávka bývalého majitele, zde žalobce, je zapravena neb jinak zajištěna, neboť z následující věty, že dlužník, jenž platí bez takového průkazu, ručí za dávku bývalého majitele do výše vyplacené pohledávky, zřejmě plyne, že zaplacení dluhu je přes to platné a že jde tedy o »lex imperfecta«, jímž má býti zabráněno toliko přímému placení věřiteli s účinky §u 1412 obč. zák., jak správně uznaly nižší soudy, ale nikoliv též složení dluhu na soudě, jímž nároky státu na zaplacení dávky z majetku, pokud se týče z přírůstku na majetku nejsou ohroženy. Jelikož § 62 shora uvedeného zákona neobsahuje ustanovení, jež by zakazovalo pohledávku vypověděti, a jelikož výpověď daná doporučeným dopisem ze dne 25. června 1923 a žalovanou potvrzená dopisem ze dne 29. června 1923 hoví ustanovením kupní smlouvy ze dne 28. prosince 1919 a na závadu její platnosti a účinnosti není, že úroky zaplaceny byly předem do prvého října 1923, když byla dána k tomuto dni, byla věc nižšími soudy po právní stránce posouzena správně.

Citace:

č. 4747. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 430-433.