Čís. 4670.

Vlastník nemůže zříditi pozemkovou služebnost k pozemku, jehož nabyl ze zabraného majetku se svolením Státního pozemkového úřadu obmezeným výhradou dle §u 19 (2), 21 (2) a 24 přídělového zákona. Zavázal-li se vlastník ku zřízení služebnosti již před oním obmezením, jest v obmezení tom spatřovati náhodu ve smyslu §u 1447 obč. zák.
(Rozh. ze dne 10. února .1925, Rv II 41/25.)
Úmluvou ze dne 18. března 1920 zavázal se žalovaný žalobcům zříditi na věčné časy služebnost jízdy po pozemku, jehož měl nabýti od velkostatku, podrobeného záborovému zákonu. Státní pozemkový úřad svolil k tomu, by pozemek byl přenechán žalovanému, avšak pod podmínkou, že k dalšímu zcizení jest žalovanému třeba svolení Státního pozemkového úřadu, a s výhradou práv dle §§ 19, 21 a 24 zák. přídělového. Žalobě, domáhající se na žalovaném splnění úmluvy ze dne 18. března 1920 procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ve příčině parcely čís. kat. 14/2 je rozhodujícím, že si Státní úřad pozemkový ve schvalovací doložce smlouvy ze dne 22. května 1920 vyhradil jemu podle §§ 19 (2), 21 (2) a 24 zákona o přidělení půdy příslušející právo také ohledně řečené parcely. Dovolatelé míní, že toto obmezení vlastnického práva žalovaného ku parc. čís. kat. 14/2 nepřekáží jejímu zatížení spornou služebností, že proto splnění této služebnosti je možným, a to zajisté alespoň v nynější době, kdy ještě nenastal případ §u 24 přídělového zákona. Dovolatelé míní, že kdyby tento případ přece jenom někdy měl nastati, tedy že by služebnost potom byla bezúčinnou, nemůže to býti na překážku knihovnímu zřízení sporné služebnosti, jelikož v předpisu §u 24 cit. zák. není obsažen nějaký zákaz zatížení. Na tuto myšlenku dále navazujíce, míní, že poskytování služebnosti, o kterou běží, vůbec není nemožným, ale kdyby přece bylo lze přisvědčiti opačnému názoru právnímu, totiž že by žalovaný nemohl poskytnouti této služebnosti, kdyby mu státní úřad pozemkový vyměnil tuto parcelu za jiný pozemek, pak že by sporná služebnost zanikla sama sebou, a posléze míní, že žalovaný neprokázal, že by mu pozemkový úřad ve příčině zatížení řečené parcely spornou služebností odepřel svůj souhlas. Není těmito vývody podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn, právního názoru dovolatelů nelze schváliti. Dovolatelé domáhají se žalobou knihovního zřízení služebnosti na věčné časy, jenom tato služebnost může přicházeti při rozhodování této sporné věci v úvahu. Kdyby tomuto žalobnímu žádání bylo vyhověno, a služebnost ta byla by vložena na služební statek, pak by tehda, kdyby státní úřad pozemkový užil svého, v §u 24 přiděl. zák. uvedeného práva, a služebný pozemek žalovanému vyměnil za jiný, knihovní služebnost tato nezanikla sama sebou. Vlastník, jehož vlastnictví je obmezeno výhradou §u 24 příděl. zák., nemůže zříditi pozemkovou služebnost, poněvadž té chvíle může nastati jeho povinnost vrácení pozemku v témže stavu, v jakém jej obdržel, proto sluší považovati spornou smlouvu, při které jenom následkem právního omylu, v němž dovolatelé setrvali až do třetí stolice, její plnění je nemožné, následkem této právní nemožnosti za neplatnou. Poněvadž nejde o původní nemožnost, nýbrž o nemožnost po uzavření sporné smlouvy nastalou, odvolací soud právem považoval okolnost, která způsobila tuto právní nemožnost, za náhodu s hlediska §u 1447 obč. zák. a správně při posuzování této sporné věci užil tohoto předpisu.

Citace:

č. 4670. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 298-299.