Čís. 4598.

Nedá-li vlastník nemovitosti vymazali zástavní právo pro zaniklou pohledávku, trvá zástavní právo dále a může je vlastník upotřebiti pro jiný úvěr, podle svých hospodářských potřeb, a to bez časového omezení, leč že právo zástavní bylo ujednáno na přesné vymezenou dobu nebo v knize pozemkové bylo časové omezení poznamenáno. Uvolněného práva zástavního lze použiti i pro jinou pohledávku téhož věřitele. Lhostejno, že původní úvěrová pohledávka měla určitý účel, od něhož se účel nové úvěrové pohledávky liší.
Měla-li pro novou úvěrovou pohledávku býti rozhodnou původní úvěrní listina, obsahující splniště v tuzemsku, nezměnilo se ani splniště nové pohledávky, třebas dlužník mezi tím přesídlil do ciziny.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1925, Rv I 1137/24.)
Žalující banka poskytla v roce 1913 žalované zápůjčku v rámci úvěrové hypotéky na statku žalované. V úvěrové listině bylo stanoveno splniště v Praze. Žalovaná zápůjčku zaplatila, avšak úvěrová hypotéka nebyla vymazána. V roce 1918 poskytla žalující banka žalované novou zápůjčku v rámci téže úvěrové hypotéky podle úvěrní listiny z roku 1918. Proti žalobě, domáhající se zaplacení této zápůjčky v Kč, namítla žalovaná, že v době poskytnutí nové zápůjčky byla příslušnicí cizozemskou a popírala splatnost zápůjčky v Kč. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolání posuzuje spornou právní otázku, muže-li vlastník nemovitosti použiti práva zástavního po zániku původní úvěrové pohledávky pro jinou pohledávku téhož věřitele, ještě s hlediska práva přednovelového, dovozuje, že knihovní zástavní právo platí jen pro úvěrní pohledávku, pro kterou bylo zřízeno, a že ukončením tohoto právního poměru úvěrového zaniká i právo zástavní a že úmluvou, kterou by se práva zástavního použilo pro jinou úvěrní pohledávku, byli by poškozeni zadnější knihovní věřitelé, kteří při zajištění svých pohledávek byli chránění důvěrou v knihu pozemkovou, čímž patrně naráží na jejich právo postupu do uvolněného přednějšího knihovního pořadí. Dovolává se dokonce rozhodnutí býv. rak. nejv. soudu ve Vídni ze dne 16. dubna 1901 čís. 1532, že jest přímo nepřípustno, by zástavní právo za pohledávku zaplacenou nebo jinak zaniklou, bylo převedeno na požadavek jiného věřitele, hledíc k akcessorní jeho povaze, a doličuje, že taková úmluva by se příčila i dobrým mravům a výslovným předpisům zákona (§§ 878, 879 obč. zák.) a byla ničí. Než dovolání není si vědomo právního významu ustanovení §u 33 a násl. III. dílčí novely k obč. zák. ze dne 19. března 1916, čís. 69 ř. zák., jímž dřívější znění §u 469 obč. zák. bylo doplněno poslední větou, přiznávající vlastníku hypotéky oprávnění, by uvolněným knihovním zástavním právem volně nakládal a je na novou pohledávku převedl. Potřeba tohoto ustanovení byla vyvolána hospodářskými poměry, vyžadujícími, by bylo vlastníku hypotéky umožněno, by opatřil si levnější reální úvěr v přednějším knihovním pořadí (motivy ku III. dílčí novely, zpráva komise pro věci soudní str. 54). Nedá-li tedy vlastník nemovitosti zástavní právo pro zaniklou pohledávku knihovně vymazati, trvá toto dále, a může je upotřebiti pro jiný úvěr, podle svých hospodářských potřeb, bez časového omezení, a dovolání neprávem poukazuje na ustanovení §u 468 obč. zák., když ani nedoličuje, že zástavní právo bylo ujednáno na přesně vymezenou dobu, nebo že v knize pozemkové při jeho vkladu omezení na určitý čas bylo vyznačeno (srovn. Mayr: Lehrbuch des bürgerl. Rechtes I. díl 2. kn. str. 597). Z novelovaného ustanovení §u 469 obč. zák. plyne tedy jasně, že vlastník nemovitosti může uvolněného zástavního práva použiti nejen pro pohledávku jiných svých věřitelů, nýbrž i pro jinou pohledávku téhož veřitele, zejména také z poskytnutí nového úvěru. Je tedy i smlouva tohoto druhu přípustnou a zákonem dovolenou a nesejde na tom, že v tomto případě původní úvěrní zápůjčka měla určitě vymezený účel, byvši poskytnuta ku provedení parcelace, kdežto nová úvěrní pohledávka má svůj důvod v osobní zápůjčce, a může vlastník nemovitosti uvolněné knihovní právo zástavní i na takovouto pohledávku převésti (§ 469 obč. zák. novel. znění) a jest také lhostejno, přibylo-li mezi tím na nemovitosti zadnějších knihovních věřitelů. Bylo-li nižšími soudy zjištěno, že v roce 1918 byla žalující bankou žalované povolena a vyplacena nová zápůjčka 500000 K a že bylo výslovně smluveno, že se poskytuje v rámci úvěrní hypotéky podle úvěrní listiny ze dne 15. dubna 1913 a že se pro tento nový úvěr vyhražuje knihovní zástavní právo za dřívější již zaniklou úvěrovou pohledávku do výše 500000 K, na statku N. vtělené daly strany tímto ujednáním zřetelně na jevo úmysl (§ 914 obč. zák.), že pro tuto novou zápůjčku mají platiti ustanovení úvěrní listiny ze dne 15. dubna 1913, a nemá významu, že žalobkyně v době ujednání nové zápůjčky byla již příslušnicí bavorskou, provdavši se za cizozemce. Jest tedy i pro novou zápůjčku rozhodnou původní úvěrní listina ze dne 15. dubna 1913, z níž nižší soudy správně usoudily, že platebním místem i pro novou zápůjčku byla pokladna banky A. v Praze a že toto místo jest pokládati za splniště smlouvy a že podle něho řídí se i měna, ve které jest plniti (§ 905 obč. zák.). Jest správným i jejich závěr, že žalovaná musí svůj závazek, znějící původně na koruny rak. uh., platiti v korunách československých v poměru 1:1 ve smyslu §u 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. Že by byla dovolatelka měla v den měnové rozluky t. j. dne 26. února 1919 řádné bydliště své ve Vídni, nebylo ani dodatečným šetřením zjištěno.

Citace:

č. 4598. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 174-176.