Čís. 5075.

Bylo-li uplatňováno žalobou o náhradu škody několik nároků různého druhu a žalovaný namítl ohledně jednotlivých těchto nároků, že nejsou důvodný samy o sobě, nutno řešiti ve sporu o důvodu nároku i příčinnou souvislost a důvodnost jednotlivých nároků.
(Rozh. ze dne 26. května 1925, R I 470/25.)
Manželka Františka S-a byla usmrcena automobilem žalovaného spolku. V žalobě uplatnil František S. vlastním jménem, jakož i jménem svých nezl. dítek nároky různého druhu, vlastním jménem nárok na náhradu nákladů ošetřování a pohřbu, na náhradu nákladů, vzniklých ustanovením tiskaře v jeho živnosti, na náhradu nákladů na další osobu, přijatou za účelem výchovy dítek. Jménem dítek pak na náhradu vybavení dítek a na náhradu částečně ušlého výdělku otcova. Žalovaná strana namítala v odpovědi na žalobu ohledně jednotlivých žalobních nároků, že nejsou samy o sobě odůvodněny, po případě že nejsou v příčinné souvislosti s úrazem. Soud prvé stolice vyslovil mezitímním rozsudkem zcela všeobecně, že nárok žalující strany na náhradu škody jest po právu svým důvodem pouze polovicí. Odvolací soud zrušil k odvolání obou stran napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu k dalšímu jednání a vynesení rozsudku. Důvody: Výrok prvého soudu nelze vykládati jinak, než že prvý soud má ohledně každého z rozličných náhradních nároků za splněny všechny právní i skutkové předpoklady, poněvadž by jinak nemohl dospěti k takovému rozsudečnému výroku. Pro toto rozhodnutí však prvý soud neudal důvodů. Nemohl tak ani učiniti, neboť otázka ohledně příčinné souvislosti jednotlivých tvrzených škod neb ušlého zisku a otázka, zda a pokud jsou tu na příklad faktické a právní předpoklady pro nárok nezletilých dítek na vyplacení výbavy, po případě náhrady za ni, nebo na náhradu částečně ušlého otcova výdělku, nebyla v řízení vůbec probrána a v tomto směru nestala se zjištění, která by umožňovala odůvodnění těchto nároků v tomto směru. Prvý soud měl přihlížeti k tomu, že v řízení o výši nároků nebylo by již možno vyloučiti ten neb onen nárok jako neoprávněný, když bylo již v řízení, omezeném na důvod nároku, zásadně vysloveno, že jest po právu. Nutnost vyloučení jednotlivých nároků mohla by se však v tomto případě vždy vyskytnouti. Vytýkaný nedostatek činí nemožným, aby odvolací soud vůbec přezkoumával rozhodnutí prvého soudu.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu ani té ani oné strany.
Důvody:
Žalující strana poukazuje k tomu, že výrok mezitimního rozsudku prvého soudu nezní, že každý jednotlivý nárok z nároků jí uplatněných jest důvodem po právu, nýbrž zní doslovně: »Nárok na náhradu škody žalující strany z úrazu ze dne 15. září 1922 jest polovicí důvodem svým po právu«, z čehož odvozuje, že tím nebylo vyřčeno nic jiného, než že jest oprávněna požadovali náhradu škody, která teprve musí býti prokázána. Žalující strana míní, že, když jest v nějaké rozepři o náhradu škody z důvodu usmrcení nebo poranění člověka jednání obmezeno na důvod, jak tomu jest v této rozepři, má býti řešena pouze otázka zavinění, zdali jest žalovaný povinen zásadně škodu nahraditi, a že, když jest rozřešena tato předběžná otázka a má býti rozhodováno potom o výši nároku, jest samozřejmo, že soud uzná jenom onen nárok, jenž jest se škodlivou událostí v příčinné souvislosti, že v tomto směru mezitimným rozsudkem konečnému rozsudku nikterak nepředbíhá. Dále míní žalující strana, že, an předpis §u 393 c. ř. s. pojat byl do zákona z důvodu procesní hospodárnosti, bylo by porušením této zásady, kdyby soud, obmezivší jednání na důvod, neobíral se jedině otázkou zavinění, nýbrž jednal také o tom, zda každý, jednotlivě uplatněný nárok jest svým důvodem po právu, totiž zda jest se škodlivou událostí ve příčinné souvislosti, neboť, když je rozhodnuto mezitimným rozsudkem, že jest nárok důvodem svým po právu, není tím vysloveno více, než, že je zjištěno zavinění, a že zásadně jest povinnost ku náhradě skutečné škody, která potom teprve v dalším řízení musí býti dokázána. Žalovaná strana je s těmito právními názory žalující strany za jedno. I ona míní, že v prvém dílu řízení, obmezeného pouze na důvod, zda jde o nárok z ručení podle automobilového zákona, může býti jednáno jedině o otázce, zda jde o ručení podle §u 1 a 2 automob. zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., či nikoli, to že jenom jest důvodem nároku, na který bylo obmezeno jednání, o jiných právních důvodech nároků, že nebylo a nesmělo býti jednáno.—Že zákon sám předpokládá do jisté míry oddělené rozhodnutí o zásadní otázce, zda jsou tu náležitosti ručení podle §§ 1 a 2 tohoto zákona, jak tomu svědčí také doslov druhého odstavce §u 2. I žalovaná strana uvádí, že nebylo jednáno o tom, které nároky na náhradu škody jsou důvodný, a že ani rozsudečný výrok podle svého doslovu neobsahuje nic více, než že nároky (podle §§ 1 a 2 cit. zák.), které teprve v druhém dílu řízení musí býti zjištěny, jsou důvodem svým polovicí po právu, že tedy jde o dělené zavinění a že ostatně bylo jednáno jen o otázce zavinění. Že je samozřejmo, že v druhém dílu jednání musí býti probrána také otázka, zda ten který nárok z náhrady škody je do určité výše odůvodněn věcně i právně. I žalovaná strana míní, že důvodem uplatněné škody jest usmrcení manželky Františka S-a, že to ani nebylo popíráno, že v jednání šlo jenom o otázku zavinění, že příčinná souvislost mezi úrazem a smrtí je nepochybná, a že právě v druhé části řízení musí býti projednáno a zjištěno, jaká škoda vzešla usmrcením a musí býti nahrazena. Ani žalující, ani žalované straně nelze přisvědčiti. Odvolací soud právem zdůraznil, že žalobou jest uplatňováno více nároků různého druhu a že žalovaná strana namítala ohledně jednotlivých těchto žalobních nároků, že nejsou důvodný samy o sobě, pokud se týče, že nejsou v příčinné souvislosti se škodlivou příhodou, a z toho odvodil zcela správně, že, má-li býti rozhodnuto, zda tyto rozličné žalobou uplatňované nároky jsou důvodem svým zcela, nebo z části po právu, musí býti řešena nejenom otázka zavinění, nýbrž i důvodnost všech těchto jednotlivých nároků žalobních, což se však stalo takovým způsobem, že jsou vážné pochybnosti o tom, o čem chtěl soud prvé sto lice rozhodnouti a že proto je rozsudek prvé stolice podle čís. 9 §u 477 c. ř. s. zmatečným. Mínění stěžovatelů, že soud prvé stolice rozhodl mezitimným rozsudkem pouze otázku zavinění (jak praví všeobecně žalující strana), nebo pouze otázku, zda jde o ručení podle §§ 1 a 2 automob. zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., čili nikoli (jak praví žalovaná strana), nemá opory ve výroku mezitimného rozsudku, poněvadž tímto výrokem bylo vysloveno, že je nárok na náhradu škody, tedy celý žalobou uplatněný a z více různých nároků pozůstávající nárok důvodem svým do polovice po právu. Žalovaná strana dává arci rekursem svým na jevo, že nepostřehla rozsahu tohoto, také jí napadeného, rozsudečného výroku, ačkoli jinak je zřejmo z jejích vývodů, že nesouhlasí s rozsahem tohoto výroku, jenž je podle §u 411 c. ř. s. účasten právní moci, neboť očekává, že v konečném rozsudku bude ještě jednou znovu rozhodováno o právním důvodu každého jednotlivého žalobního nároku zvláště, to jenom proto, jelikož přehlíží, že konečnému rozsudku je zůstaveno toliko určiti výši škody a že už se tento rozsudek neobírá důvodností žalobních nároků.

Citace:

č. 5075. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 993-995.