Čís. 4702.

Tichý společník není oprávněn žádati na komplementáři plného práva, by mu vydával účet o obchodování a to ani po skončení tiché společnosti. Oprávnění tichého společníka.
(Rozh. ze dne 18. února 1925, Rv I 1864/24.)
Žalobce byl tichým společníkem žalovaného a domáhal se po skončení společenského poměru vyúčtování příjmů a vydání za dobu společenského poměru a zaplacení 45% zisku z onoho období. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
V příloze В orig., jíž žalobce sám se dovolává, jest uvedeno, že komplementářem společnosti, k níž jako tichý společník přistoupil žalobce, měla býti protokolovaná firma Josef S. v Praze, jejímž majitelem jest žalovaný. Komplementářem měl tudíž býti kupec plného práva. Práva tichého společníka vůči takovémuto komplementáři jsou v čl. 253 obch. zák. přesně a výlučně uvedena. Tichý společník, podobně jako komanditista, dle čl. 160 obch. zák., smí na takovémto komplementáři pouze žádati, by s ním sdělil přepis roční bilance, a může, nahlížeje do obchodních knih a papírů, zkoumati jejich správnost; dle druhého odstavce čl. 253 obch. zák. může obchodní soud na návrh tichého společníka, jsou-li tu závažné důvody, v každý čas naříditi, by mu sděleny byly bilance nebo jinaká vysvětlení se současným předložením knih a papírů. Nárok, aby komplementář, který jest kupcem plného práva a jako takový dle §u 7 uvozovacího zákona k obch. zák. a čl. 28 a 29 obch. zák. má vésti obchodní knihy, prováděti inventuru a zhotovovati bilanci, vydával tichému společníku účet o obchodování, není v zákoně odůvodněn. Nelze se dovolávati ani ustanovení §u 1198 obč. zák., ježto dle čl. 1. obchodního zákona přicházejí předpisy obecného práva občanského v úvahu jen podpůrně a nelze jich užiti tam, kde, jako tomu jest v tomto případě, právní poměr upraven jest obchodním zákonem (srov. Staub-Pisko kom. k rak. obch. zák. vývody k čl. 253 a 160 obch. zák. a rozh. Sb. n. s. čís. 1477). Podotknouti dlužno, že práva tichého společníka v čl. 253 uvedená zůstávají nezměněna i při skončení tiché společnosti. To plyne z čl. 265 obch. zák., kterýž po zrušení tiché společnosti nařizuje majiteli podniku pouze to, by se s tichým společníkem vypořádal a jeho pohledávku mu vyplatil v penězích a provedl likvidaci nevyřízených obchodů. Nespadá-li konec tiché společnosti s koncem obchodního roku v jedno, může tichý společník ohledně obchodování do doby trvání společnosti spadajícího žádati pouze o sdělení bilance ku dni skončení společnosti, a nikoli žádati vydání účtu za dobu, po kterou společnost trvala; samo sebou se rozumí, že s druhé strany i po tomto zrušení společnosti má tichý společník právo, by nahlížel v knihy a papíry, ovšem nyní již jen potud, pokud toho zájem jeho na řádném vypořádání vyžaduje (srov. Staubův komentář k něm. obch. zák. vydání 1921 díl I. str. 1339). Nemůže tudíž dovolatel, i když dle jeho tvrzení došlo ke zrušení tiché společnosti, prý mezi spornými stranami založené, vznášeti nároku v žalobní prosbě v bodě 1 uvedeného (»na vyúčtování příjmů a výdajů za dobu společenského poměru dle obchodních knih a veškerých dokladů«), s kterýmžto nárokem padá i nárok v bodě 2 uplatňovaný, který povšechně zní jen »na zaplacení 45% zisku za toto období pro žalobce resultujícího« bez udání ciferní výše zisku.

Citace:

č. 4702. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 357-358.