Praktické případy.

Příspěvek ku právu výměnkářskému. Právo bydleni ustanovené "pro budoucí manželku« patři netoliko první, nýbrž i každé další manželce.

Svatební smlouvou ze dne 26. srpna 1858 zavázali se manželé Jan K. a Anna K. za sebe a všecky své nástupce v držení domku č. 35 v H. L., že v,tomto domku »tu vedlejší druhou světnici i ten k ní patřící chlév a sklep, jakož i půl stromové zahrady nejen svým rodičům Martinu a Františce K-ovým až do jejich smrti, nýbrž i jeho druhému mladšímu synovi Františku K-ovi též do jeho smrti a při proměnění jeho svobodněho stavu i jeho manželce též do její smrti ponechati.«
Na základě této svatební smlouvy bylo na domku č. 35 vl. 34 v H. L. vtěleno též »právo bydlení pro Františka K. a jeho budoucí manželku.«
František K. oženil se dvakráte a též druhá manželka jeho Filipína K-ová žila s ním až do jeho úmrtí ve zmíněném společném bytě.
Po smrti jeho však nynější vlastníci domku Antonín a Marie K-ovi dali na základě úmrtního listu první manželky Františka K. »právo bydlení budoucí manželky Františka K.« se svého domku vůbec vymazati a nechtěli Filipíny K-ové více v domku trpčti. Tato podala proto na ně žalobu na zjištění, že jí v domku tom důvodem cit. svatební smlouvy až do její smrti právo bydlení a užívání přísluší, že vklad výmazu práva bydlení budoucí manželky Františka K. na tom domku povolený a provedený jest neplatným a že vymazán býti má. —
První soudce žalobní návrh zamítnul, podstatně z těchto
důvodů:
Jedná se tu o výměnu, totiž o služebnost bytu ve smyslu 1. a 2. věty §. 521. ob. z. obč., na kterou vztahují se předpisy zákona o služebnosti užívání (§ 521. posl. věta ob. z. obč.), při níž dle §. 506. ob. z. obč. potřebu oprávněného určovati dlužno dle doby, kdy užívání povoleno bylo; to ale znamená, že dle doby té sluší dohadovati se i míry, obsahu, jaký služebnost dle úmyslu stran míti měla. V tom směru pak nutno míti, máme-li mimo to i slovné znění dotyčného ustanovení řečené smlouvy na mysli, za to, že smlouvajícím stranám ani nenapadlo, že by právo ono jakožto samostatné oprávnění mělo příslušeti i druhé manželce Františka K. v případě, kdyby se podruhé oženil.
Nestačila by k odůvodnění tohoto mínění okolnost významu o sobě celkem podřízeného, že totiž slovo »manželka« voleno jest v čísle jednotném; než naopak zase lze se vším právem domnívati, že, kdyby stranám bylo vůbec na mysli tanulo rozšíření práva i na druhou a snad ještě i další manželky Františka K., nic jim nebránilo v tom, aby byly tomuto svému úmyslu daly zřetelný výraz.
Závažnější v tom směru jest již další rčení dotyčného odstavec řečené smlouvy, že totiž manželce Františka K. má se ponechati byt při »proměnění jeho svobodného stavu«; neboť je zřejmo, že svobodný stav mohl jmenovaný měniti pouze jednou, a nelze o proměnění svobodného stavu mluviti u toho, kdo, ztrativ první manželku, jako vdovec vstupuje ve stav manželský podruhé.
Na tom zajisté nemění ničeho okolnost ta, že žalobkyně po čas života Františka K. s ním užívání práva, o něž jde, sdílela, neboť míti ji u sebe byl František K., jak se dnes v podobných případech u výkladu § 505. ob. z. obč. všeobecně a správně soudí, oprávněn i tehdy, kdyby právo ono vůbec jen v jeho prospěch vtěleno bylo; pak ale ona požívala jen dobrodiní, odvozeného z práva výměnkářova, které však smrtí jeho všeho podkladu pozbylo. Poněvadž pak strany, súčastněné při uzavření svatební smlouvy ze dne 26. srpna 1858, opomenuly jakýmkoli vhodným způsobem projeviti, že úmysl jejich směřuje k tomu, aby také pro manželku Františka K. založeno bylo samostatné právo bydlení v domku č. 35 v H. L. (ku př. slovy, že jí právo to příslušeli má nezkráceně i po smrti manželově), lze vším právem má za to, že strany zmínkou o (budoucí) manželce Františka K. chtěly předejiti možnosti, aby této kdy odepiráno bylo toto dobrodiní společného sdílení výměnkářského bytu s oprávněným počas jeho života tak, že smrtí posléz zmíněného' výhoda ta — jak ostatně již shora řečeno — podkladu pozbyla.
Že takový a ne jiný byl úmysl stran, souditi dlužno z té další okolnosti, že při sepisování notářského spisu ze dne 3. května 1905, — 20.
kterýmž vlastnictví k dotyčnému domku na žalované bylo převedeno, súčastněná jako strana Anna K-ová, která jako strana vystupuje také při uzavření svatební smlouvy ze dne 26. srpna 1858, nenamítala (aspoň tak z podpisu jejího na řečeném notářském spise souditi lze) ničeho proti ustanovení odst. 2. téhož spisu, dle něhož nabyvatelé na srážku odstupní hodnoty přijímají (jen) výměnu Františka K. (o manželce téhož se zmínka neděje).
Další mocnou oporu pro mínění, vyjádřené tímto rozsudkem, shledáváme v ustanovení §. 484. vš. z. cbč., dle něhož »služebnosti nesmějí býti rozšiřovány, nýbrž naopak, pokud to dovoluje jich povaha a účel zřízení, obmezovány". Předpis ten, obsažený v oddíle, pojednávajícím o »právním poměru při služebnostech a o všeobecných předpisech o právu služebnosti«, platí, jak přes opačná mínění za to míti nutno, i o služebnostech osobních, a není příčiny, vylučovati zejména platnost jeho při výměně, kterou jmenovitě při poměrech, stávajících v tomto případě mezi stranami, sobě celkem navzájem cizími — pro vlastníky stižené nemovitosti za břímě zvláště citelné považovati jest.
A konečně svatební smlouva ze dne 26. srpna 1858 jest, pokud jde o ustanovení výměny pro Františka K(resp. jeho manželku), smlouvou v podstatě jednostranně závaznou, při níž v pochybnosti nutno dle §. 915. ob. z. obč. za to míti, že zavazující se chtěl si uložiti spíše břímě menší než těžší, což nasvědčuje opět jen správnosti mínění nahoře vysloveného.
Okolnost, o níž důkaz výslechem svědků N. N. připuštěn nebyl, obdržel-li totiž či neobdržel-li František K. do rukou jako opatrovník své zemřelé manželky knihovní usnesení ze dne 25. srpna 1905 (výmaz práva bydlení budoucí manželky jeho povolující), a o kteréžto okolnosti důkaz již dle povahy věci vzhledem k tomu, že František K. sám zemřel, spolehlivě provésti se nedá, jelikož se nejedná ani tak o zevnější moment doručení, jako o to, zdali se jmenovaný opravdu dověděl, že výměna ohledně jeho manželky z knihy pozemkové vymazána byla, — ostatně také svědčí ve prospěch hořejšího výroku, neboť, ať už usnesení to Františku K-ovi jakkoli a Kýmkoli doručeno bylo, přece netřeba vážně pochybovati o tom, že on o výmazu tom se dověděl, a tu — nehledě k tomu, že nepodnikl žádných formálních kroků, zákonem mu — jako opatrovníku své manželky — vyhrazených v §. 62. kn. z. — je významno, že on ani toho nejmenšího proti výmazu tomu nenamítal (aspoň žalobkyně nic takového ani netvrdí), patrně proto, že sám výmaz ten za zcela důvodný považoval.
Z důvodů těchto zamítnuta žaloba v celém svém rozsahu; co do návrhu v příčině výmazu výměny dle usnesení ze dne 25. srpna 1905 lze jen ještě podotknouti tolik, že výmaz ten proveden byv na základě úmrtního listu, ohledně něhož přec nebylo ani nejmenší příčiny k pochybnosti, že prokazuje smrt osoby jedině oprávněné, přivoděn byl k místu správně a tedy i platně, i není důvodu, jej jako neplatný vymazati.
Soud odvolací (Brno) odvolání žalobnice vyhověl a rozsudek I. soudce po žádání žalobním změnil.
Důvody:
První soudce zamítnul žalobu základem své interpretace odstavce 2. a) svatební smlouvy shora citované, jsa toho názoru, že ustanovené tam pro manželku F. K. právo bydlení platí jen pro první a nikoliv další manželku. Tento názor svůj opírá
a) o předpis §. 506. ob. z. obě., dle něhož potřebu oprávněného určovati dlužno dle doby, kdy užívání povoleno bylo,
b) o ustanovení §. 484. ob. zák. obč., dle něhož služebnosti nesmějí bytí rozšiřovány, nýbrž naopak, pokud to dovoluje jich povaha a účel zřízení, mají býti obmezovány,
c) o §. 915. odst. 1. ob. z. obč., dle něhož při jednostranně závazných smlouvách v pochybnosti za to se má, že zavazující se chtěl si uložiti spíše břímě menší než těžší,
d) o slovné znění dotyčného odstavce svatební smlouvy, zejména rčení »při proměně jeho svobodného stavu«,
e) o notářský spis ze dne 3. května 1905 č. 9392, a konečně
í) o okolnost, že F. K. jakožto opatrovník své zemřelé manželky o obsahu usnesení ze dne 25. srpna 1905 č. d. 1209 se dověděl, nicméně však žádných formálních kroků v §. 62. kn. z. jemu vyhrazených nepodniknul a ani toho nejmenšího proti usnesením tím povolenému výmazu nenamítal.
Leč argumentace prvního soudce jest ve všech těchto bodech pochybenou.
ad a) V době, kdy F. K-ovi právo užívání a bydlení povoleno bylo, práva spoluužívání a spolubydlení pro manželku vůbec nepotřeboval, jsa ještě svobodným, a manželka z téže příčiny tím méně.
Právo pro manželku nebylo zřízeno se zřetelem na tehdejší potřebu, nýbrž na potřebu budoucí; tato budoucná potřeba však trvá až do smrti, neboť, jak známo, se často žení i starci.
Proto již tenkráte, arciť ne bezprostředně, byla tu pro F. K. potřeba, aby měl pro svou budoucí manželku až do své — a poněvadž jest zákonitou povinností manželovou, aby se o příbytek pro svou manželku postaral — i do její smrti zabezpečeno přístřeší.
Poněvadž pak mimo to přístřeší pro syna domkařova, určeného z pravidla práci nádenické, skrovné potřebě jeho vyhovuje právě tak při zřízení práva bydlení jako napotom, nemá ustanovení §. 506. ob. z. obč. pro případ náš vůbec žádného praktického významu. ad b) Ve sporu tomto nejde o rozšiřování služebnosti resp. práva bydlení, nýbrž o jeho existenci. Ve svatební smlouvě jest přece doživotní právo bydlení pro manželku stipulováno, tudíž se na manželku neprávem nerozšiřuje, nýbrž rozhodnouti dlužno toliko, zdali přísluší právo to též žalující jakožto druhé manželce. Právem ostatně podotýká odvolatelka, že § 481. ob. z. obč. k služebnostem osobním vůbec se nevztahuje. O těch jedná teprve § 504. a násl. ob. z. obč.
ad c) Že svatební smlouva, kterou rodičově odstupují domek, vyhražujíce sobě a svému synovi a jeho manželce právo bydlení a kterou nastupující děti berou na se závazek zaplacení hotovosti (160 zl. ve stříbře, což v r. 1858 znamenalo aspoň dvakráte tolik, než dnes), a vypravení pohřbu rodičům, není smlouvou »v podstatě jednostranně závaznou«, jak první soudce za to má, nýbrž smlouvou oboustranně závaznou, jest nejen dle obecného pojmu, nýbrž i dle znění §. 864. ob. z. obč. jasno.
Neplatí tudíž pro případ náš první, nýbrž druhý odstavec 915. ob. z. obč., jenž mluví ve prospěch žalobnice, jelikož citovanou smlouvou svatební snoubenci na se vzali povinnost, poskytovati byt manželce F. K. vůbec, tudíž kterékolivčk, netoliko první, nýbrž i druhé. Dokud ve smlouvě tuto svou povinnost výslovně neobmezili na manželku první, nýbrž vyjádřili se všeobecně, tudíž neurčitě, musí dle 2. odst. 915. ob. z. obč. trpěli následky tohoto snad nedosti určitého ustanovení ve prospěch strany druhé, resp. toho, jehož strana druhá ve smlouvě právem nějakým obmyslila.
ad. d) V bodě tomto příčí se argumentace prvního soudce zvyklostem, z právní praxe s dostatek známým, nýbrž i očividné tendenci odstupujících rodičů ve specielním případě tomto. Ze svatební smlouvy citované nelze přece dedukovati ani obmezení práva bydlení na jedinou, totiž první manželku, ani vyloučení vdovy z práva toho. Že se neřeklo ve smlouvě »manželkám«, nýbrž použito počtu jednotného, jest přirozeno, jelikož bigamie jest zakázána a jelikož není ani zvykem a bylo by to přímo brutálním, aby při ustanovování volného bydlení pro manželku syna dosud svobodného stipulovalo se ihned též pro případ jeho ovdovění.
Toho zajisté odstupující M. K. nezamýšlel, aby mladší syn jeho, jenž oproti staršímu, jenž nabyl vlastnictví domku, spokojiti se musel s pouhým bezplatným bydlením, v případě ovdovění nesměl druhou manželku k sobě do domku vžiti.
Kdyby ve smlouvě té bylo výslovně se ustanovilo, že právo to obmeziti se má toliko na manželku první, bylo by to křiklavé unicum, pročež nelze souhlasiti s výkladem, kterým do smlouvy takový nepřirozený a synovi přímo nepřátelský úmysl na straně otcově se vkládá. Vždyť se často stává, že manželka zemře třebas i brzy po svatbě, že zanechá malé dítky, k vůli nimž vdovec nezbytně znova se musí oženiti. Z celého obsahu svatební smlouvy však pranic nenasvědčuje —
tomu, že by M. K. byl chtěl zabrániti tornu, aby mladší jeho syn mohl oženiti se podruhé.
Naopak, větším zajisté právem soudili dlužno, že totéž právo bydlení a užívání M. K. zabezpečiti chtěl i každé další manželce svého mladšího syna, a to, jak ve smlouvě výslovně stojí, »až do její smrti«, tudíž bez rozdílu, zda syn F. K. žije, čili nic. Arciť mohlo se, ač se to v praxi neděje, do smlouvy, jak první soudce upozorňuje, právo bydlení a užívání výslovně i na druhou a snad ještě i další manželky F. K. rozšířiti, avšak správnější zajisté jest držeti se toho, že ve smlouvě právo to výslovně na první manželku obmezeno nebylo. Stojí-li tam prostě »jeho manželce«, tož vzhledem k tomu, že současně možno míti toliko jednu manželku, po sobě však třebas několik, vztahovati toto rčení »jeho manželce« na každou jeho manželku.
Že pak se mluví ve smlouvě o »svobodném« stavu F. K., jest rovněž přirozeno, an tenkráte byl svobodným; tudíž přímo nuceným jest výklad prvního soudce, že výraz »svobodném« volen byl zúmyslně, aby vyloučil se tím eventuelní stav jeho vdovský.
Vždyť vyloučeno jest to i vlastním poukazem prvního soudce na ustanovení a ustálený výklad §. 505. ob. z. obč., dle něhož vdovci přísluší právo, svou novou manželku k sobě do výměnkařského příbytku vžiti, i kdyby právo výměnkařské jen v jeho samého prospěch vtěleno bylo. Stipulace, vdovci právo to upírající, byla by tudíž nejen contra bonos mores, nýbrž i contra legem. Není tudíž pochybnosti, že rčením »při proměně jeho svodcdného stavu« smlouvající strany měly na mysli každé oženění se F. K-, to tím více, ano v prostomluvě vyrozumívá se pod »svobodným stavem« stav bez manžela vůbec, tudíž i stav vdovský.
Kdyby správným byl slovíčkářský výklad prvního soudce, pak by důsledně ve smlouvě mělo státi nikoliv »svobodného stavu«, nýbrž »mládeneckého stavu«.
Nepožívala tudíž žalobnice, bydlíc od r. 1872 v domku žalovaných, »jen dobrodiní odvozeného z práva výměnkařova«, jak první soudce za to má, nýbrž práva na smlouvě spočívajícího a knihovně zajištěného.
A že právo toto manželčino dle intence smluvníků mělo býti samostatné, na trvání práva manželova resp. jeho životu nezávislé, jest zřejmo z dodatku »též do její smrti«, kterýž by byl nelogickým, kdyby smlouvající strany byly zamýšlely, jak první soudce za to má, »obmeziti právo to na čas života výměnkářova tak, že po smrti jeho výhoda ta podkladu pozbyla«. Nemohly přece smlouvající strany předem vyloučili možnost, že manželka F. K. toho to přežije; slovy »až do její smrti« určily tudíž smlouvající strany právo manželky jejím a nikoliv manželovým životem.
Týž dodatek »též do jeho smrti« připojen jest ve smlouvě i ku právu F. K., z čehož plyne, že dodatkem tím při právu manželky této mělo co do trvání stipulováno býti stejné právo jako F. K-ovi a to právo samostatné, kteréž by ona vykonávati mohla na př. i v případě, že by F. Kod ní odešel. Bylo by dle vlastní argumentace prvního soudce zbytečným, stipulovati manželce právo bydlení po čas života manželova, když jí přísluší i beze smlouvy.
Poněvadž tudíž výklad, že právo manželky smlouvající strany v případě tomto obmeziti chtěly jen na první manželku a i to jen jako právo nesamostatné na čas života výměnkáře manžela, příčil by se všeobecnému rčení »manželce« a dodatku »též do její smrti«, dle §. 914. ob. z. obč. však smlouvy mají se vykládati tak, aby odporu v sobě nezavíraly, dlužno výklad soudce prvního zavrhnouti a přidržeti se výkladu obvykle přirozeného a slušného, že totiž otec M. K. i každé vdově, ať z prvního, ať z pozdějšího manželství s F. K. výměnkařské výhody v odstoupeném domku zabezpečili chtěl.
ad e) Smlouvou v r. 1905 uzavřenou nemohla přece dotčena býti práva smluvníků jiných z r. 1858 a nelze ani z obsahu této nynější smlouvy souditi na to, co si před více než 40 lety při uzavírání smlouvy v r. 1858 A. K-ová myslela o rozsahu práv manželky F. K. Z toho, že v odst. 2. smlouvy z r. 1905 prominuto bylo právo manželky F. K., dá se souditi jen na poklesek při sepisování její a snad i na veřejnost oproti žalobnici, avšak tím přece nemohla tato nezbýti svého práva tabulárního.
ad f) Rovněž tak a z téže příčiny naprosto bezvýznamným pro rozhodnutí sporu tohoto jest přijetí knihovního usnesení ze dne 25. srpna 1905, č. 1209/5 Františkem K., an přece, jak první soudce sám uvádí, týž přijal usnesení to jako opatrovník své zemřelé manželky. Dokud nebylo usnesení to doručeno živoucí manželce, a to dle předpisu knihovního zákona a c. ř. s. k vlastním rukoum, pro tuto a její práva vůbec neexistuje. Byloť by to přímo úskočným, aby usnesení, vydané na základě úmrtního listu první manželky, doručením do rukou opatrovníka jejího mělo zbavovati práv manželku druhou; tomu právě moudrý a spravedlivý zákonodárce zmíněnými předpisy knihovního zákona a civ. řádu o doručování chtěl předejiti. Ze F. K. v zájmu své žijící manželky ničeho nepodniknul, jest ostatně zcela vysvětlitelno a rozumno, poněvadž opatrovnictvím bylo mu uloženo pouze hájení práv zemřelé manželky resp. její pozůstalosti a poněvadž i v případě, kterýž první soudce praesumuje, že dotyčný výměr skutečně převzal a obsah jeho seznal, což následkem úmrtí jeho zjistiti se nedá. neměl žádné příčiny k žalobě ve smyslu §. 62. kn. z., poněvadž výměr týkal se jen manželky zemřelé. Ale i kdyby na to byl připadl, že by výměr ten mohl škoditi i manželce živoucí, nelze z netečnosti jeho pro tuto žádných právních důsledků odvozovati.
Ostatně není nikterak zjištěno, že by mu doslovný obsah a znění svatební smlouvy z r. 1858 bylo známo bývalo a on o tom přesvědčen byl, že i jeho druhé manželce právo bydlení až do její smrti přísluší.
Nebyl povinen nahlédnouti do sbírky listin, aby zjistil, zda k výmazu práv manželky vůbec dle znění svatební smlouvy stačí úmrtní list manželky jedné, dokud manžel žije a dokonce znovu ženat jest, jak to dle §. 94. č. 1. kn. z. náleží zkoumati soudci tabulárnímu.
Jen netečností oprávněného samého resp. jeho právního zástupce lze práv pozbýti, manžel však zákonným právním zástupcem manželčiným není.
Citované shora knihovní usnesení, pokud se týče výmazu výměny manželky Františka K., neodpovídalo stavu knihovnímu resp. listinám, pročež žaloba vším právem jeho neplatnosti v bodu tom se domáhá.
Bylo tudíž, vyhovujíc důvodnému odvolání, naříkaný rozsudek dle návrhu žalobního změniti. Neděje se tím žalovaným, jakožto nabyvatelům dotyčného domku, žádná křivda, poněvadž bylo jejich věcí, ze sbírky listin o skutečném stavu jeho zatížení se přesvědčiti a poněvadž nad to ve smlouvě z r. 1905 výslovně stojí, že přejímají polovici domku od A. K-ové »se všemi právy a břemeny« a poněvadž i druhé polovice domku odevzdací listinou z 22. srpna 1905 dle §. 531., 547. a 548. ob. z. obč. taktéž i s veškerými břemeny nabyli. Převzali fakticky domek právem žalobnice zatížený, a jelikož beze sporu vkladem výmazu práva toho bezprostředně byli sproštěni, platí zde § 62. kn. z. a proto i lhůta k žalobě dle tohoto §. 62. (obecná) a nikoliv mimořádná, kratší §. 63. kn. z., což jen na vyvrácení vývodů odvolací odpovědi se podotýká, že prý vklad výmazu sporné výměny se stal právoplatným.
Nejvyšší soud potvrdil rozsudek II. stolice, poukázav ku správným a obšírným jeho důvodům.
(Rozh. z 13. prosince 1906, č. 20004.) Bb.

Citace:

Příspěvek ku právu výměnkářskému. Právo bydlení ustanovené "pro budoucí manželku" patří netoliko první, nýbrž i každé další manželce. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1907, svazek/ročník 16, číslo/sešit 1, s. 32-39.