— .38
Počítáni lhůty pro žalobu odpůrci při smlouvě kupní děje se ode dne smlouvy a nikoliv ode dne žádosti za knihovní vklad.
Obč. záložna ve Ž. odporovala žalobou ze dne 20. března 1906 odstupní smlouvě ohledně tří nemovitostí ve Ž. mezi dlužníkem této záložny A. H. a synem jeho J. H. dne 6. února 1905 uzavřené. Pohledávka záložny datuje se z r. 1904 a záložna dne 7. února 1906 soudním podáním ohlásila žalovaným J. H. a A. H., že odstupní smlouvě odporovati bude.
I. soudce žalobu zamítnul z důvodu, že podána byla po uplynutí jednoroční lhůty ode dne uzavření smlouvy resp. ode dne doručení podání, oznamujícího úmysl odporovati smlouvě, t. j. od 7. února 1906 počítaje (§ 30. odst. 1. neb 4. odp. zák.). Žalovaní ve sporu opožděnost žaloby nenamítnuli.
V odvolání poukazuje se na to, že odstupní smlouva se žádostí o připiš teprve 8. února 1905 k soudu byla podána a hájí se právní stanovisko, že lhůtu dle §. 30. odp. zák. počítati dlužno od podání žádosti za intabulaci a nikoliv ode dne sdělání smlouvy.
Při líčení odvolacím bylo zjištěno, že knihovní připsání stalo se skutečně až 8. února 1905, a že revise účtů žalující záložny skončena byla v měsíci prosinci 1904, a že byla v té době výše schodku alespoň přibližně zjištěna a všeobecně známa. Teprve při valné hromadě ze dne 11. března 1905 bylo usnešeno, jakým obnosem každý podílník ku krytí schodku přispěti má.
Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto.
Důvody rozhodovací:
Odvolací soud nenabyl přesvědčení, že první soudce věc nesprávně posoudil. — 39 —
V daném případě jedná se hlavně o otázku, jakým způsobem se má lhůta, kterou § 30. odp. zák. pro odporování jistých právních jednání dobou jednoho roku ustanovil, začítati, při čemž se předpokládá, že doba, od které se jednoroční lhůta čítá zpět, jest den podání odpůrčí žaloby (§ 30. odp. zák.), aneb den doručení podání, oznamujícího úmysl odporovati takovému právnímu jednání (§ 33. odp. zák.).
Při tom jest podotknouti, že pro rozhodnutí, této otázky ohledně začítání jednoroční lhůty jest dle znění zákona úplně nerozhodne, je-li právní jednání, jemuž se odporuje, úplatné (§ 30. odp. zák.), či je-li bezplatné aneb snad smíšené, t. j. z části úplatné a z části bezplatné (§ 30. odst. 1. cit. zák.).
Stačí, že zde jest právní jednání odporu schopné a o takové se skutečně v předležícím případě jedná, totiž o odstupní smlouvu písemnou, dne 6. února 1905 mezi žalovaným A. H. a synem jeho J. H. uzavřenou.
Má-li býti dána možnost smlouvě takové s prospěchem odporovati, musí dle výslovného znění zákona uzavření této smlouvy spadati do jednoroční lhůty, která se čítá zpět od shora udané doby (§ 30., 33. odp. zák.), tedy nesmí ode dne uzavření smlouvy do dne podání žaloby aneb doručení podání, oznamujícího úmysl odporovati takové smlouvě, uplynouti lhůta delší jednoho roku.
Nerozhodno pak jest úplně, týká-li se uzavřená smlouva věcí movitých či nemovitých, ježto zákon ve směru tomto rozdílu žádného nečiní.
Jedná-li se tedy i o věci nemovité, jak ve smlouvě odstupní mezi žalovanými uzavřené — tu nutno přihlížeti dle znění zákona jen ku skutečnému aktu uzavření smlouvy, nikoliv však snad k případnému knihovnímu výkonu vtělovacímu, poněvadž smlouva sama jest mezi stranami již perfektní svým pouhým uzavřením a již od doby této má nabyvatel obligační právo ze smlouvy té pocházející a knihovním vtělením mají jen práva nabytá dosáhnouti platnosti i proti třetímu, tedy státi se právy věcnými, t. j. vlastnictvím, služebností atd.
A občanský zákon sám ve svých ustanoveních uznává možnost převodu nemovitostí bez knihovního vkladu, při čemž dle zákona tohoto zasahuje sem princip publicity, chránící ty, již v údaje veřejné knihy bona fide důvěřují.
A že také žalobkyně sama stála při podání žaloby své na tomto stanovisku, patrno jest z toho, že odporuje smlouvě v notářském aktu obsažené, že jakožto den uzavření smlouvy označuje 6. února 1905, nezmiňujíc se vůbec o aktu vtělovacím, který nemožno přece nazývati smlouvou, nýbrž jen nařízeným výkonem soudním, k žádosti strany předsevzatým.
Na názoru onom také ničeho změniti nemůže námitka ta, že snad by dlužník mohl s vtělením uzavřené smlouvy sečkati, až — 40 —
uplyne lhůta jednoho roku, a tak odníti věřitelům úplně možnost, uzavření smlouvy naříkati.
Neboť i v tomto případě nemaří se úmysl odpůrčího zákona, poněvadž věřitel po případě může užiti odporu dle §. 29. odp. zák., při čemž ovšem musí na se vžiti obtížné břímě průvodní ohledně dolus žalobcova, resp. mala fides osob třetích s ním smlouvu nějakou uzavřevších, kterýmžto obtížný důkaz v případě §. 30., odst. 4. ovšem odpadá.
K době l0leté, v §. 29. odp. zák. stanovené, nebylo zde vůbec přihlížeti, poněvadž žalobkyně od odporovacího práva dle §. 29. odp. zák. v odvolání upustila.
Pokud se však žaloba opírá o § 30., odst. 1. nebo 4. zák odp., jest opožděnou, poněvadž — jak mezi stranami není sporno — naříkaná smlouva byla dne 6. února 1905 uzavřena, podání oznamující úmysl, odporovati té odstupní smlouvě, žalovaným byl doručen teprve dne 7. února 1906, tedy 366 den čítajíc ode dne 6. února 1905 a jest proto stanovisko prvního soudce v tomto směru odůvodněno.
Ostatně nelze ušetřiti žalobkyni výtky, že zavinila sama bezvýslednost této žaloby odpůrčí, ježto — ač smlouva odstupní ze dne 6. února 1905 již dne 8. února 1905 byla k soudu ke knihovnímu zápisu podána, a žalobkyně tudíž již dříve měla možnost se o této smlouvě dozvěděti — přece teprve dne 7. února 1906, tedy poslední den jednoroční lhůty, čítá-li se tato od 8. února 1905, protistraně úmysl, této smlouvě odporovati, oznámila.
Co se konečně týče námitky žalobkyně, že prý lhůta jednoroční v §. 30. odp. zák. stanovená, jest praeklusivní, že tedy soudce má při zjišťování jejím sám z moci úřední šetření věsti a nespokojiti se s údaji jen strany žalované, tu dlužno poukázali k tomu, že soudce první i soud odvolací při počítání lhůty oné jednoroční držel se jedině daty těmi, jež mezi stranami nespornými byly, a jež i žalovaná strana sama za pravá uznala. Nějakého dalšího šetření vůbec nebylo potřebí, ba toto bylo by úplně bezúčelným.
Odvolání muselo proto jakožto neodůvodněné býti zamítnuto.
Též nejvyšší soud dovolání žalobkyně nevyhověl.
Důvody:
Žalobkyně odporuje rozsudku soudu odvolacího pro domnělé nesprávné posouzení věci. Z přezkoumání rozsudku nelze však seznati takovéto nesprávné právní posouzení. Zamítnutí žaloby, opírající se o § 30., č. 1. a 4. odp. zák. proto, že uplynula jednoroční praeklusivní lhůta stanovená v I. odstavci citovaného zákonného ustanovení, jest spíše ve stav věci a v zákoně úplně odůvodněno, a stačí ve směru tom poukázati stěžovatelku ku případným důvodům rozsudku soudu odvolacího. — 41 —
Připojeno budiž jen toto:
Podle znění a úmyslu zákona má odporovatelnost právních jednání, týkajících se jmění dlužníkova, mimo jiné podmíněna býti také tím, že doba, v které právní jednání bylo vykonáno, spadá do doby zákonem stanovené (totiž 10 roků v případě §. 29., 1 roku v případu §. 30. odp. z.), ode dne soudního uplatňování práva odporu zpět počítaje.
Rozhodná jest jedině doba, kdy bylo právní jednání předsevzato, t. j. tedy, pozůstává-li jednání v uzavření smlouvy, doba uzavření smlouvy. Kdy byla smlouva provedena, kdy tedy zápisem do veřejné knihy nabyla účinku práva věcného, jest lhostejno, leč by předmět odporování tvořil zápis knihovní sám, jakožto samostatné právní jednání dlužníkovo. Toho však v případě tomto není, neboť žalobkyně nežádá, aby vklad jakožto takový prohlášen byl za bezúčinný, nýbrž aby prohlášena byla za bezúčinnou smlouva odstupní ze dne 6. února 1905 a zůstalo proto také neobjasněno, zda a v kterém směru jest akt knihovního zápisu právním jednáním dlužníkovým.
Že teprve knihovním zápisem smlouvy uzavřené o nemovitém statku nabude veřejnost vědomosti o obsahu smlouvy, pokud se týče o skutečnosti uzavření smlouvy, a že věřiteli, který trpí újmu z pravidla teprve tehdy je možno, bráti v odpor právní jednání, které je základem zápisu, může býti ponejvíce pravda. Avšak odvolání přehlíží, že podle ustanovení §§. 29. a 30. odp. zák. jest pro počítání praeklusivních lhůt tam naznačených zcela bez významu, v které době nabyl věřitel, jemuž se stala újma, vědomosti o tom, že předsevzato bylo právní jednání samo o sobě odporovatelné.
Dovolání jest tudíž bezdůvodné a muselo býti zamítnuto.
(Rozh. z 21. listopadu 1906, č. 16551.)
Názoru všech tří stolic dalo by se snad právem namítati toto:
O tom nemůže býti sporu, že § 30. odp. z. stanoví nikoliv lhůtu promlčecí, nýbrž preklusivní, kteréž tudíž z moci úřední dbáti jest.
Lhůta preklusivní předpokládá vůbec, tudíž i dle zák. odp., že osobě, kteráž nějakému právnímu jednání odporovati má, jednání to jest známo. Kupní smlouva ohledně usedlosti stává se dle principu publicity známou teprve knihovním zápisem, pročež lze předpokládati nabytí vědomosti o smlouvě takové teprve tímto okamžikem, ač-li není zde důkazu o dřívějším uvědomění.
Účel ustanovení lhůty v §. 30. odp. z. a účel tohoto proti nepoctivosti chránícího zákona vůbec mohl by velmi snadno býti zmařen, kdyby nikoliv datum vkladu, nýbrž datum odstupní listiny pro započítání jednoroční lhůty rozhodným býti mělo, jelikož by se i při poplatkové pokutě vyplatiti a podařiti mohlo, uzavření smlouvy po celý rok zamlčeti neb smlouvou zpět datovati. — 42 —
Než i předpisy práva materielního nasvědčují názoru, že při vypočítávání lhůty dle §. 30. odp. z. vycházeti dlužno nikoliv ode dne smlouvy, nýbrž ode dne vkladu.
Dle §§ 28., 29. a též dle nadpisu §. 30. odp. z. odporovati lze právním jednáním věřitele poškozujícím, tudíž i datum těchto jej poškozujících neb aspoň jej ohrožujících právních jednání pro započítání lhůty dlužno pokládati za rozhodné.
Právní jednání v případě tomto, kde jedná se o odstup usedlosti, jest kombinovaným: ze smlouvy a z jejího vkladu, kterýž dle §. 431. ob. z. obč. k nabytí vlastnictví na věcech nemovitých jest nezbytným, takže pouhé zřízení smlouvy, jelikož effektivního zkrácení věřitele ještě nezakládá, odporování vlastně ještě ani nepotřebuje (§§ 322. a 431. ob. z. obč.).
Ač tudíž § 30. lit. 4. odp. z. mluví jen o »smlouvách«, vyrozumívá se tím vzhledem na § 431. ob. z. obč. patrně vše, čehoku převodu vlastnictví jest třeba, tudíž při usedlostech též vklad, jemuž listina jest jen pomůckou.
Až do vkladu zůstává v knize zapsaný majitel v ohledu soukromého i veřejného práva vlastníkem přes to, že jest zde převodní listina. Zákonodárce mohl nicméně použiti v odst. 4. §. 30. odp. z. výrazu »smlouvy«, poněvadž zrušením smlouvv i napotomní vklad eo ipso odpadá a zajisté že jen tento praktický výsledek zákonodárce měl na zřeteli.
Vzhledem na to nebylo by logickým, když by § 30. odp. z., kterýž odporovatelnými prohlašuje ve svém úvodu právní jednání, v odst. 1. pak opatření, v odst. 2. a 3. zajištění, tudíž nikoliv pouze dotyčný projev vůle, měl v odst. 4. býti vykládán tak, že jen smlouva sama, kteráž, jak shora naznačeno, sama sebou věřitele ještě ani nepoškozuje, podléhati má odporu, nikoliv ale effektivně poškozující vklad smlouvy.
Lépe tudíž vyhovuje vůli zákonodárcově výklad, že »právní jednání«, t. j. při odstupu usedlostí jak smlouva tak i její vklad jest odporovatelným, i v poslednějším případě však smlouvu jakožto vlastní základ právního jednání neplatnou prohlásiti dlužno, jelikož tím, jak již řečeno, i vklad sám spolu se zrušuje.
Jest proto bez jakýchkoliv processních důsledků, že žádání přítomné žaloby čelí jen na neplatnost smlouvy a ne spolu i na neplatnost vkladu.
O tom nemůže býti sporu, že počítáním lhůty ode dne vkladu věřitelově proti nepoctivosti dlužníků lépe mohou býti chráněni, a moment tento při výkladu zák. odpůrčího, není-li z něho opak nade vši pochybnost zjevným, měl by pro soudy býti rozhodným. Proto příčí se též tendenci zákona toho tvrzení nejvyššího soudu, že nabytí vědomosti věřitelem o právním jednání jej poškozujícím jest pro počítání lhůty naprosto bezvýznamným. Tím by se zákon sám snadno státi mohl illusorním. J. B.