K výkladu §§ 82 živn. ř., 1162 ob. č. a 27 č. 6 o obch. pom. — Pojem hrubé urážky proti představenému.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vyhověl mimořádné revisi, podané firmou J. E. proti rozsudku okres. soudu v J., potvrzenému krajským soudem v H. K. ve sporu o určení práva na propuštění z práce dělníka J. H. a změnil rozsudky nižších stolic v ten rozum, že se žaloba J. H. zamítá a žalobce odsuzuje se k zaplacení útrat všech tří stolic a připojil tyto důvody:
Co se týče námitky nepřípustnosti pořadu práva, je dovolací soud podle své praxe založené plenárním usnesením vázán na souhlasná rozhodnutí nižších stolic a co se týče námitky věci rozsouzené, byla věc nižšími stolicemi správně rozřešena, neboť v předním sporu šlo o jiný nárok než ve sporu nynějším a spory proto nejsou totožny. Konečně nelze také tvrditi, že by tu nebyly podmínky žaloby určovací, neboť žalobci očividně záleží na tom, aby věděl, na čem je, zda jeho služební poměr trvá čili nic.
Ve věci samé však nelze s nižšími stolicemi souhlasiti.
Ony zjistily, že žalobce, byv nadmistrem interpelován, že si svémocně vzal outky, odpověděl »nerejpejte si do mne« a že už dříve se dvakráte nebo třikráte podobným způsobem k němu vyjádřil, jako »nelezte na mne«, ale neshledávají v tom skutkovou povahu § 82 živn. ř. a tedy důvod opravňující zaměstnavatele k propuštění dělníka, ačkoli odvolací soud připouští, že je to chování neslušné a nezdvořilé, nicméně maje za to, že to hrubou urážku podle lit. g) cit. § 82 nezakládá.
§ 82 lit. g) arci praví, že zaměstnavatel může dělníka propustiti, když se dopustil »hrubé urážky na cti« vůči němu nebo vůči jinému dělníku, ale to se musí vykládati podle praktické potřeby a propracováním tohoto všeobecného ustanovení vystihnouti úmysl zákonodárce. Proto především dlužno rozeznávati mezi dělníky: Kdyby se toto neslušné a nezdvořilé vyjádření stalo vůči obyčejnému dělníku, vůči prostému soudruhu žalobcovu, bylo by souhlasiti, že v tom ještě nevězí hrubá urážka, jak si ji zákon myslí, ale jiná věc je, když se stalo vůči nadmistru, tedy vůči představenému a nadřízenému žalobcovu, a to zejména při té příležitosti, když tento ho pozastavil ve své úřední funkci právě jako jeho představený, jehož příkazů on byl povinen dbáti, neboť tu pak jest ve hře1 ještě něco více, než pouhá urážka osoby »druhého dělníka«, jdeť o porušení podřízenosti (subordinace) a tím kázně či discipliny v závodě. Kam by to v závodě došlo, kdyby bylo dělníkům dovoleno, aby se vůči svým představeným takto chovali, jejich výtky a poučení takto pohrdlivě odmítali, to by byla záhy úplná anarchie, jakou zajisté zákonodárce dopouštěti nechce, protože ji dopustiti nelze již z důvodů národohospodářských, úspěšné produkce průmyslové vůbec se dotýkajících, neřku pouze z důvodů soukromohospodářských, týkajících se zájmů pouze zaměstnavatelových.
Jinými slovy jako důvody propuštění vyjmenované v § 27 zák. o obchod. pom., § 29 zák. o úř. statk. a jiných podobných, nejsou vypočteny taxativně, nýbrž jen příkladmo (arg. slovo »zvláště«), tak i důvody § 82 živn. řádu jsou uvedeny rovněž jen příkladmo, což nyní dokazuje obzvláště zřetelně § 1162 obč. zák., jenž prostě mluví o propuštění z »důležitých důvodů«, aniž by je vůbec vyjmenoval, třeba i jen příkladmo, a zůstavuje to tedy naprosto soudcovskému uvážení, co za důležitý důvod pokládati dlužno.
Důvodem k propuštění podle § 82 živn. ř. je tedy každý důvod, jenž se vahou a důležitostí svou některému z důvodů tam výslovně vyjmenovaných vyrovná anebo ještě nad něj2 předčí. Že však v daném případě urážka, která se žalobcem stala jeho představenému nadmistrovi, následkem přistupujícího k tomu porušení subordinace a kázně předčí nad3 každou hrubou urážku, která by se stala dělníku jinému, prostému soudruhu žalobcovu, jest pro rozmyslného posuzovatele tak na jevě, že se o tom dále šířiti netřeba.
A to ovšem platí o § 27 č. 6 o obch. pom., § 29 č. 7 zák. o úřed. statk., jež rovněž urážku vůči představenému a porušenou tím kázeň vyzvednouti opomněly.
Tím, že zaměstnavatel dal žalobci 14denní výpověď, místo aby ho propustil bez výpovědi, jak zákon mu dovoloval, nevzdal se nijak práv z § 3 lit. g) posl. odst. zák. o záv. výb., pokud se týče § 82. živn. ř., neboť to znamenalo jen, že s ním chce, co se týče jeho služebních emolumentů naložit mírněji, než jak by podle zákona byl oprávněn, a není tu tedy podmínek konkluse podle § 863 obč. zák., jehož předpis nižší stolice tu vůbec neuvážily. Žalobci byla dána výpověď z toho důvodu, že se prohřešil podle § 82 živn. ř., tedy propuštění jeho, pod něž právě i § 3 lit. g) cit. zák. podřaďuje právě i výpověď, stalo se vždy z důvodu § 82 živn. ř.
Rozhodnutí nejvyššího soudu v Brně ze dne 11. srpna 1928 č. j. Rv I 311/28.
Dr. Adolf Konečný.

Pozn. redakce. Jazyková úprava tohoto rozhodnutí znovu ukazuje, jak je naléhavé všímati si této stránky rozhodnutí nejvyššího soudu, jak se stalo již v Právníku 1925, str. 232.*)
Viz poznámku redakce.**)
Viz poznámku redakce.***)

Citace:

K výkladu §§ 82 živn. ř., 1162 ob. č. a 27 č. 6 o obch. pom.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 17, s. 552-554.