Soudní odsouzení trestní samo o sobě neodůvodňuje ještě »závadnost« ve smyslu § 17 zbroj. patentu.

Nejvyšší správní soud nalezl o stížnosti proti rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 29. září 1926 č. 52705/5/26 stran vydání zbrojního pasu, právem: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Žádosti stěžovatelově za prodloužení zbrojního pasu na loveckou pušku a revolver nebylo výměrem okresní správy politické ve Žluticích ze dne 16. prosince 1925 č. 32971 v základě § 17 zbrojního patentu ze dne 24. října 1852 č. 223 ř. z. vyhověno, poněvadž vzhledem na vojenský soudní trest spolehlivost, již zákon požaduje, u něj nelze předpokládán.
Odvolání proti tomu podané bylo pak pořadem instancí dnes naříkaným rozhodnutím z důvodů v odpor vzatého výměru zamítnuto.
O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost nejprve vytýká jako vadu řízení, že žalovaný úřad nevyslechl lesního Garkische a Hanslika, jichž výslech stěžovatel ve svém odvolání navrhoval. Nehledě ani k tomu, že podobný návrh v odvolání proti rozhodnutí zemské správy politické, které tvořilo předmět naříkaného rozhodnutí, vůbec ob- sažen není, žádal stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí první stolice o výslech uvedených osob jen za účelem zjištění, že je spolehlivým střelcem a že v tomto směru není obavy, že by bezpečnost ohrožoval; tato okolnost jest však v daném případě, kde se jedná jen o to, zda stěžovatel je nezávadným ve smyslu zákona, irrelevantní.
Co se věci samé týče, založila první stolice své rozhodnutí na skutkovém předpokladu stížností nepopřeném, že stěžovatel byl rozsudkem brigádního soudu v Plzni ze dne 23. ledna 1923 Btr. 580/20 pro přečin krádeže podle §§ 457 a 482 voj. trest. zákona odsouzen, nezaložila je však také na trestním rozsudku okresního soudu v Bochově ze dne 19. června 1925 č. T. 124/25, o němž se zmiňuje četnická relace ze dne 6. prosince 1925. Ježto zemská správa politická v Praze, potvrzujíc toto rozhodnutí, se spokojila poukazem na to, že náležitosti v § 17 zbrojního patentu požadované nejsou v osobě odvolatelově splněny, nutno míti za to, že vycházela ze stejné skutkové podstaty jako stolice první a přihlížela také jen k odsouzení stěžovatelově brigádním soudem v Plzni. Když pak naříkané rozhodnutí výměr druhé stolice potvrdilo z důvodů v něm uvedených, jest zřejmo, že i toto rozhodnutí bralo za základ jen uvedené odsouzení stěžovatelovo, pročež i nejvyšší správní soud může pouze zkoumati, zda tento důvod jest dostačujícím pro odepření žádaného prodloužení zbrojního pasu.
Podle § 17 zbroj. pat. ze dne 24. října 1852 č. 223 ř. z. smí zbrojní pas vydán býti toliko »osobám nezávadným« (unbedenklichen«). Užívá tudíž zákon výrazu »nezávadnost«, tedy jiného pojmu, než vyznačuje výraz »zachovalý«. O kterých osobách sluší míti za to, že jsou nezávadné, zákon sám arciť výslovně nepraví, ale z úvodní věty zbrojního patentu, jež označuje za účel jeho účinným způsobem zameziti, aby nebylo zneužívání zbraní a muničních předmětů, podává se zřejmě výklad pojmu nezávadnosti v ten rozum, že jsou to osobní vlastnosti, jež poskytují záruku, že osoba, o niž jde, nezneužije zbraní, na něž zbrojní pas se jí vydá, a že nebude tudíž jednati proti účelu zákona.
Jsou-li v konkrétním případě záruky takové dány čili nic, není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění jest výslednicí volného hodnocení zjištěných skutečností.
Žalovaný úřad vycházel, jak jest ze znění výměru 1. stolice (»vzhledem na vojenský soudní trest«) a z vývodů odvodního spisu jasně patrno, z názoru, že »nezávadnost« nelze přiznati osobě, která byla soudně trestána. Avšak bezúhonnost neznamená ještě nezávadnost ve smyslu zbrojního patentu, neboť závadnou pro účely, jež sleduje zbrojní patent, může býti i osoba soudně bezúhonná a naopak lze připustiti i možnost, že nezávadnou shledána bude podle okolností i osoba třebas soudně trestaná a nikoliv bezúhonná. Rozhodným jest pouze, zda trestný čin dotyčnou osobou spáchán, k logickému závěru, že jest vzhledem k tomuto činu opodstatněná obava, že by osoba, o niž jde, mohla zneužíti zbraní, na něž zbrojní pas se jí vydá.
Vycházeje z mylného právního názoru, že soudní trestní odsouzení již samo o sobě zakládá »závadnost« ve smyslu zbrojního patentu, nekonal žalovaný úřad šetření o skutkové povaze činu, pro nějž stěžovatel byl odsouzen a nepodrobil úvaze, zda tento čin svou povahou vůbec jest způsobilým vzbuditi obavu, že by žadatel mohl zbraní zneužíti, a po případě, je-li obava tato i v době rozhodování ještě opodstatněna; bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o správním soudě.
Rozhodnutí nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 1927 č. 18051/27.

Citace:

Soudní odsouzení samo o sobě neodůvodňuje ještě "závadnost" ve smyslu § 17 zbroj. patentu. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1928, svazek/ročník 67, číslo/sešit 1, s. 39-41.