K výkladu §u 10 a 239 tr. z.: trestnost spisovatele, redaktora, vydavatele počíná se již zhotovením kartáčových otisků, ačli se dobrovolné nezdržel dalšího tisku. Byl-li tiskopis zabaven, nelze mluviti o dobrovolném ustoupení.
Nejvyšší soud vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v X., jímž byl obžalovaný sproštěn podle § 259 č. 3. tr. ř. obžaloby pro přečin podle § 8 tr. z. a § 14 č. 5. zákona na ochranu republiky, napadbný rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projedhal a o ní rozhodl.
Z důvodů: Nalézací soud sprostil obžalovaného — o němž zjišťuje, že sepsal zabavený článek, že dal zhotoviti několik kartáčových otisků čís. 229 per. tiskopisu »D. L. Z.«, v němž byl článek jako úvodník otištěn, že je předložil jednak státnímu zastupitelství v X. k censuře, jednak okresní politické správě tamtéž, a že když mu bylo sděleno, že byl článek stát- ním zastupitelstvím zabaven (pro skutkovou podstatu přečinu podle § 14 č. 5. zák. na ochr. rep.), dal vytisknouti a vydal zmíněné číslo časopisu bez závadného článku, a Předložil státnímu zastupitelství znovu povinné výtisky tohoto čísla, opatřeného nadpisem: »Po konfiskaci druhé vydání« — z obžaloby pro nedokonaný přečin podle §ů 8 tr. z. a § 14 č. 5. zákona na ochranu republiky s odůvodněním, že čin nebyl dokonán a k rozšiřování článku nedošlo ne pro překážku odjinud v to přišlou, nýbrž jen proto, že se obžalovaný dobrovolně podrobil censuře státního zastupitelství, ježto prý vyčkával rozhodnutí o zabavení dříve, než článek otiskl a číslo vydal. Z toho dovozuje naříkaný rozsudek, že obžalovaný nejednal v trestném úmyslu, resp. že dobrovolně ustoupil od trestného pokusu.
Náhled v rozsudku vyslovený jest právně mylný. — §§ 10 a 239 tr. z. stanoví, že při trest. činech spáchaných obsahem tiskopisu počíná se trestnost činu pro spisovatele, redaktora, vydavatele (nakladatele i překladatele) tou dobou, kdy dílo, jež se má zmnohonásobiti, se odevzdá do tisku. Zde tedy počala se trestní zodpovědnost obžalovaného již tím okamžikem, kdy dal zhotoviti kartáčové otisky. Jenom tenkráte by jeho činnost nebyla trestnou, kdyby se byl zdržel dalšího tisku dobrovolně a tím projevil úmysl nedokončiti trestního jednání. Tomu však v tomto případě tak nebylo. Obžalovaný reprodukoval dotčený článek, dav zhotoviti kartáčové otisky, předložil kartáčové otisky jako povinné exempláře státnímu zastupitelství k censuře, aby takto dostál své zákonné povinnosti ustanovením § 17 zákona o tisku mu uložené a měl vše připraveno k dalšímu tisku, s nímž jen prozatím vyčkával až do rozhodnutí úřadu. Tím vším zřejmě projevil úmysl otisknouti článek za tím účelem, aby dále byl rozšiřován, nebude-li mu v tom zabráněno úřadem.
Po předložení kartáčových otisků jako povinných exemplářů k censuře byl inkriminovaný článek státním zastupitelstvím úředně zabaven a bylo zakázáno jeho rozšiřování. K tomuto rozšiřování by ovšem bylo došlo a tak čin by byl dokonán, kdýby státní zastupitelství nějakým snad jen nedopatřením nebylo přikročilo k zabavení článku. Že obžalovaný byl rozhodnut článek uveřejniti, vyplývá i z odůvodnění rozsudku samého, který praví, že obžalovaný nechtěl uveřejniti článek za všech okolností, nýbrž jen nebude-li shledán závadným, to je, nebude-li mu uveřejnění úřadem zabráněno. K tomuto zabránění se strany úřadu však, jak již uvedeno, skutečně došlo. Zasáhnutí státního zastupitelství jeví se jako překážka od vůle obžalovaného ne odvislá, která zmařila dokonání činu (srov. č. 94 Sb. n. s.). Že obžalovaný vyčkal výsledku censury, pež pokračoval v dalším tisku, stalo se pouze z opatrnostních důvodů, aby se nevydával v nebezpečí ztráty majetkové, kdyby bylo celé vydání zabaveno. Na jeho původním úmyslu a vůli, článek uveřejniti, se tím ničeho nezměnilo.
Rozhodnutí nejv. soudu ze dne 2. září 1925, č. j. Zm I 235-25/5.