Inventář pozůstalostní nutno zřiditi i tehdy, nebylo-li dosud rozhodnuto ve sporu, na který byly strany poukázány podle §u 125 nespor. patentu, jsou-li tu jinak podmínky uvedené v §u 92 nespor. patentu. — Aby úkol žalobců přesunut byl na testamentárniho dědice, nestačí ještě pouhé popírání pravosti testamentu, nýbrž třeba jest tu poukazu na viditelné jeho vady, které by zavdávaly důvod k tomu, že by testament byio pokládali za nepravý.
K pozůstalosti po E. M—ové přihlásila se podle písemného testamentu universální dědička A. S— ová.
K pozůstalosti této přihlásili se však i podle zákona výminečně za dědice choromyslný R. R., zastoupený opatrovníkem, dále V. R. a J. R.
Přihlášky tyto byly na soud přijaty a dědicové ze zákona výminečně se přihlásivší byli poukázáni podle §u 125 nespor. pat., aby do měsíce od doručení usnesení vykázali, že podali žalobu na sestru zůstavitelky A. S—ovou, která se přihlásila z poslední vůle bezvýminečně za dědičku, na neplatnost testamentu.
Návrh opatrovníka choromyslného R. R—a, aby zřízen byl bezodkladně inventář pozůstalostní, prvý soudce zamítl pro tentokráte.
Ke stížnosti zákonných dědiců potvrdil soud II. stolice usnesení, pokud jím byli tito poukázáni, aby své nároky dědické proti A. S—ové uplatnili pořadem práva, kdežto usnesení o zamítnutí návrhu opatrovníka choromyslného R. R—a na bezodkladné zřízení inventáře bylo zrušeno a uloženo právem soudu prvému, aby bezodkladně inventář zřídil.
Toto rozhodnutí II. stolice bylo nejvyšším soudem potvrzeno.
Důvody: Po stránce formální jest ovšem výrok v rozhodnutí rekursního soudu, jímž bylo nařízeno bezodkladné sepsání inventáře, změnou usnesení pozůstalostního soudu, jenž návrh na zřízení inventáře pro tentokráte zamítl, nikoli jeho zrušením.
Avšak dovolací stížnost dědičky, kteráž se k pozůstalosti přihlásila ze závěti, není z věcných důvodů opodstatněna.
Inventář pozůstalosti nutno zříditi i tehdy, nebylo-li posud rozhodnuto ve sporu, na kterýž byly strany dle §u 125 nesp. pat. poukázány, рак-li některý z dědiců přihlásil se k pozůstálosti s dobrodiním inventáře aneb zažádal o sepis inventury, jak se stalo i v tomto případě (§ 92 nesp. pat., § 802 a 807 všeob. obč. z.). Zákon neustanovuje sice uičité lhůty pro sepsání inventáře, ale zdůrazňuje, že se tak má stáli co nejdříve (§, 802 obč. z.), aby nebyl zmařen účel, kterýž zřizování inventury má (§ 97 nesp. pat.), neboť čím delší doba uplynula od úmrtí zůstavitelova, tím obtížněji lze tohoto účelu dosáhnouti. Není překážkou a nemění ničeho na tom ta okolnost, že třeba teprve pořadem práva o tom rozhodnouti, zdali jsou k pozůstalosti povoláni dědici ze zákona či dědička, která se přihlásila ze závěti bezpodmínečně. Též dědicové ze zákona, jejichž podmínečnou přihlášku k pozůstalosti byl soud podle § 125 nesp. pat. povinen přijati, jsou účastníky oprávněnými k takové přihlášce a mimo to pozůstalostní soud i z úřední povinnosti má přikročiti k zřízení inventáře, poněvadž jeden ze zákonných dědiců nachází se pod ochranou soudní. Otázka výloh inventury nemůže zde býti rozhodující, zvláště když nebylo posud vyřknuto, kdo je má hraditi (srovnej rozh. č. 1870 sb. n. s.).
Není však ani odůvodněna dovolací stížnost dědiců ze zákona, podaná s hlediska zřejmé protizákonnosti a odporu se spisy (§ 16 nesp. pat.) do té části usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu, že dědicové, kteří ze zákona podali podmíněnou přihlášku k pozůstalosti, odkazují se se svými dědickými právy na pořad žaloby. Správně uvádí stížnost sama, že nestačí pouhé popření pravosti poslední vůle bez osvědčení odporu, aby ve sporu dědickém mohla býti přikázána testamentárnímu dědici úloha žalobce. Znova se tvrdí v dovolací stížnosti, že listina, z níž testamentami dědička odvozuje své právo, vykazuje nedostatek patřičné formy holografického testamentu podle §u 578 obč. z., poněvadž není psána celá touže rukou. Ale z listiny samé, jak již uvedl správně rekursní soud, není to na první pohled zřejmo a sami stěžovatelé praví dále, že více než tvrditi tuto okolnost nebylo jim možno. Postačuje, když listina svým zevnějškem nevzbuzuje objektivně odůvodněné pochybnosti o správnosti formy a svojí pravosti. Dáti znalcem z moci úřední dotyčnou listinu prohlédnouti a zjistili, zda tvrzené okolnosti jsou správné čili nic, znamenalo by tolik jako prováděli již v nesporném řízení důkaz o její platnosti, což ale nelze připustiti, poněvadž jest to ponecháno řádnému sporu.
Jelikož tedy dědicové ze zákona opírají svůj nárok k pozůstalosti o slabší titul, byla jim správně přikázána úloha žalobců v příštím sporu o dědické právo, mimořádný tekurs jejich nemá zákonných předpokladů a nebylo mu proto vyhověno.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. září 1925. R I-725/25. Dr. Grešl.