Do výroku, ze nastává ztráta práva volebního dle 4. odst. §u 3 zákona ze dne 18. března 1920 čís. 163 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 18. března 1920 čís. 163 sb. z. а n., nebo proto, že takový výrok nebyl vynesen, lze si stěžovati pouze odvoláním.

Praxe Nejvyššího soudu není jednotná v otázce, jakým opravným prostředkem jest odporovati výroku, že nastává ztráta práva volebního dle zákona čís. 75/1919 ve znění zákona čís. 163/1920. Kdežto rozhodnutí ze dne 13. listopadu 1922 čís. j. Kr I 1042/21, uveřejněné ve sbírce pod čís. 999 vyslovuje zásadu, že do výroku toho lze si stěžovati pouze odvoláním, pokládá se v pozdějších rozhodnutích i opravný prostředek zmateční stížnosti za přípustný.
K odstranění této neshody byla věc z příkazu prvního presidenta Nejvyššího soudu předložena k rozhodnutí plenárnímu senátu, jenž zodpověděl spornou otázku právní větou shora uvedenou z těchto důvodů:
Zákon ze dne 31. ledna 1919 č. 75 Sb. z. a n. o řádu volení do obcí republiky Československé stanoví v § 3 č. 4 úchylku od práva dotud platného. Dosud nastávala ztráta práva volebního sama sebou již mocí zákona při odsouzení pro jakýkoli zločin t. zv. nepolitický a pro určité přestupky a přečiny (přestupky krádeže, zpronevěry, podílnictví na krádeži a zpronevěře, podvodu, přečin lichvy dle § 1 zákona z 28. května 1881 č. 27 ř. zák., přečin a přestupek zákona o maření exekuce ze dne 25. května 1883 č. 78 ř. zák., přečiny §§ 3, 7, 8 a 10 zák. o ochraně voleb z 26. ledna 1907 č. 18 ř. zák., přečiny lichvy dle cís. nař. z 12. října 1914 č. 275 a přečin a přestupek předražování dle cís. nař. ze 24. března 1917 č. 131 ř. zák.). Zákon shora uvedený váže ztrátu volebního práva na další podmínku, že takový čin trestný byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Bylo pak přikázáno soudům, aby v každém jednotlivém případě zkoumaly, zda okolnosti, za kterých čin byl spáchán, a pohnutky, jež pachatele při činu vedly, jsou takového rázu, aby pachatel byl vyloučen z práva voliti. Nedostavuje se proto ztráta práva volebního nyní ve všech případech, kde dosud nastávala, nýbrž jen tehdy, nalezeno-li na ni výrokem soudcovským a to po rozhodnutí o otázce viny.
Otázku opravných prostředků proti rozhodnutí soudu o ztrátě práva volebního a proti výroku, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, zákon uvedený neřešil. Nutnost výslovného řešení otázky té uznal zákon ze dne 16. května 1919 č. 263 Sb. z. a n., a to v úvaze — jak důvodová zpráva vládního návrhu, tisk 695 uvádí, — že ohledně opravných prostředků není dobře možno užíti ustanovení trestního řádu, poněvadž ta určitě vymezují případy, ve kterých lze opravných prostředků užíti, a mezi ně rozhodnutí o ztrátě práva volebního ani výkladem se zařaditi nedá. Ustanoveními trestního řádu jsou nepochybně míněny §§ 280, 281, 283, 343, 344, 345, 363 a 364 tr. ř.
Dále uvádí táž důvodová zpráva, že »co do jiných (scil. než porotních) soudů má býti užito za účelem zabezpečení co největší ochrany obžalovaného odvolání, ježto připouští meritorní přezkoumání«.
Z těchto vět důvodové zprávy jde způsobem nepochybným na jevo, že zákonodárce chtěl proti výroku, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných a že nastává ztráta práva volebního, nebo proto, že takový výrok vynesen nebyl, ač to žalobce navrhl, připustiti jako opravný prostředek jen odvolání.
Tento úmysl zákonodárcův, vyplývající již z motivů zákona, došel však zejména výrazu i v zákoně samém. Stanovíť č. II. zákona čís. 263/1919 jednající o případech, kde byl rozsudek vydán před účinností tohoto zákona v odst. 3: V případech, kde výrok, že čin byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných a že nastala ztráta práva volebního, do rozsudku byl sice pojat, ale odsouzenému byly opravné prostředky proti tomuto výroku odepřeny, budiž odsouzený uvědoměti, že má volnost užíti práva odvolání podle tohoto zákona a že běží pro něj lhůta odvolací od nastalého uvědomění; prostředek opravný, jehož snad užil, který mu však nebyl dovolen, bud; nyní vyřízen jako odvolání podle tohoto zákona.« Tedy: i když odsouzený podal zmateční stížnost, která mu však byla odepřena, pokud se týče, která mu nebyla dovolena, měl býti uvědomen, že má volnost užíti práva odvolání, pokud se týče měla podaná snad zmateční stížnost býti vyřízena jako odvolání. Toto ustanovení nebylo by bývalo možným, kdyby byl zákonodárce chtěl připustiti též zmateční stížnost, neboť tu by byl v případech právě zmíněných musil odsouzenému vyhraditi nejen odvolání, nýbrž po případě i zmateční stížnost, pokud se týče stanoviti, že podaná snad zmateční stížnost má býti nyní vyřízena jako zmateční stížnost (ne jako odvolání).1
Z toho, co řečeno, však plyne, že tu vůbec nejde o tentýž opravný prostředek, jenž trestním řádem v § 283 do výroku o trestu jest stanoven, nýbrž že tu jde o samostatný, nový opravný prostředek, o samostatné právo odvolací, jež, jsouc předmětně rozdílno od odvolání trestního řádu, nezakládá se na § 283 tr. ř., nýbrž na zvláštním ustanovení zákona č. 263/19.
Tím však pozbývají půdy důvody uváděné pro přípustnost opravného prostředku zmateční stížnosti, jež hledají hlavní oporu v tom, že zákon č. 263/1919 se odvolává na prvý odstavec § 283 tr. ř., kde se výslovně,cituje zmateční důvod § 281 č. 11 tr. ř.2 § 283 tr. ř. připouští odvolání toliko ve dvou případech, a to do výroku o trestu a do výroku o soukromoprávních nárocích; vsuvka prvé věty: »pokud tu není zmatečního důvodu § 281 č. 11 tr. ř.« vztahuje se toliko a výlučně k výroku o trestu, jak ze stavby věty té jasně plyne. Nový zákon, jednající o ztrátě práva volebního, v § 1, jenž za druhý odstavec § 283 vsouvá nový odstavec 3, ustanovuje nový případ, kdy odvolání může býti podáno; tím vyslovuje toliko, že kromě obou v prvém odstavci § 283 tr. ř. uvedených výroků jest nyní přípustno odvolání i do výroku o ztrátě práva volebního. Dodatek shora zmíněný »pokud tu není zmatečního důvodu § 281 č. 11« patří i nadále toliko k výroku o trestu. Nelze tedy z toho ničeho dovozovati pro přípustnost zmateční stížnosti i do výroku o ztrátě práva volebního.
Jest ovšem připustiti, že zákonodárce nevyloučil opravný prostředek zmateční stížnosti výslovně tak, jak to učinil na př. zákon ze dne 11. července 1913 č. 143 tr. ř., jímž byl do § 283 tr. ř. vsunut odst. II., týkající se započtení vyšetřovací vazby do trestu. Než to by nebylo na závadu, když — jak shora dovoženo — úmysl zákonodárcův jest jinak zcela patrný.3
Z výsledků předeslaných úvah plyne správnost věty úvodem vytčené, a bylo by ještě podotknouti toto:
To, co uvedeno, platí nejen o výroku o ztrátě práva volebního, nýbrž také o výroku, že čin byl spáchán z pohnůtek nízkých a nečestných, avšak jen tehdy, když jde o rozsudky jiných soudů než porotních. Pokud totiž jde o řízení porotní, stanoví § 2, shora citovaného zákona, že výrok, byl-li čin trestní spáchán z pohnůtek nízkých a nečestných, jest předmětem otázky na porotce. Proč porota uznala na výrok ten, vymýká se přirozeně přezkoumání soudem, a nezbude tedy zde jiného opravného prostředku, než zmateční stížnost, stalo-li se ovšem porušení ve směru formálním, vytčeném v trestním řádu. Z toho důvodu zákon uvedený neobsahuje žádného doplnění trestního řádu, poněvadž dle znění příslušných ustanovení trestního řádu jest opravný prostředek zmateční stížnosti připuštěn do výroku poroty nejen v otázce viny, nýbrž vůbec.
Plenární usnesení ze dne 23. září 1924 čís. pres. 166/24.

Poznámka redakce: Nejvyšší soud přihlíží, že zákon č. 263/19 nemohl odsouzenému zmateční stížnost vyhrazovati, když se práva zmateční stížnosti vůbec nedotkl. Měl-li by tudíž odsouzený právo podati zmateční stížnost po účinnosti tohoto zákona, měl by je zajisté i před jeho účinností, když zákon nepřinesl žádné změny.*)
Pozn. red. Že zákon č. 263/19 stanovil samostatný, nový opravný prostředek, je nesporno, jinak by nová ustanovení o odvolání neměla, žádného smyslu. Tato skutečnost nemůže však zastříti, že se zákon výslovně dovolává prvního odst. §u 283 tr. ř.**)
Pozn. red. Je rozhodno především znění §u 283 tr. ř. doplněného zák. č. 263/19. A tu vyplývá ze srovnání odst. II. a III. tohoto §u per argumentum a contrario, že odvolání nemělo býti stanoveno jako výlučný opravný prostředek proti výroku o ztrátě volebního práva. Zákon praví v II. odst., že pokud jde o započtení vazby, možno proti výroku o trestu podati jen odvolání. Naproti tomu připouští odst. III. jen odvolání podle odst. I., totiž není-li tu důvodu zmatečnosti podle §u 281 č. 11 tr. ř. Důvod zmatečnosti pak zde bude tehdy, byl-li porušen striktní předpis zákona, neodvislý od volného uvážení byla-li vyslovena ztráta volebního práva, kde ji zákon nepřipouští). k témuž výsledku dospěl de lege ferenda Herrnritt v práci о 4. otázce III. sekce druhého sjezdu československých právníků, str. 13—14.*)

Citace:

Do výroku, ze nastává ztráta práva volebního. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, s. 319-323.