Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 64 (1925). Praha: Právnická jednota v Praze, 704 s.
Authors:

Praktické případy.


Vzdá-li se osoba, která nabyla vlastnictví věci dle §u 367 ob. z. od osoby, které věc tato byla pouze svěřena, svého vlastnictví, přísluší původnímu vlastníku právo, tuto věc jako svoji požadovati. — I obligační nárok na vydání věci dostačuje k odůvodněni žaloby podle §u 37 ex. ř. — Právo exekučního věřitele jest právem odvozeným a nemůže sahati dále než sahá právo dlužníka.
Soukromník A. půjčil svému známému B. cenné papíry v částce 100 000 Kč se závazkem, že mu B. po dvou měsících tytéž papíry neporušené vrátí. B. ukázal se však nehodným této důvěry, ježto papíry, které mu byly takto půjčeny, složil jako částku trhové ceny osobě C., od které koupil velkostatek. Osoba C. přijala tyto cenné papíry jako část kupní ceny v dobré víře a nabyla tudíž jejich vlastnictví. Po nějakém čase došlo k rozvázání trhové smlouvy mezi osobou В. a C. a osoba C. zavázala se vrátiti cenné papíry osobě B. — Poněvadž mezitím začal A. uplatňovati nároky na vrácení cenných papírů a poněvadž dále věřitel osoby B. pan D. vymohl si soudní obstavení papírů těch zabavením nároků osoby B. na jejich vydání, složila osoba C. tyto cenné papíry k soudu. — Soukromník A. podal proti věřiteli U. žalobu excisní na nepřípustnost exekuce, domáhaje se žalobou touto zároveň uznání svého práva vlastnického.
Rozhodnutím všech tří instancí bylo vyhověno žalobě soukromníka A. — První instance vyhověla žalobě z toho důvodu, že nenabyla přesvědčení, že by byl B. osobě C. cenné papíry složil jako splátku na cenu trhovou a že tudíž právo vlastnické na osobu C. nikdy nepřešlo a že soukromník A. zůstal tudíž stále vlastníkem svých cenných papírů, vzavši vlastnické právo jeho v době půjčení cenných papírů za prokázané.
Naproti tomu druhá instance a v souhlase s ní nejvyšší soud, zjistil skutkovou podstatu jak shora byla uvedena, totiž, že soukromník A. byl vlastníkem cenných papírů v době půjčení, jednak však, že B. cennými papíry těmito osobě C. skutečně platil na cenu trhovou a že tudíž osoba C., která byla dobré víry, nabyla vlastnictví těchto cenných papírů. — Přesto však žalobě vyhověly, a to podstatně s tímto odůvodněním:
B. stál k cenným papírům jemu propůjčeným vždy pouze v poměru kommodatáře. V tom okamžiku tudíž, když osoba C. po rozvázání smlouvy trhové, vlastnictví cenných papírů se vzdala a je k soudu složila, není oprávněn cenné papíry tyto pro sebe žádati kommodatář B., nýbrž pouze původní jejich vlastník, soukromník A., a nastupuje zde navráceni k předešlému stavu. — Ostatně otázka, přešlo-li již vlastnictví cenných papírů, po složení jich k soudu osobou C., na soukromníka A., či stane-li se tak teprve jejich vydáním z deposita (extradicí), jest pro rozhodnutí přítomného sporu nerozhodná. V každém případě přísluší soukromníku A. obligační nárok na vydání těchto cenných papírů a na vyloučení jich z jeho jmění. Tento obligační nárok pak dostapuje úplně k tomu, aby odůvodnil žalobu ve smyslu § 37. ex. ř.
Právo exekučního věřitele D. jest právem pouze odvozeným, postihujícím jmění osoby B. v tom stavu, v jakém toto skutečně se nachází. Jest-li proto B. jest povinen papíry soukromníku A. vydati a není oprávněn je zadržovati, nemůže tak učiniti ani exekuční věřitel D.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 1922, č. j. RII 242/22/59. Dr. K. Zimmer.
Citace:
Vzdá-li se osoba, která nabyla vlastnictví věci. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 1, s. 49-51.