Posmrtná oslava prof. drů. Emila Otta a Františka Storcha v "Právnické Jednotě“ v Praze.

Dne 29. ledna 1925 konána byla »Právnickou Jednotou« v Praze schůze věnovaná k uctění památky zesnulých vynikajících členů jejích prof, dra Emila Otta a Františka Storcha.
Schůze tato měla opravdu slavnostní ráz. Čeští právníci dostavili se v imposantním počtu, takže místnosti, v nichž schůze se konala, sotva je pojmuly. Dostavili se právníci od nejstarších k nejmladším, zastoupeny byly veškery právnické obory. S pozorností sledovali slova řečníků, vybavujíce si v duchu milé podoby svých zesnulých učitelův a vzpomínajíce na ně s úctou a vděčností.
Předseda »Právnické Jednoty« prof. dr. Hermann-Otavský, zahájiv schůzi krátkým proslovem, požádal prof, dra Kamila Hennera, seniora právnické fakulty Karlovy university, aby promluvil o významu
prof. dra Emila Otta.
Prof. dr. Kamil Henner pronesl za posvátného ticha a neutuchající pozornosti tuto řeč:
Je to jen skromná kytice pomněnek, již předkládáme na uctění památky prof. dra Emila Otta, je to pouze hrstka vzpomínek na bývalého učitele a pozdějšího spolupracovníka. Kdo by chtěl věrně vystihnouti profil Ottův, musil by býti mistrný pastelista, by jasně vynikla zvláštní postava muže, jenž nám odešel navždy. Nepřipisujeme si této dovednosti; vyhověli jsme přání předsednictva naší Jednoty pouze z úcty k zemřelému.
Ponejprv jsme se seznámili s Ottem r. 1881 jako s examinátorem při první státní zkoušce; vidíme ho ještě dnes před sebou, jako tenkráte; postava elegantní, vysoká, štíhlá; oduševnělý krásný obličej; bohatý havranní vlas a vous; co však nejvíce u něho vábilo, byly jeho černé oči jiskřící, pronikavé a hluboké, v nichž se odráželo vše, co právě ho zajímalo, co ho těšilo, co ho bouřilo; bylť Ott velmi citlivý, ba vznětlivý; ovšem dovedl zcela se ovládati, vyznamenávalť se velikou disciplinou nad sebou samým. Sympatický byl Ottův hluboký jasný hlas, který zněl jako ryzí kov, schopný všech modulací. A tak zůstal Ott povždy; jen vlas a vous předčasně zbělily.
Ott jako examinátor, jako předseda zkušebních komisí historickoprávní a judiciální nebyl zrovna obáván, vždyť všeobecně známá byla jeho naprostá spravedlnost, ale přece měl kandidát pocit, že předstupuje jako vinník před přísného soudce, jenž hleděl proniknouti do všech záhybů jeho nitra; každý věděl, i když Ott sám nezkoušel, že mu nic neujde, že vše bude uváženo na prospěch i neprospěch. Ott jako předsedající ovládal všechny zkušební discipliny, mohl kdykoli převzíti jako examinátor kteroukoli z nich, neboť měl do vysokého věku kromobyčejnou paměť. Komisi, jíž předsedal, vtiskl svůj ráz, bylať to jeho, Ottova komise; pociťovali to všichni, kandidáti i examinátoři.
Ott jako učitel byl zcela svůj. Příprava jeho byla vždy nejsvědomitější, vše měl v paměti, ničeho neopomenul; vžil se do látky právě probírané a přednášel stále se zápalem, s překvapující výmluvností, i když šlo o věci zdánlivě suchoparné a méně cenné; budova jím stavěná nesměla vykazovati ní jediné dutinky, ni jediné trhliny, přesně musil přiléhati kamínek ke kamínku. Ve svých přednáškách Ott se dotýkal každého sporného bodu, kdekolivěk se objevivšího, neboť sledoval domácí i cizí literaturu a judikaturu s neutuchající svědomitostí. Kdyby byl Ott přednášel nějakým jazykem světovým, jistě by bývaly jeho přednášky navštěvovány mladými doktory všech národností, kteří by bývali chtěli se zdokonaliti v soudním řízení, jehož on byl znalcem kromobyčejným. Pro začátečníka ovšem byla to nemalá práce, by vše pochytil a vše ocenil.
Za to však tvořily Ottovy přednášky později v praxi nevyčerpatelný zdroj poznání, byly útočištěm v každém těžším případě; v praxi poznal teprve právník, co Ottovy δ
přednášky vykazovaly na bohatství, hloubce a pevných základech; v praxi teprve se blahořečilo Ottovi, že byl neklamným vůdcem, spolehlivou oporou. Tím se vysvětluje také neobyčejně skvělé přijetí jeho »Soustavného úvodu ve studium nového řízení soudního« (1897 nsl., 2. vyd. 1908 nsl.) nejen doma, nýbrž i v cizině, která dovedla si poříditi překlady alespoň partií pro ni nejdůležitějších.
Svého učitelského úřadu vážil si Ott nade vše; dojemné bylo jeho ocenění, když s ním se loučil; každý cítil, že Ottovi srdce krvácí, když musil jako sedmdesátník r. 1915 opustiti svou katedru, kterou zaujímal přes 40 let. A poněvadž nechtěl po druhé zakusili horkost této bolesti, odešel s katedry a nikdy více na ni nevstoupil, ač odcházel jarý na těle, jarý na duchu. Pocta literární u této příležitosti mu podaná je svědectvím všestranné úcty jeho žákův. I v naši Právnické Jednotě působily mocně jeho přednášky dříve často konané.
Stálé zabývání s řízením soudním bylo Ottovi dobrou průpravou i pro administrační organisaci samostatné právnické fakulty české, kterou on založil při svém úřadování jako první děkan, a která ve svých základech posud trvá přes nutné změny, vyvolané velkým vzrůstem posluchačstva.
Vystoupení Ottovo bylo do jisté míry obřadní, což ho odlišovalo na první pohled; nebyla to pósa, nic hledaného ni pěstěného, nebyl to návyk, nýbrž byla to jeho povaha, která všude a vždy se uplatňovala. Mnozí viděli v tom chlad a odměřenost, ale on uznával jak pro sebe tak i pro každého platnost zásad; »noli me tangere« a »suum cuique«.
Ott byl hluboce přesvědčen o posvátnosti práva a dávnověkých obyčejů; nic ho nedovedlo tak pobouřiti, jako samovolné odstupování od toho, co bylo předepsáno zákonem nebo nařízením. Ott byl personifikací povinnosti. Byl konservativcem, ale nikoli zkostnatělým. Byl pro pokrok cestou evoluce práva, ale nepřítelem každé překotnosti; obával se, že kamének padající po sněhových vrstvách vzroste pádem na lavinu, která pohřbí se zpuchřelým mnoho živoucího. Sledoval pilně politiku, ale sám aktivně jí nikdy se nezúčastnil; nechtěl svých sil tříštit. Jako člen bývalé panské sněmovny nikdy nepronesl toho, čemu se říká politická řeč, ale za to všude byl činný, kde šlo o tichou práci; zde uplatňoval bohatost svých vědomostí ne pro zevní lesk, ale pro věcný pokrok.
V novém našem státě nedostalo se mu příležitosti vystupovati na venek, ale spolupůsobil v komisích, kdykoli byl o to požádán: ve vysokém věku oslňoval svou řečnickou dokonalosti, pádností svých argumentů, proti nimž těžko bylo obhájiti opaku.
Nikdy nechtěl, spolupůsobiti ve věcech, které nesouvisely s jeho nominálním předmětem; poukazoval k tomu, že je pouze odborníkem procesuálním, ačkoli jeho vědomosti a zkušenosti ho opravňovaly pronášeti svůj názor o právních problémech všechněch. Jaká to skromnost a svědomitost!
Jalového mluvení byl Ott odvěkým odpůrcem; nezazlíval nikomu opačného stanoviska, viděl-li, že vyplývá z vnitřního přesvědčení, ale v Ottovi našel protivníka ten, kdo jednal a mluvil pro osobní zisk, pro svou oslavu, pro laciný potlesk.
Ott svého přesvědčení nikdy nezapřel, mužně za ním stál, neohlížeje se, zdali stane se tím populárním nebo nenáviděným. A tu nutno zjistiti, že mnohdy pro své stanovisko došel neobliby u těch, kdož vždy chtí, by každý byl jejich přívržencem, u těch; kdož nedovedou různiti osoby od věci. Ott nikdy netoužil po tom, zalíbiti se všem; šel svou cestou, kterou pokládal za pravou. Nežádal na nikom, aby k vůli němu šel s ním, nevnucoval svého stanoviska, ale za živý svět nechtěl nic obětovati z toho, co jemu bylo svatým, co jemu bylo pravdou.
Ott měl jemné srdce a živý soucit. Býval jsem dojat, když mne navštěvoval v těžké nemoci, když těšíval rozechvěnou mou ženu. Ni jednoho prázdného slova nepronesl, ale duše jeho mluvila mluvou vnímavou.
Ústav hluchoněmých měl v něm starostlivého rádce a štědrého podporovatele.
Ztratili jsme Otta; již nikdy neshlédneme v jeho vážnou tvář, z níž zářil vnitřní utajovaný žár. Odešel od nás navždy.
Ale Ott zanechal nám nádherné plody své neúmorné práce, zanechal literární skvosty vykouzlené s nevšední oddaností, s velkým rozhledem, s minuciosní detailností, na skálopevných základech. Soustřeďoval se ovšem na soudní řízení, ale co z něho podával, svědčilo o universálním pojímání právních řádů z dob minulých a přítomných. Byl přesvědčen, že právní instituty jen tenkráte jasně se pochopí, když jejich nenáhlý vznik, vzrůst a přeměna se vysvětlí. Toto přesvědčení vedlo jej do dějin právních, jichž se stal slavným pěstitelem. Od r. 1883/84—1898/99 přednášel také o pramenech církevního práva, které ovládal dopodrobna. Jeho spisy historického rázu jsou jedinečné; nutno jich ještě výše ceniti než práce z praktického práva, ač i tyto jsou superlativy vědecké činnosti. Tam však Ott musil si stavební materiál sám shledávati z roztroušených zpráv a ze skrytých pokladův archivních, tam neměl cestu urovnanou, nýbrž musil si ji teprve raziti, musil balvany odstraňovati, by mohl proniknouti k cíli sobě určenému. Ve spisech z positivního práva je základní látka napřed poskytnuta v zákonních předpisech; jde tu ovšem o duchaplné její proniknutí, o logické seskupení, o vyvozování úsudkův, o navrhování reforem. Ott ovšem neznal těžkostí ani tam, ani zde; suveréně ovládal právní prameny z minulosti a přítomnosti, suveréně je zpracovával. I stal se takto Ott prvním moderním českým procesualistou a kanonistou, ozdobou fakulty.
Nejslavnějším spisem Ottovým jsou nesporně jeho »Beiträge zur Receptionsgeschichte des römisch-kanonischen Processes in den böhmischen Ländern« (Lipsko, 1879), k nimž předběžnou prací byly jeho články v Právníku (1877): »Působení práva církevního na rozvoj řízení soudního vůbec a vzemích českých zvláště.« Těmito pracemi zahájil Ott celý cyklus o recepci; to je stěžejní osa ovládající jeho historické badání, nesloučené ovšem v jeden celek.
Je nemožno podati výstižný obsah řečených Beiträge ve stručnosti; obsahujíť tolik detailů dovedně sestavených v ladný celek, že se pel knihy setře, když se analysuje; je to jako při popisu krásné květiny; slovo je chudé, musíme ji viděti a moci se obdivovati, co příroda vykouzlila.
Jen několik slov z bohatého obsahu. Ott osvětluje postavení Čech ve 13. a 14. století u porovnání se zeměmi sousedními, vystihuje poměr mezi mocí světskou a církevní, zmiňuje se o konkordátu z r. 1221, o snahách po immunitě církevní a vyličuje, kterak privilegium fori se uplatňovalo. Vzpomíná ohraničení světské a církevní jurisdikce na provinciální synodě 1349, vzrůstu církevního soudnictví privilegiem uděleným pražské universitě nad jejími příslušníky a dobrovolným podrobováním laiků. Rozvinuje obraz právnického studia v českých zemích před zřízením pražské almae matris, kterak kanonické právní prameny zde se šířily; vzpomíná návštěv vysokých škol cizích. Na zřízené pak vysoké škole pražské ukazuje, jak převládá pěstění kanonického práva. Vidíme, jak praktikové vyškolení v římskokanonických zásadách zaujímají místa v radě královské a v královské kanceláři, jako městští písaři, jako právní rádci, notáři, církevní hodnostáři, zejména v biskupském oficialátě a arcijahenství. Zvláště pak se vytýká vývoj notariátu v 13. a 14. století; podává se přehled vědeckých pomůcek, praktických návodů, domácích prací o římskokanonickém procesu, formulářův a zvláštních »processus Sathanae«, v nichž ve formě právního sporu se projednává poměr člověka k odvěkému nepříteli lidského pokolení; jsou to spisy na rozhraní mezi procesuálními příručkami a romány náboženského obsahu. Husitské bouře jevily ovšem vliv i na poli církevní jurisdikce a pěstění práva; pražská fakulta právnická zaniká 1419; vzmáhá se zase návštěva italských vysokých škol a později škol německých; tam putovali hlavně katolíci, sem, zejména do Wittenberku, odštěpenci. Římskokanonické řízení však bylo již v Čechách známo ve 13. století u slibných soudů, t. j. soudů kompromisárních, kde úkol rozhodčích náležel duchovenstvu obeznámenému s církevním procesem. Tak zejména se dálo při odklizování sporů církevních ústavů, královské rodiny, šlechty i prostého lidu. Rozhodné ovšem bylo vnikání cizího procesu do královské kanceláře. Velké vítězství slavila recepce první kodifikací obecného procesu, když kolem r. 1300 Václav II. vydal pro Kutnou Horu ius regale montium, které obsahovalo ve 4. části úplný systém procesních předpisů včetně důkazní řízení, jak obsaženo je v 2. knize Řehořových dekretálů. Tato iura montana jsou základem trvalé úplné recepce římskokanonického řízení v českých zemích. Z nich čerpal brněnský městský písař Jan pro své městské právo kolem r. 1330, jehož zase podpůrně užívalo Staré město pražské; též Brikcius ze Zlicka zakládá 1536 své pražské právo na brněnském kodexu. Ott podává pak obraz snah po kodifikaci a unifikaci městského práva od r. 1545, které se končí, když Litoměřice r. 1610 se vzdávají svého saského práva, čímž pražské právo v kodifikaci Koldínově (1579) se rozšířilo v celých Čechách. V 17. a 18. století se uplatnilo pak na Moravě a ve Slezsku. Vniknutí obecnoprávních zásad procesních do městských soudů vyvolalo jednak popularisování městského práva, na př. summou Koldínovou (brzy po 1579), jednak theoretické prohloubení ; tak napsal 1585 Vít Ophtalmius z Oskořína: »processus iuris municipalis pragensis cum iure provinciali et civili collatus,« kterýžto spis 1605 do českého jazyka byl přeložen. Právnická fakulta r. 1610 znovuzřízená, ve své činnosti ovšem přerušovaná, nevykazuje však stolice pro domácí ius municipale, ačkoli toto bylo 1622 do učební osnovy pojato, takže pouze římské a kanonické právo dominovalo. Koldínovo městské právo recipovalo též formality procesního práva: litiskontestace se stala těžištěm celého řízení; přijata důkazní řehole: »асtore non probante, reus absоlvitur« místo zásady, že žalovaný má dokázati, kterak není zavázán nebo vinen; apelace kanonická přišla k platnosti; základem rozhodnutí byl materiál obsažený v soudních spisech za šetření koncentrační maximy; proces se stal písemným. Zřízení královského apelačního soudu 1548 dotvrdilo recepci; tento soud působil pro města v Čechách a nenáhle také na Moravě a ve Slezsku jako jediný kontrolní orgán, což podporováno mizením významu dřívějších odvolacích stolic. Mezi přísedícími královského apelačního soudu uplatňovali svůj vliv doctores iuris jako soudci jmenovaní; je patrno, že vůči nim mizel vliv neprávníkův, a že vítězství obecnoprávnímu řízení bylo zajištěno. Recepce cizího práva byla podporována vzmáháním se humanismu, jehož vznik a šíření Ott dopodrobna vyličuje, jakož již učinil v Právníku (1878) článkem »O vlivu humanismu na rozvoj právních poměrů v Čechách«. Ukončení recepce nastalo přijetím obecného procesního řízení u soudů zřízených pro šlechtu, která byla 1620 poražena; pro její soudy platily nyní procesní předpisy umístěné v obnoveném zřízení zemském z r. 1627 a 1628. Zavedeny písemnost, podrobné důkazní předpisy a revise, kteréžto instituty postupem doby byly v jednotlivostech zdokonalovány. Na základech procesního řízení v Čechách nenáhle zaváděného postoupeno bylo konečně k josefínskému soudnímu řádu, společnému všem rakouským zemím.
Spisem o recepci postavil se Ott do první řady právních historiků, pěstujících dějiny recepce cizího práva v Německu a v jeho sousedních zemích; jeho jméno bude povždy čestně vytýkáno vedle jeho předchůdců jako Stobbe, Stintzing, Muther, Franklin, Stölzel, neboť obdivuhodná jest Ottova erudice, jeho umění konstruktivní, jeho skvělý sloh; je to dílo trvalé ceny a nehynoucí zásluhy.
Jako doplněk této práce lze pokládati Ottovo Eindringen des kanonischen Rechts, seine Lehre und wissenschaftliche Pflege in Böhmen u. Mähren während des Mittelalters, jež vyšlo v 3. ročníku kanonického oddílu Savignyho Zeitschrift für Rechtsgeschichte, r. 1913. Ott podává zde nástin vývoje církevní organisace v Čechách a boje sváděného o nezávislost církevní moci, mluví o školách zřízených při katedrále v Praze a Olomouci, při kolegiátní kapitule na Vyšehradě a při klášteře strahovském, břevnovském a dominikánském u sv. Klimenta v Praze, ale přímá svědectví o pěstění církevního práva nedají se do 13. století uvésti ani pro pražskou školu katedrální. Čeho doma se nedostávalo, musilo v cizině se dosíci, a proto z Čech putovali již ve 12. století do Francie, kde církevní právo se pěstilo hlavně v Paříži a v Remeši. Podávají se pak podrobně všechny pomůcky pro domácí soukromé studium kanonických předpisů. Pro rozmach notářského úřadu je důležité, že r. 1370 zřídil Henricus de Isernia na Vyšehradě školu k vypěstění notářův, ač neměla dlouhého trvání. Známy byly Summa notáře Jana z Bononie (1380—1290), »Summa artis notariae« Rolandini de Passageriis (+ 1300), jakož i jeho dodatky k ní Aurora a Aurora novissima od Petra de Unzola (+ 1312). Dorost právnický byl dále vychováván praktickým auskultováním u soudů církevních. Znalost církevního práva se dokládá pak řadou osobnosti známých jako právoznalcův a z různých právních rozepří, kde se činí zmínky svědčící ovládání církevního materiálu zákonního. K tomu přistupovala pak návštěva vysokých škol ve Francii a v Itálii; putovali tam synové vysoké šlechty, držitelé velkých obročí, s dispensí od residenční povinnosti, klášterníci, i chudší kandidáti nalézající útulek v různých kolejích; církevní hodnostáři i sám král udělovali přímo podpory scholárům. V Paříži byli příchozí z Čech v 12. stol. přijímáni do Natio anglicana; od 14. století však připočítáni k Natio Allemaniae. V Bononii tvořili Češi a Moravané r. 1310 jednu z ultramontáních národností, 1315—16 byl jeden z nich rektorem a každý 21. rok měl býti rektorem volen příslušník Nationis Boemorum. V 13., resp. 14. století putovali Češi též do Padovy, do Říma, Perugie, Vicenzy; za Jana Lucemburského i do Montpellier.
Vedle těchto vyškolenců na universitách působili ještě právničtí polovzdělanci v úřadě městských písařů (»oculi civitatis«) v 13. a 14. století, kteří své znalosti čerpali z různých praktických příruček, kanonicky zladených. Po zřízení pražské university vzmáhá se studium kanonické, v napodobení studia pařížského; vzmáhá se zejména návštěva klerikův. Od r. 1372 jeví organisace fakulty více podoby podle vzoru bononského. Ott věnuje pak svou pozornost kanonistům v Praze působivším, mezi nimiž byl první domácí magister Stephanus, arcibiskupský kancléř a generální vikář, později řeholní kanovník v Roudnici. Způsob tehdejších výkladů byla metoda scholastická pěstěná jazykem latinským. Repetitiones a Disputationes doplňovaly hlavní výklady. Ve 14. století nepůsobil však v Praze ani jeden nad průměr vynikající právník; 1385 měl zde přednášky (repetitiones iuris) Ubertus de Lampugnano, profesor z Padovy a vrstevník Baldův. Z Prahy byli do ciziny povoláváni učitelé do Heidelberku, Erfurtu, Kolína nad Rýnem, Krakova, Avignonu, kdežto mezi Prahou a Vídní byl poměr napjatý pro spory mezi Karlem IV. a Rudolfem IV. rakouským, až teprve později i sem zavítávají pražští doktoři jako učitelé; podobně se to mělo s Lipskem. K Rotě Romaně byli povoláni od 1327—1415 čtyři příslušníci pražské university. Církev brala si své hodnostáře z řady pražských doktorů, stát pak kancléře a úředníky kancelářské, i města tak činila, a velká řada prokurátorův a advokátů consistorii Pragensis propůjčovala své služby stranám hledajícím právo; rozhodčí užívali kanonických zkušeností v životě praktickém, jemuž sloužily i různé formuláře sepsané v domácím jazyku. 1419 zaniká právnická fakulta na 200 let, ale dlouho nebylo jí dopřáno vyvinovati činnost vynikající. S osudy právnických studií při universitě Karlo-Ferdinandské se zabývá ještě Ottova krásná rektorská přednáška, otištěná v Právníku 1887.
Do téhož kruhu recepčního patří Ottův spis »Die Tabula iuris der Klosterbibliothek zu Raygern«, uveřejněný ve vídeňské akademii r. 1888. Jsou zde podány výsledky vědeckého prozkoumání dvou rukopisův obsahu podstatně totožného. Jeden z rukopisů, neúplný, chován je v knihovně benediktinského kláštera Rajhradského na Moravě; druhý, úplný, v městské knihovně gdaňské; jsou to přepisy prvopisu posud neznámého a obsahují v hlavní své části stručný, abecedně seřaděný právní lexikon »tabula iuris«, který se šíří o všem, co z práva církevního a civilního nezbytně bylo potřebí znáti k církevní správě а k církevnímu soudnictví. Monaldova Summa a z let 1254—1274 je výhradným pramenem, z jehožto excerpování tabula iuris vznikla. Autorem tabuly jest jistě nějaký řeholník smýšlení theokratického na Moravě asi v posledním desítiletí 13. století, snad sám probošt Jan. Tabula tato je proto důležitá, že byla stručnou a lehce přehlednou rukovětí pro rychlé orientování všech, kdož měli účastenství ve vykonávání mnohostranné církevní správy, a zajisté hledaná v dobách, kdy církevní zákonodárství postupovalo rychlým krokem a měrou tak rozsáhlou, že při tehdejších poměrech stěží bylo lze nabýti jasného přehledu o jeho celém dosahu. Důležitost se zvyšuje, povážíme-li, že duchovní správcové, podle ní se řídíce, uváděli právo římské a církevní do praktického života, čím domorodé právo pozbývalo své půdy; k tomu přistupuje dále pravděpodobnost, že brněnský manipulus iuris civilis asi z r. 1353 byl pořízen podle vzoru tabuly Rajhradské; připadloť by ji takto významné postavení v recepci cizího práva v zemích českých.
S podobnou látkou se zabývá další Ottův spis »Die Rhetorica ecclesiastica«, uveřejněný r. 1892 rovněž ve vídeňské akademii. Po širokém a prohloubeném ocenění rhetoriky a jurisprudence ve středověku, po vytčení kanonické pravovědy v 12. století v poměru k theologii а k římskému právu procesnímu, po vystihující charakterisaci literatury vížící se k Dekretu Gratianovu, vytýká Ott postavení zmíněné Rhetoriky mezi ordines iudicarii 12. století. Práce, povstalá ve Francii asi mezi r. 1160 a 1179, chce obeznámiti s naukou o církevních právních pramenech a se základy církevního soudnictví, a to methodou systematickou pro účely praktické. Autor je neznámý klerik z jižní Francie a učitel na nějaké kathedrální škole; stanovisko jeho jest hierokratické a kurialistické; každá světská věda má býti podle něho ovládána naukou církevní. Základem jeho práce je dekret Gratianův s vynecháním všeho, co v praxi nemělo aktuálního významu; přímé ovládání římského práva autorovi chybělo. Význam Rhetoriky záleží v podání rukověti lehce přístupné, která se osvědčovala do procesních reforem provedených v poslední třetině 12. století.
S dějinami recepčními úzce souvisí historická část Ottových »Geschichte und Grundlehren des österreichischen Rechtsfürsorgeverfahrens« (Freiwillige Gerichtsbarkeit), ve Vídni 1906. Ott jde nazpět až do římského práva; iurisdictio voluntaria známá tam alespoň pojmově protivou od iurisdictio contentiosa vyplývala spíše z imperia než z jurisdikce v technickém rozumu; za Justiniana přibývá úřad tabellionů jako potestas actorum conficiendorum. Po bouřích vyvolaných stěhováním národův udržely se v románských územích některá stará municipální zařízení; »curia« jako úřad pro nesporné řízení vedla gesta municipalia, čím v Galii a ve Španělsku se našla náhrada za notariat. Gesta stala se uchovatelem listin svědčících pořízením na případ smrti, církevním nadáním, dědickým smlouvám. Zařízení toto vyhovovalo potřebám doby, kdy každý žil podle práva svého národa, kdy církev žila secundum ius romanum, kdy výhoda listin jako důkazných prostředků byla uznávána. Zejména v Romagně udrželo se užívání soudní listiny a šířilo se odtud v 12. století po celé Itálií; funkce jurisdictionis voluntariae vykonávali pak »iudices ordinarii«. Jim příslušelo ustanovovati poručníky a různé kurátory, souhlasiti se zcizováním jmění nezletilých, s manumissí, s emancipací a s adopcí, jako jim příslušela aperitio testamentorum a pod.
V německých územích staré říše římské bylo římské municipální zřízení z kořene vyvráceno a nastoupila solemnisace určitých právních jednání v rámci franského soudního zřízení, jehož jednotlivosti se probírají. Tyto vývody Ottovу jsou více rázu reprodukčního. Jakmile přichází ke vlivu církevnímu, oslňuje samostatným pozorováním. Poukazuje zejména ke vlivu iudices comissarii k zavedení písemnosti v řízení soudním. Zřizování listin před soudem nebo církevním notářem se vzmáhá udělením plné důkaznosti. Zvláště zavádí církev exemplificatio, t. j. obnovování listin, úřední záznamy o stavu osob, urbaria, základy to veřejných knih o nemovitostech, péči o sirotky, na niž upozorňovali zejména zpovědníci, užívajíce Summae confessorum, které se jeví býti zvláštním druhem populární právnické literatury. Církev klade základy pozůstalostního řízení ustanovováním zvláštních executores testamenti, zřizují se z úřední moci inventury pozůstalosti po beneficiátech, by zajištěno bylo »ius exuviarum«, na čež nároky činili arcijáhnové, biskupové i papežové. Po zavedení volného testování pro duchovní a po teritoriální úpravě intestátní posloupnosti po klericích, uplatňují venkovští děkanové svůj vliv při celém řízení pozůstalostním, což v Rakousku bylo teprve zrušeno Josefem II. r. 1783. Činí se zmínka, že proti církevnímu zasahování ve směru naznačeném města reagovala. Ve větších diecésích Německa, Anglie, Francie, ale i Čech převzali vykonávání nesporného řízení vedle církevní správní agendy generální vikáři, kdežto soudnictví ve věcech sporných a trestních se přenášelo na zvláštního biskupského oficiála. Středověká římskokanonická doktrína zůstala beze vlivu na vývoj iurisdictionis voluntariae; je to jen několik poznámek, které se nalézají ve spisech předůležitých pro proces ve věcech sporných. Důvod této mezery jest jednak vnitřní, jednak zevní. Onen záleží ve skutečnosti, že nesporné řízení tvořilo pouze pestrou směsici různých jednotlivých aktů nestejného významu, jež měly pouze jediný společný účel v preventivní právní ochraně. Zevní důvod byl ten, že spolehlivé fungování řečené ochranné činnosti bylo zajištěno vžitými formuláři, které podle potřeby doby byly doplňovány nebo měněny. Při tomto stavu věcí je patrno, jak přicházel stále více k platnosti úřad notářů, který byl teritoriálně organisován podle italských vzorův. Alе výchova notářů zůstávala průměrně zanedbána, neboť chyběl vědecký základ. Karel IV. učinil klasický výrok ve své Majestas Carolina: »numerus notariorum est longus et magnus, ars eorum autem brevis et parva« a Baldus de Ubaldis : »Imperitia notariorum destruit mundum«. Ani notářský rád Maxmiliana I. z r. 1512 nepřinesl očekávaného výsledku a sbor Tridentský 1562 nařizuje dokonce biskupům, aby sesadili církevní notáře práva neznalé. Výjimku z neblahých těchto poměrů vykazuje pouze Francie. Jurisdictio voluntaria zůstala zanedbána i v prvních stoletích novověku. Akademické vyučování práva pokleslo až na Francii, v Italii, v Německu, v Rakousích, i u nás. Vzpomeňme jen na následky husitských válek, na boje vyvolané reformací a vpádem Turkův. Odtud ovládali právničtí polovzdělanci celý praktický život; jim stačily sbírky formulářů sepsané dříve latinsky, pak v řeči domácí. U nás sepsal kolem r. 1452 novoměstský písař Prokop ars dictandi a v ní zvláštní pojednání Praxis cancellariae. V Němcích sestavil městský písař a pozdější fojt Tengler r. 1509 svůj známý a dlouho užívaný Laienspiegel. Tak stala se iurisdictio voluntaria jurisdikcí infima seu bassa. Nenáhlý obrat nastal teprve vítězstvím zeměpanského soudnictví nad říšským a zavedením soudního vzdání jako aktu závazného k převedení vlastnictví na nemovitostech a zapisování příslušných právních jednání do veřejných knih. Když občané podnikávali obchodní cesty do vzdálených zemí a tam mnohdy zemřeli, musilo býti postaráno o sirotky doma zůstalé a o jmění v cizině nabyté. Konečně staraly se patrimoniální soudy o pozůstalostní řízení a o poručenské věci, a to jednak se zřením na majetkový zájem držitelů panství, jednak s humanitního stanoviska. S těchto hledisek vychází říšský policejní řád z r. 1548 a 1577, v Čechách městské právo z r. 1579 a selské řády z r. 1550 a 1588. I populární literatura věnovala těmto otázkám pozornost, na př. známý »Hospodář« Jana Brtvína z Ploškovic z první polovice 16. stol. Další vývoj nesporného řízení se odehrává v jednotlivých korunních zemích; je známo, že zejména vývoj veřejných knih a poručenského i pozůstalostního řízení v Čechách byl podkladem pro unifikaci rakouského zákonodárství v 18. stol. Ott zabývá se pak detailně s tímto zákonodárstvím, ovládaným osvíceným absolutismem, probírá Codex Theresianus, zákonodárství Josefa II. a Františka I., až dochází krok za krokem k patentu z r. 1854 a věnuje svou pozornost osudům notariátu, za Josefa II. úmyslně potlačovaného, zejména jeho úpravám z r. 1850, 1855 a 1871. Poslední kapitola historické části věnována je literatuře 19. století. Oceňují se spisy, které vydali Österley, Wolfgang Puchta, Julius Merkel, Stöhr, Gustermann, Kostetzky, Füger, Kieszling a Weissler.
To co posud chybělo, vědecké propracování nesporného řízení, podal teprv Ott v historické a dogmatické části knihy probírané. A jako byl první, který v tehdejším Rakousku zpracoval systém nového civilního řízení způsobem bezvadným a vyčerpávajícím, byl též první, který položil fundamentum aere perennius pro »nobile iudicis officium«; v tomto je připojen i celý literární aparát, kdežto v onom jest úmyslně vynechán, což při Ottově obrovské znalosti literární nutno litovati, ježto jsme přišli o poučení těžko nahraditelné.
O církevním soudnictví vůbec napsal Ott pojednání do 1. a 2. vydání Ulbrich-Mischlerova Österreichisches Staatswörterbuch pod heslem »Kirchliche Gerichtsbarkeit« 1895 a 1906, které vzbudilo velikou pozornost. Je to historické vylíčení církevní jurisdikce od prvních počátků do přítomné doby s hlavním zřetelem k poměrům v zemích tvořících dřívější Rakousko. Je to thema Ottovi zcela přiléhající, o němž pracoval celý život a jež ovládal jako málo kdo. Zajímavý pro názory Ottovy o poměru státu k církvi je závěrek zmíněného článku poukazující na výrok papeže Lva XIII. z r. 1894: »Hinс statum et ecclesiam ab altero separandos contenditur perperam; sed illos mutuo coniungi foedere necesse est«. Ott nepřál si sice opětného nastolení systému hierokratického, ale on byl přítelem a zastáncem poměru mezí státem a církví, založeného na vzájemném uznávání a podporování. Ovšem jak v detailu a v praxi takový poměr má se vytvářeti, o tom Ott, pokud víme, nikdy nepsal, nikdy veřejně se neprojevoval. Jistě byl však odpůrcem rozluky, neboť v katolické církvi viděl instituci imponující mohutnosti, činitele se staletou minulostí a s nedozírnou budoucností. Kdežto Ottovy práce posud vytknuté se zabývají dějinami procesu a nesporného řízení vůbec, osvětlil Ott ještě vznik celé řady jednotlivých útvarů soudního řízení nebo podal o nich srovnávací studie, jako v »Právníku« »Uvedení zmateční stížnosti v zákonodárství rakouské« (1873); »O přísežném seznání stran« (1874); »O žalobě vyzývací pro vychloubání se« (1885); »O řízení upomínacím« (1886); »Richterliches Fragerecht u. eidliche Parteienvernehmung« (1894); »Die Aufnahme der Aufforderungs- u. Feststellungsklage in Österreich« (1899) atd.
Naše vzpomínky svědčily Ottovi hlavně jako právnímu historikovi. Pokud spisy Ottovy se zabývají platným právem, staly se součástí nynějšího právnického fundus instructus, na něm budují dále naši processualisté, v čele s profesorem drem Horou, nástupcem jeho na naší fakultě, který také jako nejpovolanější o nich podává náležité oceněni. Zde vytkneme alespoň tituly hlavních z nich, pokud tak již se nestalo. V »Právníku« vyšly: »Několik poznámek k zákonu ze 6. února 1869, č. 18 ř. z. o řízení při rozdělování nemovitostí« (1873); »O příslušnosti podle osnovy nového civilního řádu« (1882); »O opravě řízení exekučního« (1886). Dále celá řada článků v Grtinhutově časopisu a v Qerichtszeitungu; pak »Zwei Fragen betreffend den Staats-Gerichtshof« (1893); »Mezinárodní ochrana práva autorského« (1900); »Úkol odvolání podle nového řádu soudního« (Sborník I., 1901); »Zur Frage der Zulässigkeit eines Kompromisses in Scheidungssachen« (1903); »Drobnůstky z praxe soudní« (1904); »O hlavním úkolu mezinárodního řízení sporného« (1908); »Bemerkungen zu dem Gesetzentwurf betreffend die Änderung von Bestimmungen über die Revision, die Berufung u. den Rekurs« (1910); »Die in Österreich geplante Beschränkung der Revision mit Rückblicken auf deren Geschicke in Deutschland« (1911); »O významu a dosahu konvencí evropských států v Haagu 1902 ve věcech manželských« (1914); »Rechtspflege u. Verwaltung« (1914).
Vedle toho ovšem napsal Ott celou řadu posudků, vzpomínek, článkův a zpráv se zevrubností sobě vlastní. Představíme-li si celou literární budovu Ottovu jako ze žuly vytesanou, žasneme nad její celkovou monumentálností a nad jejími detailními okrasami. S podivem se tážeme, kde našel Ott, při své rozsáhlé učitelské a zkušební činnosti, fysického času, by mohl vykouzliti tolik krás do všech podrobností provedených. Ott žil ovšem jen pro vědu, neznal oddechu, nedopřál si odpočinku; opanoval všechny právní obory, byl všestranně obeznámen se vším, co v právním životě mělo poněkud jen většího významu. Byl mistr ve tvoření, učení a vědění právnickém. A přece nám musil odejíti on, jenž s naším právnictvím je spojen nepřerušitelnými svazky. Odešel v tichosti, jak žil a pracoval.
Naše alma mater, naše Právnická Jednota, celá obec právnická zachová Ottovu památku co nejvěrněji a nejvděčněji.
Loučíme se zde s Ottem; s ním, jenž tak vroucně cítil nábožensky, se loučíme tklivým »Requiescat in pace«.
*
Po řeči prof. dra Kamila Hennera ujal se slova předseda prof. dr. Hermann-Otavský, aby věnoval posmrtnou vzpomínku druhému vynikajícímu muži, jehož ztráty čeští právnici upřímně želí,
prof. dr. Františku Storchovi.
Promluvil takto: Velectěné dámy a pánové! Dovoluji si přistoupiti k úkolu, který mi připadá, v dnešní naší schůzi, t. j. ke vzpomínce na prof. dra Storcha. Jsem si vědom toho, že vyžaduje to, ne-li omluvy, tož aspoň vysvětlení, že — ačkoli jsem zástupcem zcela různého vědeckého oboru — podjal jsem se přece jako starosta Jednoty tohoto úkolu a že tudíž, jak je přirozeno, nebudete moci očekávati v této mé vzpomínce odborného ocenění vědecké činnosti muže, jehož vzpomínáme. Vysvětlení je v tom, že před několika málo lety měla naše Jednota příležitost uvědomiti si vědeckou práci prof. Storcha a jeho význam jako badatele a učitele; bylo to za radostné příležitosti jeho sedmdesátin, kdy vyslechli jsme ve společné schůzi, pořádané právnickou fakultou s naší Jednotou z povolaných úst, t. j, od prof. Miřičky a prof. Kallaba odborné ocenění vědecké činnosti a významu nebožtíkova. K tomu pak přistupuje, že náš pražský nominální representant oboru trestního práva a řádu, prof. dr. Miřička, pojedná, jak lze souditi, v blízké době; na místě jiném, t. j. na foru university, resp. fakulty, o životním vědeckém díle Storchově, i nepříslušelo by mně, abych chtěl promluviti o tom, co z části bylo a z části bude ještě vyslechnuto z úst nejváženějších našich vědeckých zástupců oboru, o nějž jde.
Omezím se proto v této své skromné vzpomínce na dvojí: Jednak chci věnovati zřetel poměru prof. Storcha k naší Jednotě, jednak pokusím se o příspěvek ke karakteristice jeho osobnosti sdělením svého osobního dojmu, resp. některých vzpomínek.
K naší Jednotě byl nebožtík v poměru blízkém, přátelském; od počátku své vědecké a literární činnosti osvědčoval k Jednotě příchylnost. Byl skutkem i radou nápomocen k plnění jejích úkolu. Byl častým návštěvníkem: týdenních schůzí, zejména arci, když byly na pořadu otázky z práva trestního. Vícekráte také sám konal přednášky a zhusta se účastnil diskusí o otázkách svého oboru. Našeho časopisu »Právník« byl horlivým přispívatelem. »Právník« vděčí mu za značný počet prací vysoké vědecké hodnoty. První práci uveřejnil v něm v 17. ročníku, tedy r. 1878, poslední práci — tuším, že to byla vůbec poslední, již napsal, — v roce 1922. Prací prvního vědeckého sjezdu českých právníků, pořádaného naší Jednotou spolu se sesterskou Právnickou Jednotou moravskou, účastnil se prof. Storch vynikajícím způsobem ve třetí sekci jakožto referent o otázce »Doporučuje-li se v Rakousku uvedení instituce podmínečného odsouzení« i navrhl podav referát o předložených pracech resoluci, jež byla sekcí i sjezdem jednohlasně přijata. Jednota naše honosí se posléze tím, že byla nakladatelem druhého dílu proslaveného Storchova spisu »Řízení trestní rakouské«, díla to, jež lze označiti, jak to činí prof. Kallab, za první soustavné české vylíčení celého určitého oboru právní vědy. Pokud jde o osobnost prof. Storcha, tu chtěl bych nastíniti dojem, jenž utvořil se mi o něm z mého styku s ním již jako s učitelem v přednáškách, resp. ve cvičeních seminárních, dojem to, jenž sesílil a ustálil se mi v době pozdější, kdy měl jsem čest stýkati se s ním na fakultě jakožto se starším váženým koledou ve sboru profesorském a posléze, ne na posledním místě, také ve své někdejší funkci jakožto spoluredaktor »Právníka«.
Po stránce dojmu, kterým působil prof. Storch jako učitel, nalézám svou vzpomínkou potvrzeno to, co bylo již poznamenáno s jiných stran: Příznačným byl jeho výkladům jak na kathedře tak i v semináři ráz klidné rozvážnosti. Výklad jeho nebyl ohnivým, ani řečnicky vyzdobeným, po stránce dialektické i jazykové býval arci upraven co nejpečlivěji. Přednáška — pronášená zvučným jeho hlubokým hlasem — nesla se tokem klidným, nerušeným. Nebyl to však klid uspávající posluchače v netečnost; naopak, přednáška jímala auditorium; Storchovy výklady sledovány s napjatou pozorností; každé takřka slovo přijímáno s vědomím, že jest na svém místě; posluchač měl dojem naprosté propracovanosti toho, co mu podáváno, měl dojem, že by výklad mohl jíti přímo do tisku, bez jakékoli bližší úpravy. Právem vyslovil se při jubileu Storchově v Jednotě naší z tohoto místa tehdejší starosta její dr. Kasanda o přednáškách prof. Storcha a v Jednotě, že »každá v nich pronesená věta podobala se pečlivě vytesanému žulovému kvádru, jejž přednášející s rozvahou, klidem a přesvědčující jistotou kladl na patřičné místo do solidní stavby své naveskrz exaktní přednášky.«
Nechci zůstaviti nezmíněnu též drobnůstku ze Storchových přednášek, jej karakterisující, totiž způsob, jakýž zachovával při diktátu svých výkladů, na př. z Hmotného práva trestního: Diktoval stejnoměrným tempem tak zvolněným, aby mohl průměrný pisatel stačiti; na pisatele méně hbité nebral zřetele, neopakuje jim k vůli slov již diktovaných, pouze čísla citovaných paragrafův a data předpisů jím uváděných pronášel zvolna dvakráte za sebou, ne více a ne méně. Opakuji, že jest to drobnůstka, ale jistě příznačná pro znamenitou urovnanost ve způsobu výkladu a pro časovou ekonomiku přednášejícího.
Kdo neznal prof. Storcha, resp. neslyšel jeho přednášek, mohl by z toho, co uvedeno, souditi, že postupoval při svých výkladech snad jaksi pedanticky neb alespoň suše. Byl by to úsudek zcela nesprávný. Klid a akuratesa, přesnost jím zachovávaná, byly jakékoli pedanterie naprosto vzdáleny; klid jeho byl spíše klidem filosofa — prof. Kallab označuje ho jakožto prýštící nejen z naprostého ovládání nejdetailnějších problémů, nýbrž i z hlubokého jednotného filosofického světového názoru — byl klidem, řekl bych, toho, kdo ví, co chce, a kdo, zvoliv si určitý úkol, klade pevnou vůlí podmínky pro jeho zdárné splnění.
A nikdo neodnášel si také ze Storchových přednášek dojem jakési suchosti nebo chladu. Jakožto posluchači jeho jsme dobře vyciťovali, že přednášející je plnou duší při věci, že podává výtěžek hluboké práce, práce, jíž věnuje nejen svůj intellekt, ale i své srdce, velkou lásku k věci, a spolu i snahu po ušlechtilé formě dialektické a jazykové. Pod toto hledisko náleží karakterisace, kterou podává o literární tvorbě Storchově prof. Kallab ve zmíněné své přednášce, uváděje, že celý »materiál, zvláště i zákon sám, prošel dříve, než byl systematicky spořádán a vyložen, výhní jeho hluboce uvažujícího ducha; vyšel odtud stmelen v jedinou masu nevykazující nikde kazův a cizích přimísenin, masu zušlechtěnou ryzím kovem duše pevně věřící v nutnost spravedlnosti.« I praví dále prof. Kallab, že přes množství snesené látky působí dílo Storchovo dojmem přímo estetickým, poněvadž právě vše tu jest zladěno na onu základní tóninu. Pod rukama Storchovýma, praví dále, »mění se i výklad suchých paragrafů trestního procesu v nadšenou ódu na spravedlnost.«
Jak jsem již uvedl, sesílil se dojem, jehož jsem nabyl o osobnosti Storchově již za svých studentských let, pozdějším stykem na fakultě, kdy zejména i moje spoluredaktorská činnost v »Právníku« po dobu 12 let přiváděla mne v častější ještě s ním styk, než jak ho jinak fakultní život s sebou přinášel. Prof. Storch byl přispívatelem, nad něhož lepšího si nemůže redaktor vůbec přáti. Pro toho, kdo jen poněkud zná úkoly a starosti redaktorů, stačí krátce uvésti, co ho jako přispívatele kvalifikovalo: příspěvky pro tisk dokonale připravené, psané známým jeho drobným, ale úhledným a dobře čitelným písmem, téměř bez korektur a bez přípisků, dokonalost obsahu, vybroušenost i jazykové stránky a — last not least — dochvilnost v dodání slíbených příspěvků, vlastnost to, jak známo, obzvláště vzácná a pro redakci cenná.
V osobním styku byl prof. Storch neobyčejně milý; v hovoru soukromém ustupovala vážná jeho tvářnost; z jasných modrých oči zářila vlídnost a známá jeho dobrota srdce. Tato osvědčovala se zejména vůči potřebnému studentstvu, ve kterémžto směru nelze pominouti mlčením, že prof. Storch zastával po drahnou řadu let s obětavou ochotou obsáhlý nadační referát studentský na fakultě právnické. A pendantem k této obětavosti vůči studentstvu jest čin velkodušný, kterýmž osvědčil obětavost zcela vzácnou, snad jedinečného rázu, vůči vědeckému fakultnímu dorostu: byl to neočekávaný jeho odchod na odpočinek v zápětí po jeho 60. narozeninách, provedený v plné síle duševní i tělesné, aby — jak to konstatováno prof. Miřičkou v oslavné schůzi jubilejní — uvolnil místo mladším kolegům a mohl se plně věnovati vlastní práci vědecké.
Pokud bych dovedl shrnouti dojmy o osobnosti Storchově tuto hlavními rysy nastíněné v jakousi synthesi, karakterisoval bych profesora Storcha jakožto osobnost nejvýš harmonickou, v níž souladným vytvářením se stránek intelektu, citu a vůle vzešla povaha vysoké, svrchované mravní ušlechtilosti a hodnoty.
S pohnutím vzpomínám svého posledního setkání s profesorem Storchem. Bylo to něco více nežli před rokem v podolské sanatoři. Navštívil jsem tam onemocnělého kolegu a přítele a ku svému překvapení zastihl jsem u něho prof. Storcha. Prodléval přes den v sanatoři u své ochuravělé choti, paní to vzácné ušlechtilosti, s níž žil v manželství nejšťastnějším. Byl tehdá ještě dobré naděje v její uzdravení. Bohužel naděje ta ho po čase zklamala. Paní Storchová loni na podzim podlehla své chorobě. Možno si mysliti, jak již nemoc a dokonce předčasná smrt drahé choti zasáhly v onu harmonii, v onen soulad jeho zevnějšího i vnitřního života.
Nepřežil jí na dlouho. — A ani tento odchod jeho na věčnost, ač neskonale truchlivý, není prost něčeho usmiřujícího, něčeho i harmonického. Ona rozrývající disonance, která vpadla v jeho život ztrátou milované choti, neměla dlouhého trvání — vyzněla v brzku, vyzněla arci spolu s jeho životem; a vyzněla zase v harmonii, v souzvuk — souzvuk to opětného shledání se s bytostí mu nejdražší.
Naší Jednotě zůstane památka Storchova na vždy drahou. Jméno jeho a rovněž slavné jméno muže, jehož jsme dnes na prvém místě vzpomínali, jméno Emila Otta, — obě budou jmenována u nás poždy s hrdostí a vděčnou úctou.
*
Obě řeči zanechaly v posluchačstvu hluboký dojem a připomněly mu opět velkou ztrátu, která stihla české právnictvo úmrtím Ottovým a Storchovým.

Citace:

Posmrtná oslava prof. drů. Emila Otta a Františka Štorcha v "Právnické Jednotě" v Praze. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 3, s. 97-118.