NPD documents search: Právník, 64 (1925) - Věřitel hypoteční pohledávky není oprávněn propustiti z hypotéky některou ze simultáně zavazených nemovitostí ...

Praktické případy.

Věřitel hypoteční pohledávky není oprávněn propustiti z hypotéky některou ze simultáně zavazených nemovitostí podle analogie §u 1360 obč. z., jinak pozbývá oproti druhému hypotekárnímu dlužníku nároku na onu část své hypoteční pohledávky, která by podle §u 222 ex. ř. analogicky užitého připadla na nemovitost z hypotéky propuštěnou.
Jde o otázku, zda žalobce jako věřitel může propustiti z hypotéky jednu ze simultáně zavazených nemovitostí, jestliže po té chce celou pohledávku dostali zaplacenu z ostatních zavazených realit.
Kdyby tu šlo o dlužníky solidární, platilo by tu bezpodmínečně ustanovení § 896 obč. z., dle něhož věřiteli není sice za- bráněno prominouti některému spoludlužníkovi závazek, nesmí to však býti na újmu ostatním spoludlužníkům, poněvadž tito, uspokojivše věřitele, bez ohledu na toto propuštění ze závazku mohou se hojiti způsobem v tomto § uvedeným i na spoludlužníku ze závazku, propuštěném.
V tomto případě jde však o pohledávky hypotekární.
Ohledně těchto ustanovuje § 15 knih. z., že věřitel jest oprávněn požadovati zaplacení celé pohledávky z každé jednotlivé nemovitosti simultáně zavazené. Otázka Však, zda věřiteli přísluší právo, před zaplacením celé pohledávky jednu z těchto nemovitostí ze závazku propustiti a jaké následky má toto propuštění na poměr mezi věřitelem a majiteli ostatních simultáně zavazených nemovitostí, otázka ta není řešena výslovně ani v uvedeném ani v jiném zákonném ustanovení.
Dlužno proto ve smyslu § 7 obč. z. především zkoumati, zda tu není zákonného ustanovení, jehož by bylo ke užiti obdobně i na tento případ.
A tu vyskytuje se v našem občanském právu ustanovení, jež vykazuje úplnou shodu s případem naším. Jest to § 1300 obč. z., jenž jednaje o poměru mezi věřitelem a rukojmím, ustanovuje, že věřitel, zavázal-li se mu někdo jako rukojmí a bylo-li mu dlužníkem hlavním, neb někým třetím ještě dříve nebo současně kromě, toho něco dáno do zástavy, může se sice nadále držeti rukojmího dle pořadí (§ 1355 obč. z.), že se však nesmí na jeho újmu vzdáti zástavy.
Jde nyní o to, zdá předpis ten je ustanovení výjimečné, či zda ho můžeme užíti obdobně. Při posouzení této otázky dlužno prihlížeti k tomu, že dle zásady platící již v římském právu: »Quod contra rationem juris costitutum, non est persequendum ad consequentias,« obdobné užití nějakého zákonného ustanoveni jest vždy, ale také jen tehdy vyloučeno, příčí-li se toto ustanovení lationi juris a je-li je proto považovati za ustanovení výjimečné, k němuž se zákonodárce jen ze zvláštních důvodů odhodlal. Je tedy vždy zkoumati, zda, když zákonodárce vyslovil nějakou zásadu, jest zásada ta contra či spíše secundum rationem juris.
V daném případě jde o korrealitu věcnou a poukázati dlužno na podobný předpis, který se již v našem zákonodárství vyskytl. Je to předpis § 222 ex. ř., který dříve již existoval v § 37 starého konk. řádu ze dne 25. prosince 1868 č. 1 ř. z. r. 1869. Před vydáním exek. řádu učilo se, že § 37 star. konk. ř. jest ustanovením výjimečným, jehož nelze užíti jinde než v konkursu. Že však ustanovení to nebylo contra rationem juris, jest patrno z toho, že tatáž zásada byla pak převzata i do novèllo exekučního řádu v § 222 ex. ř. Předpis § 37 st. konk. ř. nekotvil totiž ve zvláštní povaze předpisu konk. řízení, nýbrž v tom, že tu byly simultání hypotéky, jichž rozvoj podporován byl zákonem ze dne 6. února 1869 č. 18 ř. z. Redaktoři občanského zákonníka na tu myšlenku vůbec nepřipadli, ale to není důkazem, že tato zásada není secundum, nýbrž contra rationem juris.
Tak tomu je i ohledně předpisu § 1360 obč. z.
Dle § 1358 obč. z. jest věřitel povinen, vydati rukojmímu, který mu dluh zaplatil, všechny prostředky zabezpečovací, jež má v rukou. Kdo se Věřiteli jako rukojmí zavazuje, může tedy s tím počítati, že mu věřitel po zaplacení dluhu vydá všecky prostředky zabezpečovací, jež při převzetí rukojemství byly již zřízeny, nebo se tenkráte teprve zřídily. Předpis § 1360 obč. z. odpovídá tedy úplně duchu zákona, ustanovuje-li, že se věřitel nemůže na újmu· rukojmího vzdáti zástavy, při převzetí rukojemství nebo již dříve Zřízené, poněvadž by tím disponoval nejen svými vlastními, nýbrž i právy rukojmího. Nelze proto pochybovati o tom, že předpis § 1360 obč. z. jest secundum a nikoliv contra radonem juris a že proto připouští obdobného užití na podobný případ, jakým jest i případ náš.
Majitel jedné z několika simultáně zavazených nemovitostí jest sice dle § 15 knih. z. povinen k žádosti věřitele zaplatiti mu celou pohledávku, avšak i jemu přísluší právo v § 1358 obč. z. vytčené, že mu totiž věřitel musí vydati všechny prostředky zabezpečovací, t. j. v daném případě, že hypotéku, váznoucí na ostatních simultáně zavazených nemovitostech, knihovně přenese na něho, a může se tedy důvodně s tím počítati, že věřitel ostatní nemovitosti ze závazku nepropustí. I když v tomto směru v občanském zákonníku není výslovného zákazu, odpovídajícího předpisu § 1360 obč. z., že totiž věřitel nesmí propustiti z hypotéky jednu ze simultané zavazených nemovitostí na újmu majitelů ostatních realit, nutno přece uznati, že zákaz ten za obdobného užití § 1360 obč. z. platí.
Svolil-li tedy žalobce к tomu, aby simultání právo zástavní na pozemku čk. 100 ve vložce č. 800 kat. obce Z. bylo vymazáno, aniž se mu dostalo zaplacení pohledávky, ale při tom měl úmysl celou pohledávku od žalovaných požadovati, pak učinil tak vůči nim i protiprávně a jednal na jejich újmu.. Žalobce může sice i nadále od nich požadovati zaplacení celé pohledávky ve smyslu § 15 knih. z., jest však povinen nahraditi jim újmu, protiprávním jednáním jim povstalou.
Jde nyní o otázku, v čem náhrada ta spočívá. Stubenrauch zastává ve svém komentáři k § 1360 obč. z. názor, že rukojmě, vzdal-li se věřitel jemu na újmu zástavy, může býti odsouzen к zaplacení pohledávky jen proti zřízení stejné jistoty. Tento názor nelze však — aspoň do našeho případu — sdíleti, neboť nemožno nahlížeti, proč dlužník má býti odkázán na pouhou jistotu, je-li-tu cesta kratší a praktičtější, a to ta, že dlužník v takovémto případě je oprávněn z požadované celé pohledávky sraziti si částku, odpovídající hodnotě jistoty, jíž se věřitel vzdal. Plným právem byla proto žalovanými částka 11773 Kč, připadající dle nesporného výpočtu ve smyslu § 222 ex. ř. učiněného na propuštěnou nemovitost namítána, jak žalovaná ovšem zbytečně praví, compensando, a jde tedy ještě pouze o to, zda výpočet ten hoví zákonu čili nic. Názoru nižších soudů, že se ustanovení § 222 ex. ř. nedá zde použíti, přisvědčiti nelze; neboť třebas bylo pravda, že tu nejde o rozdělení podstaty v řízení exekučním a že ustanovení § 222 ex. ř. hájí zájmy následujících věřitelů, přece je tu vzhledem k vývodům shora uvedeným obdobné užíti i tohoto ustanovení možným, a v daném případě nutno ho také obdobně užiti, uváží-li se, že se tu jedná o dluh věcný, že hypoteční dlužníci ručí jen svými simultáně zavazenými nemovitostmi a že proto rozdělení dluhu dle hodnoty těchto nemovitostí úplně odpovídá zvláštní povaze právního poměru, o který jde.
Ježto pak žalobce uznal správnost výpočtu částky 11773 Kč, bylo tuto částku ze zažalované pohledávky odečísti a uznati žalovaného povinným zaplatiti z hypoteční pohledávky o tuto částku méně, jak se stalo.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 3. března 1925 R v I 1688/24.
K.

Citace:

Věřitel hypoteční pohledávky není oprávněn propustiti z hypotéky některou ze simultáně zavazených nemovitostí .... Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 15, s. 483-486.