§ 6. Osoba právnická.

Kdežto právní řád římský podporoval plné rozvinutí individua a státní moci, právní řád středověký působením feudalismu se slabou státní mocí způsoboval zeslabení individua a dával vznikati spojení více osob, aby mohly býti od nich provedeny určité společné úkoly. Stát a právní řád byl velmi slabým, aby mohl chrániti jednotlivce jako takového. Proto potřeby praktického života vedly ve středověku ke vzniku neobyčejného množství různého sdružování více osob. Teprve opětně v moderním státě za doby rozmanitých úkolů sociálních a kulturních se vyskýtá analogické hojné sdružování osob.
Tyto jednoty osob nepředstavují však původně právnímu řádu jednotnou osobnost, nýbrž souhrn sdružených osob fysických. Jeví se to nejen v sdruženích osob za určitými cíly společenskými, nýbrž i s určitými úkoly vládními. Mezi prvou skupinu sdružení náleží původně slovanské i germánské rody (v něm. právu sippe), nedílné rodiny slovanské i germánské (o nich níže), dále vesnice a cechy. Do skupiny druhé náležely různé territoriální celky a státy.
Teprve v dalším vývoji ve středověku začalo se zdůrazňovati, že mnohohlavé sdružení osob tvoří hromadné osobnosti, složené z jednotlivých osob fysických. I potom však zůstává v pojetí hromadných osobností mnoho prvků, které zjevně dokazují, že nedošlo plně k abstraktnímu vytvoření osobnosti, nadřaděné všem jednotlivým fysickým osobám, z nichž se skládal osobní podklad právnické osoby. Také právní poměr členů právnické osoby ke společnému jmění nebyl právním poměrem k věci cizí.
V městech, v městské obci začal se vytvářeti zřejměji pojem právnické osoby, nadřaděný souhrnu obyvatelstva měst. Zde začaly se tvořiti orgány, které tuto jednotu zastupovaly. Ale zde se i později objeví, že vedle těchto orgánů vystupují při právních jednáních a při procesním řízení i ostatní členové jednot.
Právní řád zná také trestně-právní odpovědnost hromadných osobností. Zvláštní právní postavení měli i v tomto případě členové těchto osobností, neboť mohli býti i trestně stíháni a trestáni. Jeví se to na příkladech z českých měst dlouho do 16. stol. Také při majetkových závazcích mohli býti postiženi členové jednot, po př. orgány těchto jednot.
Vlivem římského práva pokračovalo se ve tvoření právnických osob, při čemž se zdůrazňovala skutečná existence jejich a nikoliv pouze jejich fikce. Přimíšením prvků církevního práva vznikl kromě korporace a nadace ještě pojem ústavu. Podstatou ústavu jest organismus, sloužící určitému účelu, opatřený jměním a řízený osobou, jež stojí mimo tento organismus. Pojem ústavu byl aplikován i na pojem státu a církve a řada právnických osob korporativní povahy nabyla později rázu ústavu (na př. university, které se proměnily z korporací v ústavy).
Nová doba dala vzniknouti řadě nových právnických osob. Také i vývoj obchodu již ve středověku dal podnět k rozvinutí ještě dalších sdružení osob za účelem dosažení majetkových výhod. Hospodářské poměry musely tu překonávati církevní dogma zákazu braní úroků, jež bylo vyjádřeno i v zákonodárství v některých zemích. Při organisování obchodních společností šlo o sdružování osob, které se sdružovaly buď prací nebo kapitálem nebo i oběma za účelem dosažení výhod v obchodním podnikání.
O pojetí právnických osob vytvořilo se ve vědecké literatuře několikero theorií, vysvětlujících jejich právní konstrukci. Theorie, která budovala se na právních pramenech římských, zdůrazňovala, že při právnických osobách jde jen o osoby fingované, neexistující. Jest to t. zv. theorie fikční neboli personifikační (Savigny, Unger, Hölder). Jiná theorie o t. zv. účelovém jmění bezsubjektném vyhýbá se personifikační fikci a tvrdí, že při jmění právnické osoby jde o účelové jmění bezsubjektné, sloužící určitému účelu (Brinz, Bekker).
Nejlépe vyhovuje k osvětlení vývoje a pojetí právnické osoby theorie o t. z v. svazkové osobnosti (Beseler, Gierke). Theorie tato zdůrazňuje, že podkladem svazkové osobnosti jest jednota, tvořená jednotlivci, skutečně existující, schopná vůle i trestní odpovědnosti. Podle této theorie je tedy právnická osoba skutečně existující osobou, ovšem kolektivní, svazkovou, nikoli individuální.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 6. Osoba právnická. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 36-38.