§ 40. Posloupnost v léno, ve fidejkomis a ve statky selské.

1. Jak bylo uvedeno, původně se léno nedědí, teprve později se vytváří dědičnost léna, která se odchyluje od pravidelné posloupnosti allodní. Okruh osob, které byly povolány k dědické lenní posloupnosti, byl velmi omezen. Původně dědí jen syn zůstavitelův, později descendenti. Boční příbuzní jsou v německém lenním právu vyloučeni. Jen dědickými smlouvami mohlo se na ně dědické právo vztáhnouti. Také je-li více dědiců, léno se nedělí, nýbrž jen jeden schopný dědic jest od lenního pána vyvolen. Zpravidla jest to nejstarší syn. Může však se uskutečniti i posloupnost k ruce společné. Odchylně od německého lenního práva, v lenním právu langobardském, vytvořilo se dědické právo bočných příbuzných, ascendenti však byli i zde vyloučeni. V právu langobardském uskutečňovalo se také dělení mezi více dědici, mohlo však býti ustanoveno, že má děditi jen nejstarší příbuzný a ostatní dědice odškodniti.
2. Zvláštní posloupnost byla také ve statky vysoké šlechty. Zájem vysoké šlechty směřoval k tomu, jak uvedeno, aby její statky zůstaly nerozdělené. Šlechta tvořila si autonomní řády rodinné, které upravovaly soužití členů rodiny na majetku, ale zvláště upraveno bylo dědění t. zv. svěřenstvím nebo-li t. zv. fidejkomisy. Fidejkomis je právní ústav, spočívající v tom, že určitý majetek podle ustanovení určité osoby (t. j. zakladatele fidejkomisu) má přecházeti určitým řádem jen na určité členy rodiny. Cílem fidejkomisu bylo, aby určitý majetek byl šlechtickým rodinám zachován. Předmětem fidejkomisu byly především pozemky, které poskytovaly zdroj příjmů. Fidejkomisy jsou vlastně v rodinách šlechtických reakcí proti šířícím se volným disposicím nemovitostmi.
Když bylo recipováno římské právo, vyšší šlechta uzavírala rodinné smlouvy a dosahovala jimi nedílnosti rodinného jmění a nižší šlechta navázala na římskou fidejkomissární substituci podle 159. novely Justiniánovy. Ustanovení těchto dalo se však použiti jen částečně. Odkazy podle fidejkomissární substituce mohly přecházeti v rodině jen do čtvrtého kolena, načež se v rukou posledního držitele odkaz stával v disposici volným. Novému rodinnému fidejkomisu zůstalo sice jméno z práva římského, obsah ústavu se však změnil. Rodinný fidejkomis rozšířil se v celé střední Evropě a zůstal i v novějších kodifikacích. Právní poměry držitele fidejkomisu k fidejkomisnímu jmění jest vykládán různě. Jedni tvrdí, že fidejkomisní jmění jest zvláštním účelovým jměním, které náleží vlastnickým právem rodině, kdežto držitel fidejkomisu má pouze obsáhlé právo požívací. Jedni vykládají právní poměr rodiny k fidejkomisnímu jmění jako vlastnictví vrchní, držitele fidejkomisu jako podvlastnictví. Konečně se tvrdí, že držitel fidejkomisu jest skutečným vlastníkem, ale omezený čekatelským právem ostatních členů rodiny.
Ve fidejkomis se nastupuje řádem podle vůle zakladatele fidejkomisu. Každý čekanec nastupuje tudíž podle principu ex pacto et providentia majorům, t. j. že jeho dědické právo není nijak závislé na právu předcházejícího držitele. Také náležitosti dědicovy řídí se podmínkami, jež určil zakladatel. Pravidelně zakladatel fidejkomisu stanovil i zvláštní řád, podle něhož se fidejkomis dědí. Jest to buď majorát, t. j. je-li povolán nejstarší z nejbližších zákonných dědiců posledního držitele; nebo seniorát, je-li povolán nejstarší čekanec z celého rodu; nebo primogenitura, náleží-li přednost nejstaršímu čekanci z nejstarší linie. Podobně může se hleděti také k věku nejmladšímu. Jest to t. zv. minorát, je-li povolán nejmladší z nejbližších zákonných dědiců, nebo juniorát, je-li povolán nejmladší z celého rodu a ultimogenitura, t. j. náleží-li přednost nejmladší linii.
Fidejkomis, který byl velmi rozšířen v době starší, zaniká v novém zákonodárství a jest zakazován.
3. Zvláštní posloupnost byla také ve statky selské. Účelem posloupnosti selské bylo, aby se selský statek udržel v jedněch rukou, t. j. aby se statek dostal jednomu dědici a ostatní aby obdrželi výbyt. V některých právech je pravidlem, že sám otec může stanoviti tohoto jediného dědice (Anerbe). Někde jest dědicem selským nejmladší syn.
Spoludědici mají nárok na vybytí, které se řídí podle velikosti a bohatosti statku, při čemž se oceňuje statek cenou nejnižší. Někdy jsou ponecháváni nejbližší dědici na statku a obdrží zde práci.
I v novějších právních ustanoveních se vyskýtají předpisy, které odlišují posloupnost v selský statek od posloupnosti v majetek jiný.

Citace:

RAUSCHER, Rudolf. § 40. Posloupnost v léno, ve fidejkomis a ve statky selské. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Nástin přednášek. Bratislava: Nákladem vlastním, 1934, s. 146-148.