Vlastníkova služebnost.

Dr. František Rouček.
(Dokončení.)
Prvá kategorie důvodů týká se možné konkurence s jinými věcnými právy. Tak především je to potřeba, aby předem byla služebnost zajištěna. Má býti vlastníkovi vzata možnost, aby si služebnost předem zajistil pro dobu po zcizení, ať pozemku služebného (zajišťuje pro sebe, tvoří nové hodnoty) nebo panujícího (zvyšuje prodejnost), anebo obou (umožňuje parcelaci)? Vždyť mnohdy zcizení (parcelace) je možno jen po vlastníkově služebnosti. Jen služebností často docílí se prodejnost pozemku, jen služebností vtiskne se pozemku určitá kvalita, na př. pozemek, který má býti zcizen jako stavební místo pro vilu, předpokládá negativní služebnost, že na sousedním pozemku nebude vystavěna továrna, nemocnice a pod. Jiný příklad budiž uveden ze současné literatury (Huber, Eigentümerdienstbarkeit): zřizuje-li se z určité pozemkové plochy vilová čtvrť, je potřebí každému nabyvateli parcely služebností zajistiti různá oprávnění, je nutno předem upraviti vztahy mezi jednotlivými nemovitostmi (pro komunikaci, kanalisaci, elektrické vedení, vodovod, zápověď zastavení, zápověď podniků souseda obtěžujících a p.). Jak se to má státi? Prvá možnost řešení je obligace: podnikatelstvo se smluvně zaváže vůči každému nabyvateli parcely, že osobně zaváže každého jednotlivého vlastníka parcely k zachování popsaného pořádku. Je patrno, že vznikne obligační nárok jen proti podnikatelstvu, že oprávněný nebude míti přímého nároku vůči zavázanému rušiteli. Podnikatelstvo po zcizení parcel se obyčejně rozejde, tedy zmizí vlastní zavázaná osoba! A nehledíme-li ani k tomu, obligační závazek zajistí oprávněnému jen náhradu škody, nic více. Poznali jsme řešení obligační jako nepostačující, přihlédněme k věcnému. Je přece možno ihned při zcizení každou parcelu zatížiti pozemkovou služebností ve prospěch zbývající plochy. Po té ale prvně zcizený pozemek byl by zatížen ve prospěch všech ostatních parcel, druhý a následující jen ve prospěch parcel po nich prodaných, až předposledně zcizený byl by zatížen jen ve prospěch posledního a posledně prodaný pozemek nebyl by zatížen ve prospěch žádné parcely. Tedy: vlastník parcely poslední měl by ve služebnostech ochranu proti všem, vlastník prvé však proti nikomu! Zbývá pokus takového řešení, že při zcizení každé parcely tato i zbývající plocha zatíží se vzájemně pozemkovými služebnostmi. To ale znamená zbytečné množství zatížení. Vždyť stavební omezení jsou prakticky účinná jen v nejbližším sousedství. Rovněž nelze přehlédnouti, že taková zatížení dotýkají se celé plochy, která se má zastaviti, a že musí býti předsevzata ihned pří zcizení každé jednotlivé parcely, mají-li vůbec míti výsledek a splniti svůj účel. Obojí však znamená, že podnikatelstvo bude ve své volnosti pohybu i přizpůsobování značně omezeno. Je-li takové podvázání celého podnikaní zdravé, o tom netřeba se šířiti. Zbývá tedy jako jedině vyhovující, jednoduchý a praktický způsob řešení: vlastníkova služebnost. I při jednotlivém zcizení, kde tedy vůbec nejedná se o parcelaci, má své výhody. Vyloučí se zbytečné smlouvání při koupi o povolení služebnosti a — což je důležito — nezapomene se na zřízení služebnosti. Zkušenost nás učí, že na ně se zpravidla zapomíná, že lidé neznalí práva mají za to, že pozemek je zcizen ve stejném hospodářském stavu, v jakém byl v době společného vlastníka. Tím dochází k dlouhodobým a neplodným právním sporům. A vzpomeneme-li pozůstalostí nebo nedobrovolného zcizení — exekuce — objeví se nám vlastníkova služebnost absolutně nutnou, tu není jen obava možnosti zapomenutí.
I když nejedná se jen o zcizení (parcelaci), je citelná potřeba vlastníkovy služebnosti. Tak mnohdy zřetelem ku stavebním předpisům lze určitý pozemek stavebně využíti jen, když sousední pozemek zůstane do určité míry nezastaven, jinými slovy: bude-li totéž zajištěno služebností anebo — mají-li oba pozemky společného vlastníka — vlastníkovou služebností. Patří sem dále možná konkurence s jinými absolutními právy. Bude-li míti služebnost pořadí před nimi, bude jim předcházeti, zatím co vlastnické právo bude jimi zatlačeno. V tom je patrný mocnější účinek vlastníkovy služebnosti oproti vlastnickému právu. Tu jeví se potřeba věcného zajištění práv tvořících obsah služebnosti nejen pro případ ztráty vlastnictví, na př. kdy společný vlastník má zájem na tom, aby po exekučním prodeji služebného pozemku zůstala mu služebnost pro praedium dominans. Jevíť se potřeba taková i pro případy ponechání si vlastnictví obou pozemků. Vlastník přece může míti zájem na tom, aby nejen těm, jimž pozemek zcizí, ale i sobě zachoval služebnost (vlastníkovu) s pořadím před jinými služebnostmi. Zajistí si tak na př. právo čerpati vodu i v měsících letních, kdy z části vysychá, takže naň jako na vlastníka snad by se ani nedostalo, musel-li by ustoupiti služebnosti takové později zřízené. Vlastník však může míti eminentní zájem také na tom, aby své služebnosti zajistil pořadí před pozdějšími právy zástavními. Po té zapsaní hypotekární věřitelé musí si dát líbiti výkon služebnosti třebas ku svému neprospěchu.
Zřetelem ku shora zmíněné druhé kategorii důvodů bylo by poukázati k tomu, že společný vlastník bude míti actionem confessoriam a to jen tuto žalobu i proti jiným věcně oprávněným osobám. Netřeba však ani mysliti na možnou konkurenci s jinými věcnými právy. Budeť společný vlastník míti možnost i proti třetím osobám — tedy proti osobám zcela neoprávněným — v případě ručení dotýkajícího se stejně jeho práva vlastnického jako jeho práva služebnosti nastupovati actione confessoria, což bude míti význam zejména tam, kde negatorní žaloba bude proti ztížena, ne-li na př. promlčením vůbec vyloučena.
Uvedli jsme některé z mnohých důvodů svědčících pro praktickou potřebu vlastníkovy služebnosti. Že důvody ty jsou přesvědčivé, toho dokladem jest mimo jiné i skutečnost, že judikatura přijímala ústav jakési vlastníkovy služebnosti prostě bez knihovního zápisu, jestliže jeden ze dvou pozemků témuž vlastníkovi náležejících druhému fakticky slouží, má býti v pochybnosti po zcizení jednoho z obou pozemků takový stav i bez knihovního zájmu zachován (rozh. n. s. z 14. května 1861 č. 2717 sb. 1332, z. 18. října 1892 č. 10886 sb. 14 427, z 9. února 1886 sb. 10926 a j. v.). Pro servitutes apparentes poznali jsme to již v právu francouzském (code civil čl. 692) a je to známo i právu anglickému (srov. Kohler, Bürg. Recht. II. 1 str. 539). Přijímala-li judikatura po zcizení jednoho z obou pozemků existenci služebnosti dříve fakticky vykonávané, není pochopitelno, nepřipouštěla-li, že služebnost následkem toho již dříve existovala (jako vlastníkova služebnost.) Dělo se to patrně úzkostlivým přidržováním se slovného znění zákona, což Fuchs, repraesentant volného nalézání práva, uvádí jako eklatantní příklad pojmové jurisprudence. Ovšem nad názorem judikatury dlužno se zamysliti. Nejen není pro to zákonné opory, nýbrž naopak v o. z. o. vystupuje do popředí princip zápisu (§ 481, věta 1. s výjimkou jen §§ 1470 a 1471). Proto nejv. soud vyslovil se již také proti (rozh. n. s. z 9. února 1886 č. 1548 sb. 10 926).
IV.
Zbývá uvážiti, jak osnova čsl. obč. zákona řeší problém vlastníkovy služebnosti. Uznává ji expressis verbis a to v hlavě opatřené prozatímním pořadovým číslem 7 a pojednávající o služebnostech. O vlastníkově služebnosti následné jedná pod marginální rubrikou c) »sjednocení« v § 526: »Sjednotí-li se vlastnictví panujícího a služebného pozemků v jedné osobě, trvá služebnost dále.« O původní ustanovuje v § 472, který je postaven v čelo celé hlavy, in margine nadepsán: »Pojem služebností«, a jehož odst. 1. věta 2. zní: »Také vlastník může na svém pozemku pro jiný svůj pozemek zapsati služebnost.«
Povaha osnovou uznané vlastníkovy služebnosti zrcadlí se jednak v zodpovědění otázky, jedná-li se o služebnost skutečnou anebo jen t. zv. knihovní (papírovou), jednak i otázky, má-li tento právní ústav místo pro služebnosti pozemkové i osobní.
Již z důvodů shora uvedených plyne, že nejedná se o nějakou papírovou služebnost (knihovní, »Buchservitut«), která by se podstatně lišila od služebnosti jiné. Poznali jsme, že pro podstatu služebnosti je lhostejno, kdo je právě vlastníkem služebného pozemku, že nezáleží na tom, jaké jsou právě potřeby a zájmy vlastníka panujícího pozemku, že vlastníkova služebnost sice neomezuje vlastníka, ano však jiná absolutní práva (služebnosti nebo práva zástavní), že z vlastníkovy služebnosti plynou pro jejího držitele žaloby jako ze služebnosti jiné, a j. v. To vše je myslitelno jen a pouze u služebnosti skutečné. Vhodně naši thesi dokládá i § 1446 věta 1. o. z. o. citující § 526 (slovo »Rechte«). Námitka Iheringova tedy (Passive Wirkungen der Rechte, v jeho Jahrbücher sv. 10., str. 456), že nemožnost žaloby vylučuje přijímati tu nějaké právo, nemá místa. Proti vlastníkovi služebného pozemku je sice žaloba nemožnou, leč služebnost není právem jen proti vlastníkovi (relativním), nýbrž proti každému (absolutním), a žaloba vskutku proti každému rušiteli přísluší. Není-li proti vlastníkovi služebného pozemku, je to přece jen proto, že je s oprávněným identickou osobou, tedy nikoliv osobou třetí, která by oprávněného mohla rušiti. Těmto našim vývodům odpovídá znění § 526 osnovy (slova »trvá služebnost dále«, tedy jako taková.) Neodpovídá jim však věta 2. odst. 1. § 472 osnovy. V ní doporučovalo by se nahraditi výraz »zapsati« slovem »zříditi« Je patrně rudimentem původního návrhu, který obsahoval ještě dvě věty: »Služebnost tato vznikne, jak jeden z těchto pozemků na jiného vlastníka přejde. Pořad její řídí se pořadem zápisu.« Posléze uvedená věta vypuštěna na výtku, že nelze přiznávati služebnosti pořadí, které by zřetelem k předchozí větě předcházelo jejímu vzniku. A řečená předchozí věta škrtnuta, ježto uznáno, že otázku tuto podobně jako otázku konstrukce vlastníkovy služebnosti lze ponechati teorii a praksi. S označeným rudimentem nelze souhlasiti. Vždyť zápisem rozumí se toliko způsob nabytí (modus acquirendi), jak o něm jedná i § 481 osnovy. Proto mohlo by se mylně vykládati, že k zápisu vlastníkovy služebnosti jakožto služebnosti jen knihovní postačí i podle knihovního řádu i podle znění osnovy jednostranný zakládací akt vlastníkův, který je pro skutečnou (úplnou) služebnost jen způsobem nabytí а k němuž musí přistoupiti tedy později ještě důvod (titulus acquirendi), totiž v okamžiku přechodu alespoň jednoho z obou pozemků na nového vlastníka, podobně jako při traditio brevi manu movitých věcí titulus následuje časově po způsobu nabytí. Výraz »zříditi« odstraní takové pochybnosti. Je správnějším i v tom směru, že »zapsati« slovně nedosahuje na nemovitosti v pozemkových knihách nezapsané. Odpovídati bude také článku švýc. obč. zákona, který byl vzorem a zní : »Der Eigentümer ist befugt, auf seinem Grundstück zu Gunsten eines anderen ihm gehörigen Grundstückes eine Dienstbarkeit zu errichten.« Posléze bylo by poznamenati, že slovo »zříditi« nevyvolá pochybností, neboť ku zřízení pozemkové služebnosti i služebnosti osobní na pozemku je potřebí zápisu, resp. soudního uložení ověřené listiny (§ 481 osnovy), což platí i pro vlastníkovu služebnost, pročež je vyloučeno zřízení snad prostřednictvím destination du père de famille. Jako všechna věcná práva vlastníkova služebnost vznikne a obdrží své pořadí i datum zápisem do knih.
Dosud pověděným ovšem nechceme zastávati, že by v budoucnosti byla možnou jedině skutečná materielní nikoli jen formelní služebnost. Stačí uvážiti případy vlastníkovy služebnosti osobní na pozemku: zemře-li osoba oprávněná z takové služebnosti, zůstane služebnost formelně dále, dokud nebude vymazána. Bude to opravdu jen ryze formelní služebnost, neboť jsouc na pozemku jen služebném neposkytne oprávnění osobám, jimž příslušejí věcná práva na pozemku panujícím, takové osoby pak na praedium serviens nejsou služebností oprávněny, nýbrž prostředečně zatíženy. Leč i popsaná služebnost může býti dále služebností skutečnou (materielní), byla-li propůjčena rodině nebo výslovně rozšířena i na dědice (§ 529 osnovy).
Přistupujeme k druhé nadhozené otázce: má-li vlastníkova služebnost míti místo pro služebnosti pozemkové i osobní. Tu máme za to, že služebnostmi osobními nerozumí se toliko ony, které jsou vypočítány v § 478 osnovy (užívání věci pro svou potřebu, požívání, bydlení), nýbrž i t. zv. služebnosti nepravidelné § 479 osnovy (viz náš článek o služebnostech de lege ferenda v čas. Právny Obzor ex 1924 č. 4 a F. Zoll v Janhrhundertfeier II. str. 551. a sl.), zejména služebnosti jinak pozemkové, ale při nichž osoba oprávněného je individuelně určena. I tu zřizuje se služebnost »pro pozemek« (§ 472 odst. 1., věta 2.) i tu je vlastně pozemek panující a služebný (§ 526, nomenklatura § 474 věty 1. o. z. o. byla vypuštěna). Ustanovení osnovy jednající o vlastníkově služebnosti ať původní ať následné hodí se tedy netoliko na služebnosti pozemkové, nýbrž i na vytčenou kategorii služebností osobních. Svědčí tomu i umístěni normy o vlastníkově služebnosti původní v odst. 1 § 472, kde se jedná o služebnostech vůbec, zatím co rozdělení služebností v pozemkové a osobní je teprve v odst. 2. Totéž ale neplatí o ostatních osobních služebnostech (arg. slovo »pozemek« v § 472. odst. 1. věta 2. a v § 526, a slovo »cizí« v §§ 504 a 509 osnovy). Uvedené však nebylo v intencích subkomitétu, který osnovu práva věčného vypracoval, neboť týž přál si vlastníkovu služebnost omeziti jen na služebnosti pozemkové. Pro stanovisko komise přimlouval by se požadavek kontinuity s dosavadním právním řádem alespoň v zemích mimo území Slovenska a Podkarpatské Rusi (srov. §§ 504, 509, 521, 526 věta 1., 1445 o. z. o.). Leč kontinuitu nelze pokládati za přetrženou krokem vývoje ku předu. Proti stanovisku komise lze uvésti, že i při osobních služebnostech může býti pociťována potřeba probíraného ústavu právního. Na př. někdo bude chtít ještě, pokud je vlastníkem, zajistiti si bydlení jako výminek. Také my nepřáli bychom si, aby vlastníkova služebnost platila pro osobní služebnosti, ale výjimku přece učinili bychom pro shora uvedenou kategorii služebností nepravidelných, jinými slovy: sluší souhlasiti se zněním osnovy, ač se odchyluje od intencí komise. Vlastníkovu služebnost dlužno totiž učiniti viditelnou pro třetí osoby, zvláště, má-li předcházeti jiným služebnostem nebo zástavním právům. Pokud je vlastník společný, jevily by se jeho úkony jako výron vlastnického práva. Odpomůže jedině instituce pozemkových knih. Již tím tedy odpadají z úvahy služebnosti na movitostech a právech. Zřetelem k našim vývodům doporučovalo by se tedy pro § 526 voliti spíše stylisaci čl. 735 švýc. zákona: »Wird der Berechtigte Eigentümer des belasteten Grundstückes, so kann er die Dienstbarkeit löschen lassen. Solange die Löschung nicht erfolgt, bleibt die Dienstbarkeit als dingliches Recht bestehen.«
V.
V doslovu budiž ještě několik poznámek přičiněno o důsledcích uznání vlastníkovy služebnosti. Tak především bude odstraniti dosud běžné rozdělování práv věcných ve vlastnictví a práva k věci cizí. Označení takové nebylo by exaktním. Literatura mluví již o »omezených věcných právech« (na př. Dernburg, Das b. R. sv. 3 ex 1908, str. 271 č. 2.) k tomu bylo by připomenouti, že i vlastnictví není neomezené, že má své meze dané zákonem nebo jinými právy. Jiní užívají označení buď nic nevyjadřujících a necharakterisujících (»dingliche Nichteigentumsrechte«, Eck-Leonhard, Vorträge über das Recht des B. G. B., sv. 2 ex 1904, str. 207), nebo nikoli pro všechny případy se hodících (»dingliche Rechte ohne Expansivkraft«, týž autor, vždyť i právům tak označeným je známá elasticita ovšem pod obsahem, který je jim dán zákonem), anebo naopak příliš širokých (»eigentumsentwertende Rechte«, týž autor).
Hledíc k důsledkům vlastníkovy služebnosti uvítati sluší novou úpravu § 480. Motivy osnovy o ní praví, že stala se stejným způsobem, jako při všech ostatních věcných právech. Zní: »Důvodem pro nabytí služebností jest zákon, právní jednání, výrok soudu nebo úřadu správního anebo vydržení.« Vskutku má však dalekosáhlý význam zejména pro naši instituci. Tak na místě dosavadního »auf ieinem Vertrage« užito rčení »právní jednání«, pod něž lze zařaditi i jednostranný volní projev, jaký je při zřízení vlastníkovy služebnosti. Zřetelem k právu knihovnímu nebude to snad novum, an jíž dnes vlastník může odděleným kusům pozemku nechat zříditi nové na jeho jméno znějící vložky anebo je dát jinému pozemku připsati. Neméně důležitým je, že na místě slov »auf einem bei der Teilung gemeinschaftlicher Grundstücke erfolgten Rechtsspruche« užito »výrok soudu«, takže lze cestou dražebních podmínek (»Voraussetzungen« § 146 č. 7 ex. ř.) i bez zvláštního přizpůsobení se exekučního řádu zříditi služebnost nezávisle od vůle zavázaného. Odpovídá tomu i analogie § 842 o. z. o., jakž Koban (1. c.) prokázal. Vždyť i tu oba pozemky tvoří hospodářskou jednotu, ano jejich oddělené zapsání v pozemkové knize je jen něčím vnějším, a tato jednota se rozděluje v řízení exekučním, každý pozemek vydražuje jiná osoba.
Jelikož jedná se o služebnost skutečnou, uplatní se na př. i zásada servitus civiliter exercenda, ač osoba oprávněného je identická se zavázaným. Mohouť se nešetrnému výkonu vzepříti osoby později věcně oprávněné (na př. ze služebnosti konkurující).
Tolik o problému vlastníkovy služebnosti.

Citace:

ROUČEK, František. Vlastníkova služebnost. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 7, s. 225-233, 265-273.