Důležité zásadní rozhodnutí o rozlukových důvodech § 13 g) a § 13 h) rozluk. zákona.

Nejvyšší soud změnil rozhodnutím ze 14. října 1938, Rv I 2811/37 (kr. s. civ. v Praze Ck Xa 80/35) na dovolání rozsudky obou nižších stolic, kterými byla vyslovena rozluka manželství, zamítl žalobu a odsoudil žalobce k náhradě útrat z těchto důvodů:
»Dovolání opřené pouze o důvod § 503, č. 4 c. ř. s. jest oprávněno.
Odvolací soud uznal na rozluku manželství bez viny stran z důvodu § 13 h) rozl. zák., při čemž za příčinu hlubokého rozvratu manželství pokládal pouze skutečnost, že žalovaná od počátku března 1934 jest duševně chorá, tedy až do doby vynesení rozsudku prvního soudu (dne 8. října 1936) po dobu 2 let a 7 měsíců.
Odvolací soud má za to, že přesto, že ještě neuplynula lhůta 3 let, stanovená v § 13 g) rozl. zák., nelze na manželu spravedlivě požadovati, aby setrval v manželském společenství, když pro duševní chorobu manželčinu nastal hluboký rozvrat manželství.
Než při redakci zákona č. 320/1919 bylo právě o tom uvažováno, pokud je možno spravedlivě žádati na manželu spolužití s chorým na duchu, a tříletá lhůta byla stanovena po slyšení odborníka právě vzhledem k tomu, že »za dobu tří let možno posouditi povahu choroby i jejího vlivu na život v rodině a možno také učiniti prognosu vývoje budoucího« (srov. důvodovou zprávu k zák. č. 320/1919 tisk č. 298, str. 14). Vzhledem k této podmínce povolení rozluky nebylo — jako v podobných zákonech cizozemského zákonodárství — ustanoveno, že předpokladem rozluky manželství jest nevyléčitelná duševní choroba (viz citovanou důvodovou zprávu).
Na ustanovení § 13 g) rozl. zák. usnesl se tedy zákonodárce v předpokladu, že lze spravedlivě žádati na manželovi, aby nezrušil manželské společenství, netrvala-li trvale, neb periodicky probíhající duševní choroba plná tři léta do vynesení rozsudku soudu první stolice (srov. rozh. č. 6512 Sb. n. s.). Nelze tedy říci, že by nebylo lze spravedlivě požadovati na zdravém manželu, aby setrval v manželském společenství s manželem duševně chorým, dokud neuplynuly tři roky, když to zákon sám v § 13 g) rozl. zák. na něm žádá a když — jako v souzeném případě — tu není jiných důvodů, z nichž by mohl nastati hluboký rozvrat manželství, než duševní choroba druhého manžela.
Bylo proto rozsudky nižších soudů změniti a tou dobou žalobu zamítnouti.«
Poznámka redakce. Nepokládáme za možné souhlasiti s názorem, v hořejším rozhodnutí projeveným. Zákonodárce zajisté stanovil, že duševní choroba musí trvati určitou dobu, aby sama o sobě mohla býti důvodem k rozluce manželství. Hned na počátku choroby nelze posouditi, zda její trvání může býti tak dlouhé, aby před uplynutím té které doby v zákoně stanovené mohla délka choroby býti odhadnuta. Jinak než s prognosou délky trvání choroby má se to však s posouzením hlubokého rozvratu, který vznikl bez ohledu na délku trvání choroby. Zákonodárce chtěl rozlišovati
a) je-li jedna ze stran stižena pouze duševní chorobou, aniž z toho vznikl hluboký rozvrat. Takové případy jsou myslitelné zejména tehdy, jestliže povaha choroby není odpuzující a vzbuzuje naopak útrpnost druhé strany. Pak nevzniká hluboký rozvrat a zákon poskytuje manželu zdravému možnost, odpoutati se od manžela nemocného z důvodů jiných než z důvodu zavinění druhé strany (zejména z důvodů eugenických).
b) Je-li dán hluboký rozvrat, ať už je způsoben čímkoliv, pak záleží jen na objektivním zjištění okolností podle § 13, lit. h) rozl. zák., tedy na zjištění rozvratu manželství, nezáleží však na tom, čím tento rozvrat vznikl, zejména jestli vznikl některou okolností, která by při určité době trvání nebo při určité kvalifikaci mohla zakládati samostatně rozlukový důvod.
Urážky méně intensivní než které má na mysli § 13, lit. e) rozl. zák., i když se neopakují, sesměšňování, třeba jen skryté mezi manžely samými, o kterém se nikdo nedozví, atd. mohou býti také příčinou hlubokého rozvratu, pro který nebude lze od druhé strany spravedlivě požadovati, aby setrvala v manželském společenství. Odsouzení jednoho z manželů, které nesplňuje kvalifikaci § 13, lit. b) může stejně způsobiti důvod hlubokého rozvratu, zejména při opakování činu, i když odsouzený manžel nemůže býti prohlášen za prostopášníka [§ 13, lit. f) rozl. zák.] atd.
Stejně jako nelze říci, že »nelze spravedlivě žádati na druhém manželu« (čili že není povinen snášeti) aby se díval na to, jak dobré jméno rodiny jest vláčeno k necti, stejně tak nelze ha něm žádati (není povinen), snášeti trvání manželství hluboce rozvrácené jen proto, že hluboký rozvrat, který sice skutečně nastal odpuzující chorobou druhého manžela, sám ještě netrvá určitou dobu. Doba trvání platí totiž jen pro případ, kdy jest uplatňován jediný důvod rozluky, totiž onen, který musí určitou dobu trvati. Je-li uplatňován hluboký rozvrat, může vzniknouti třeba z podnětu okolnosti stanovené při určitém trvání a za určité kvalifikace jak samostatný důvod, i když trvání a kvalifikace dána není, trvání a kvalifikaci nelze však na hluboký rozvrat sám vztahovati.
Rozhodnutí shora uvedené nebylo uveřejněno v úřední sbírce a doufáme, že tam ani uveřejněno nebude.

Citace:

Důležité zásadní rozhodnutí o rozlukových důvodech § 13 g) a § 13 h) rozluk. zákona.. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1938-39, svazek/ročník 3, s. 124-125.