Několik poznámek k výkazu státního občanství stran ve sporech manželských.

Soudcovské Listy 2/1939, na str. 46 a násl. uveřejňují pod hořejším názvem velmi zajímavé poznámky Dr. Josefa Beutla k praksi, vyvinuvší se na základě rozh. Vážný 16870. Autor namítá proti požadavku, aby strany vykazovaly státní občanství předložením vysvědčení o státním občanství ve sporech rozvodových a rozlukových, toto:
a) Mimo smlouvy 5/1926, 171/1926 a 146/1924 s Polskem, Rumunskem a Jugoslávií, dle nichž k rozhodování o rozvodu a rozluce manželství jsou povolány jen úřady (soudy) domovských států sporných stran, jest směrodatný předpis dvorského dekretu z 23. X. 1801, č. 542, dle něhož cizozemci mohou podávati v manželských věcech žaloby u zdejších soudů, má-li aspoň jeden z manželů zde stálé bydliště, a že rozhodují v těchto věcech dle zákonů země, v níž bylo manželství uzavřeno. § 76 j. n. nerozlišuje mezi tuzemci a cizozemci.
b) Z § 226 c. ř. s. nelze vyvoditi požadavek, aby soud požadoval ve sporu průkaz procesní způsobilosti, vždyť jinak by bylo zapotřebí vyžadovati ho všude, na př. je-li jako strana osoba fysická, musil by soud vyžadovati u každé z nich průkaz křestním listem o zletilosti a předložení potvrzení, že strana nebyla zbavena svéprávnosti, i kdyby nebylo nejmenší pochybnosti v tomto směru.
c) Není jasné, má-li soud pokládati lhůtu, kterou stanoví ve smyslu rozh. Vážný 16870 k předložení průkazu o státní příslušnosti, za lhůtu ve smyslu § 84 a násl. c. ř. s., totiž jde-li o pouhé odstranění vady formální, v kterémžto případě uplyne-li lhůta marně, nelze ji dle § 85 c. ř. s. prodloužiti, anebo zda lze postupovati podle § 123 a násl. c. ř. s., jako by šlo o provádění důkazu listinou. V tom směru autor uvádí:
»Druhý názor vyhovující spíše potřebě za dnešních notoricky nepříznivých poměrů zastává většina soudů v praksi a prodlužuje stanovenou lhůtu tam, kde se stranám nepodařilo výzvě vyhověti. Leč vyskytují se i případy, kde soud stanoví lhůtu krátce a prohlašuje ji za neprodlužitelnou, odmítaje potom žalobu.
Poslednější postup vyvolává řadu otázek. Na př. straně se podaří získati osvědčení před uplynutím lhůty k stížnosti. Může soudce sám vyhověti stížnosti dle § 522 c. ř. s., když odmítnuto jednání pouze pro nepředložení osvědčení v dané lhůtě? Mohl by vyhověti i tehdy, kdyby byl žalobci uložil při odmítnutí žaloby útraty sporu? Může se přijíti k názoru, že při zmeškání neprodlužitelné lhůty připuštění osvědčení znamenalo by užití nepřípustného nového důkazu (§ 482 c. ř. s.). Platí to i tehdy, když strany hned na počátku přednesly souhlasně, že mají čsl. státní příslušnost? K vyloučení pořadu práva (§ 42 j. n.) a k nezpůsobilosti procesní (§ 6 c. ř. s.) hledí se v každém stadiu řízení. Má tu soud postupovati obráceně, když před pravoplatným ukončením sporu se ukázaly pochybnosti o státním občanství zcela nepodstatnými ?«
d)Autor poukazuje i na případy, kdy příslušnost soudu tkvěla v bydlišti strany, které jest nyní v postoupeném území, a ptá se, jak budou rozřešeny otázky vzniklé záborem. Má za to, že předpis § 29 j. n. sotva podrží účinnost na případy ze záboru a pokládá za účelnější odročovati zatím spory spíše, nežli žaloby odmítati, dokud nebude otázka normativně vyřešena.

Citace:

Několik poznámek k výkazu státního občanství. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1938-39, svazek/ročník 3, s. 176-177.