Přeměna rozvodu v rozloučení manželství.

I.
Vyskytl se názor — a ku podivu právě v ženských kruzích dosud se udržuje - že při reformě ustanovení o rozluce měl býti zrušen rozvod, nebo alespoň rozvod dobrovolný. Všimněme si, co by to znamenalo: manželství buď potrvá jako svazek právní i skutkový — anebo bude úplně zrušeno; a v každém případě rozchodu manželů (nehledě k manželstvím již rozvedeným v době, kdy zákon začal působiti), bude nutno vytrpěti martyrium procesu o rozloučení svazku manželského. Ale snad je dobře připomenouti, že jsou na světě, zejména mezi ženami jemné duše, které těžce trpí, ale raději přijmou osud zoufalství, než aby před cizími lidmi, chladně uvažujícími o věcech, rozložily celou bídu svého manželství, uzavřeného v zářivých mlhách optimismu mládí. Těmto jemným bytostem zbývá dle zákona jediné útočiště,-- rozvod dobrovolný. A snad posledním darem od druhého člena manželství bývá svolení k tomuto tichému, diskrétnímu rozchodu. Nevím, proč by se měl rušiti rozvod dobrovolný. Snad, že jest lehkomyslně využíváno této možnosti. Ale nemá druhý manžel vždycky možnost, odepříti svolení? A chtějí-li oba rozchodu, má zákon nahražovati jejich rozvahu? Je-li příčina nicotná, způsobí právě dočasný rozchod jejich opětné sblížení a spojení. Nevrátí-li se k sobě, jest příčina závažnější, než se zdá.
Ovšem jest tu námitka: děti. Nedovedou-li však ani děti překlenouti spor mezi manžely, odhodlají-li se k dobrovolnému rozvodu, ač tu jsou děti — pak nevěřím, že příčina jest malicherná. Domněnka »lehkomyslnosti« jest asi založena na jednostranném výkladu toho z manželů, který nerad dal svolení k rozvodu, nebo rád by se vrátil, ač druhý odmítá. Velký vliv by zde mohl míti soudce, kdyby pokusů o smír nechápal jako formálního představení, které nutno odehrát, ale které nemá rozumného smyslu — kdyby se naopak vynasnažil, odvrátiti rozvrat. Ale zákon může určité vlastnosti soudních úkonu předpokládati — nemůže jich však udělat. Na soudci záleží (záleželo a povždy bude záležet) zda praxí špatný zákon povznese, nebo dobrý sníží. Jiná je otázka rozvodu nedobrovolného. Zde by se snad dalo hájiti stanovisko, že stačí rozluka, nebo alespoň že z důvodů, dostatečných pro rozluku, může býti povolen pouhý rozvod, spokojí-li se tím žalující manžel. Tím by se ovšem § 109. obč. zák. velmi zkrátil a zjednodušil. Jen jest otázka, je-li to pro život účelno. Všimněme si důvodů rozvodu: 1. Cizoložství — totožno s §em 13a ; 2 odsouzení pro zločin — podobno §u 13b; 3. zlomyslné opuštění — podobno §u 13c; 4. nezřízený život — podobno §u 13f; 5. úklady o život nebo zdraví — totožno s § 13d ; 6. trvalé ubližování — téměř totožno s § 13e; 7. trvalá nakažlivá nemoc — v §u 13 se nevyskytuje. Konečně mám za to, že je nemožná pochybnost o přípustnosti pouhého rozvodu v případech §u 13g (duševní choroba), h (rozvrat), i (nepřekonatelný odpor, kdež se přechodný rozvod přímo zákonem připouští). Toto srovnání §u 109. obč. zák. s §em 13. zák. rozlukového, je velmi zajímavo. Při cizoložství má uražený manžel volbu, chce-li žádati přímo rozvod nebo rozluku. Na rozluku mohl by žalovati, zejména kdyby druhý manžel po rozvodě pokračoval v nevěře manželské, nebo se jí dopustil. Rovněž takovou volbu má manžel, proti němuž druhý provedl úklady o život nebo zdraví a téměř tak tomu jest při »těžkých ubližováních nebo dle osobních poměrů velmi citelných, opětovaných urážkách.« Zde je dokonce přesněji formulován důvod rozvodový než rozlukový (»nakládal-li jím vícekráte zle, ubližoval-li mu těžce neb opětovně ho na cti urážel), ač na věci mnoho nezáleží, protože to jsou vesměs pojmy pružné a otázka, je-li důvod pro rozvod nebo rozluku dostatečný, spočívá v rukou soudcových. Ani nejzlomyslnější vykladač zákona nepřijde na nesmyslný nápad, že by měl soud méně žádati při žalobě o rozluku než při žalobě o rozvod. Poněkud jinak tomu jest v případě života nezřízeného. Rozvodový důvod zní: »vedl-li (druhý manžel) nepořádný život, jímž uvádí se v nebezpečí povážlivá část jmění žalujícího manžela, nebo mravnost rodiny.« Rozlukový důvod zní: »vede-li zhýralý život«. Rozlukový důvod žádá vždycky mravní úhonnost (»zhýralost«) kdežto pro rozvod stačí rozmařilost majetku nebezpečná, ač o sobě nikoli nemravná. Zde zahrnuje důvod rozvodový kategorii, která vůbec není obsažena v pojmu »zhýralosti« — a myslím, že právem. V dalších dvou případech nedostává se důvodům rozvodovým ani zvláštní kvalifikace, již zákon vyžaduje, aby byla možná rozluka. Proti pouhému požadavku §u 109., aby tu bylo odsouzení pro zločin, žádá se pro rozluku odsouzení »nejméně na tři leta do žaláře, nebo na dobu kratší, avšak pro trestný čin, vyšlý z pohnutek nebo spáchaný za okolností svědčících o zvrhlé povaze«. Proti pouhému požadavku »zlomyslného opuštění« klade zákon rozlukový další požadavek, aby manžel, vymykající se společenství manželskému navrátil se k spolužití do šesti měsíců od soudního vyzvaní (ať osobního nebo ediktálního). Mám za to, že toto odstupňování případů jest docela správno, že by nebylo dobře, připustiti rozvod jen jako dobrovolné umírnění v případech, dostatečně kvalifikovaných pro rozluku, ani naopak připustiti rozluku v případech tak všeobecně vyslovených, jako tomu jest při rozvodu.
Konečně zbývá poslední případ §u 109. — který vůbec chybí v §u 13. zák. rozl., totiž »trvalá tělesná závada, spojená s nebezpečím nákazy.« To bude hlavně tuberkulosa a syfilis. Druhá nemoc je vůbec vyléčitelná a ani u prvé není vyloučeno uzdravení, ač je vzácnější. Návrat uzdraveného k dalšímu manželství nechová ani nebezpečí pro druhého, ani neohrožuje potomstva. Rozvod může býti podnětem k energickému léčení, po případě v ústavě, k tomu určeném. Rozvod je tu dobrodiním hlavně v případě, že nemocný s umíněným sobectvím chce setrvati uprostřed rodiny — kterou uvádí v nebezpečí — ač není dostatek místa ani jiných prostředků k jeho úplné isolaci a k soustavnému léčení. Důvod rozlukový by zde naprosto nestačil, neboť by byl jediným východiskem »nepřekonatelný odpor«, který však nestačí k rozluce a ovšem ani k rozvodu, není-li prokázáno svolení druhého manžela. Rozvod pro duševní chorobu jest nyní možný, ale jen jako menší požadavek manžela, který by mohl žalovati na rozluku, protože podmínky §u 13g jsou splněny. Všeobecné jest přesvědčení, že případy §u 109. jsou uvedeny demonstrativně, že tedy rozvod nedobrovolný jest možný i z jiných důvodů, než které zákon uvádí, ale podobných těmto důvodům svou závažností. Zda tato povaha §u 109. vede nebo povede k nadužívaní, to jest věcí praxe soudní. Mám za to, že zachování rozvodu vedle rozluky jest důvodno a mělo by zůstati také pro budoucnost. Také nepovažuji reformu §u 109. za přímo naléhavou. Připouštím, že se stávají věci nespravedlivé. Ale jsem si toho vědom, že není a nikdy nebude zákona, který by vylučoval špatné použití v praxi. Myslí-li někdo, že nalezne formuli zákonnou, která lidi přinutí k životu éthickému dle příkazů spravedlnosti a lásky, jest to dítě — ať staré nebo mladé — ale myslící nelogicky, neznalé zákonů poetiky a psychologie lidí, věřící v zázrak. Mně však praví rozum: není na světě zázraků a nebude. Snažme se o vytříbení soustavy zákonné na nejvyšší dosažitelný stupeň, ale pamatujme, že spravedlnost bude konána lidmi — nikoli texty zákonů. A žádná právní soustava nebude dobrá, nebudou-li dobří ti, kdož ji uvádějí ve skutek.
II.
Úkolem reformy manželského práva bylo, odstraniti krutou nerovnost občanskou, dle níž manželství katolíků bylo nerozlučitelno a životní krise manželů, z nichž jeden byl katolíkem v době sňatku, končily ponižujícím a znemravňujícím rozvodem bez konce. Nebyla nesnesitelnou sama existence rozvodu, ale to, že z něho nebylo východu mimo smrt. Šlo tedy především o to, pomoci lidem, kteří již byli rozvedeni, k zakončení trapného stavu, kdy manželství jest a není zároveň. Ale přechodné ustanovení pro ty, kteří dříve ztroskotali než přišel zákon o rozlučitelnosti katolických sňatků, nestačilo. Bylo třeba pro budoucnost upraviti poměr mezi dvojí institucí právní, rozvodem a rozloučením manželství.
Tento poměr byl založen na dvou základních myšlenkách: jednak že žádný z rozvedených manželů — ať jest vinen rozvodem nebo nikoli — nemůže býti nucen k setrvání ve formálním svazku manželském, když materielně manželství zaniklo trvalým a odůvodněným rozchodem manželů, jednak že přechod z rozvodu v rozluku nemá býti zbytečně zatížen nákladným, vleklým a trapným procesem o rozluku.
Ze srovnání §u 109. obč. zák. s §em 13. zákona o rozluce jest patrno, že celá řada nedobrovolných rozvodů spočívá a také v budoucnosti bude spočívati na soudně provedeném důkazu skutečností, které by byly úplně postačily k rozluce manželské, ale manžel, žalující o rozvod buď nemohl provésti rozluky, protože dosavadní zákon rozluky nepřipouštěl, anebo proto, že žalobce dobrovolně se spokojil rozvodem, očekávaje snad, že dočasné odloučení vyléčí kořen rozvratu a umožní návrat k manželství. Tyto případy jsou celkem jednoduchý. Není zajisté třeba, opakovati křížovou cestu procesu, již provedeného a § 17. zák. rozl. správně připouští, aby kterýkoli z manželů, takto rozvedených, žádal za rozluku »na podkladě provedeného už sporu o rozvod.« V nesporném řízení přesvědčí se soud, zda skutečnosti, ve sporu prokázané, odpovídají §u 13. zák. rozl. a je-li tomu tak, převezme do usnesení o rozluce odůvodnění z rozsudku o rozvode i s určením, kdo z manželů jest rozvodem — a tedy také rozlukou — vinen. Jen v případě, že důvodem rozvodu byla duševní choroba manžela druhého, bude třeba zjištění, že stav nemocného dosud trvá. Uzdraví-li se zatím, potrvá stav pouhého rozvodu a nespojí-li se manželé přes to, musilo by řízení rozlukové spočinouti na důvodech nových, po případě na zásadě §u 15. zák. rozl. V případech §u 17. není třeba účasti druhého manžela v řízení rozlukovém, neboť následky zaviněného rozvodu jsou takové, že ani z důvodů majetkových ani z jiných příčin není třeba jednání s druhou stranou sporu rozvodového. Je-li důvodem choroba duševní, musí sobě soudce opatřili nález o přítomném stavu nemocného z moci úřední a nepovolí rozluky, není-li tu některá ze skutečností, uvedených v §u 13. lit. g.
Mnohem složitější a choulostivější je věc, je-li manželství rozvedeno dobrovolně nebo z důvodů, které dle dnešního práva na rozluku nestačí. Především nutno odmítnouti prostomyslnou domněnku, že tu jde vesměs o případy malicherné, které nezasluhují zřetele. Nevím, není-li spíše opak pravdou — ale jisto jest, že v počtu dobrovolných rozvodu i rozvodů, povolených pro menší důvody, než jaké uvádí § 13. zák. rozl., jest ukryto přemnoho případů těžkých a nejtěžších, které byly zakryty úmyslně z přirozeného studu a po vzájemné dohodě mezi manžely. Nebylo by dobře, aby zákon vynucoval veřejné provalení příhod, dávno protrpěných a odbytých. Ale naproti tomu je v této skupině mnoho rozvodů lehkomyslných a zbytečných, kterých nelze beze všeho proměniti v rozluku, nemá-li býti otřeseno základy manželství a brána otevřena sňatkům nerozvážným, uzavřeným s předpokladem, že budou právě tak lehce rozvázány, jako byly svázány.
Základní myšlenka, na níž bylo zbudováno rozluštění tohoto úkolu, jest t. zv. nepřekonatelný odpor. K porozumění věci jest třeba povšimnouti si »nepřekonatelného odporu« jako skutečnosti, která může býti důvodem procesu rozlukového. § 13. lit. i zák. rozl. přejímá tento důvod rozluky z §u 115. obč. zák., a to jen s tím rozdílem, že o rozluku nemusí oba manželé společně žádati, nýbrž stačí, když jeden z nich se domáhá rozluky a druhý alespoň dodatečně se připojí k žádosti. Je tedy podmínkou, že oba manželé souhlasí s rozlukou. Ale není to jakási dobrovolná rozluka dle obdoby dobrovolného rozvodu. Nepřekonatelný odpor musí býti dokázán a není-li možný jiný objektivní důkaz, má býti zjištěn tím, že ani dočasný rozvod, po případě opakovaný, nedovedl překlenouti odpor mezi manžely. Není snad třeba — při jasném znění zákona — dokazovati, že stačí nepřekonatelný odpor jednoho z manželů vůči druhému, že tedy není nutno, aby odpor byl na obou stranách. K nemožnosti manželského spolužití stačí, když jeden z manželů pociťuje nepřekonatelný odpor ke druhému, který pak umožní rozluku prostě tím, že uzná nemožnost manželství a dá souhlas k jeho rozloučení právnímu. Je tedy třeba trojího: odporu alespoň s jedné strany, svolení druhé strany k rozluce a důkazu nepřekonatelnosti, po případě přechodným rozvodem, který zůstal bez ozdravujícího účinku. Máme-li toto vše na mysli, bude nám jasna konstrukce §u 15. a 16. zák. rozl. Вуlo-li manželství již rozvedeno (ovšem soudně; nestačí pouhý mimosoudní rozchod manželů!), mohou manželé bud oba nebo kterýkoli z nich, žádati o rozluku pro nepřekonatelný odpor, jakmile uplynul alespoň rok od soudně povoleného rozvodu a manželé po celou tuto dobu neobnovili manželského společenství, byť i na dobu sebekratší. Příčina a způsob rozvodu (dobrovolný, nedobrovolný) jest úplně lhostejná. Ovšem nikdo nenastoupí této cesty, je-li tu dána snažší možnost §u 17. Pro manželství, rozvedené liž v době, kdy tento zákon vešel v působnost, je stanovena lhůta šestiměsíční jako dostatečná hlavně k usnadnění rozluky četných, nerozvážně uzavřených sňatků válečných.
Na základě žádosti takové provede soud řízení nesporné, které se zahajuje poučením manželů o důsledcích rozluky. Hlavním úkolem soudu jest, aby se zjistil jednak souhlas obou manželů s rozlukou, jednak, že alespoň na jedné straně jest opravdu odpor nepřekonatelný. Souhlas druhého manžela se předpokládá, nedostaví-li se na soud, ač mu bylo v obsílce, doručené do vlastních rukou Zároveň s opisem žádosti, dáno právní poučení o tomto následku. Přes to může soud, uzná-li to za účelno, donutiti druhého manžela, aby se na soud dostavil. Zde ovšem nutno doznat i trapnou mezeru v zákoně pro případ, že bydliště manžela, který se na soud nedostavil, jest neznámo. Opatrovník pro nepřítomného jistě nestačí vzhledem k právu, jež poskytuje se druhému manželu odstavcem c §u 16. Této mezeře nikterak neodpomáhá nešťastné ustanovení §u 16., že uplynula-li od rozvodu tři léta, není třeba souhlasu druhého manžela. Toto ustanovení odporuje základní myšlence §u 15., dle níž rozluka pro nepřekonatelný odpor není možná bez souhlasu druhé strany (§ 13. i), působí zřejmou nespravedlnost, protože takto možno rozluku přivoditi úplně jednostranně, ale naprosto nestanoví, že by druhý manžel mohl býti z manželství odstraněn, aniž byl vyslechnut a aniž by mu byla dána možnost, zmařiti provedení rozluky řízením nesporným, a to na základě §u 16. lit. c. Naproti tomu je správno ustanovení, že po uplynutí tří let od rozvodu není třeba důkazní o odporu nepřekonatelném, protože doba odloučení bez obnovení manželského spolužití je důkazem dostatečným. Druhý manžel, dostaviv se k soudu, může prohlásiti nesouhlas s rozlukou, nebo může prohlásiti, že důvodem rozluky není nepřekonatelný odpor, nýbrž jiné skutečnosti. Tím zmaří se cesta nesporná a žadateli nezbude, než nastoupiti spor.
Toto právo náleží druhému manželu, i když rozvod trval tři léta. Možno tedy říci, že prohlášení nesouhlasu s rozlukou pro nepřekonatelný odpor, nebo tvrzení, že jsou tu jiné příčiny rozvratu manželství, zatlačí řízení na cestu spornou, i když rozvod trval tři léta. Jen ta úleva platí pro manželství po tři leta rozvedená, že stačí mlčení druhého manžela (není nutným projev souhlasu), jen tak možno dle mého mínění vyložiti § 16. a) druhý odst. v souhlase s literou c) téhož §u.
Pro manželství, rozvedená již v době, kdy tento zákon nabyl působnosti, ustanoveny jsou také úlevy v řízení o rozluku. Netřeba dokazovati, že tu jest nepřekonatelný odpor, nýbrž stačí, nabude-li soudce přesvědčení, že nejde o čin nerozvážený. Z nejasného ustanovení lit c) §u 13. lze dovozovati, že manželství rozvedená před působností tohoto zákona mohou býti rozloučena i tenkráte, vysloví-li druhý manžel nesouhlas s rozlukou, nebo tvrdí-li jiné důvody rozvratu. Ale mám za to, že nepřesné a v pravém smyslu slova lehkomyslné formulování lit. c) §u 16. musí praxe alespoň v tom smyslu napraviti, že užije druhého, rovněž možného výkladu, že totiž první, podmínečná věta »Nejde-li o manželství před působností tohoto zákona rozvedené« týče se jen otázky souhlasu s rozlukou, ne však otázky, zda příčinou rozluky nejsou jiné skutečnosti než »nepřekonatelný odpor«.
§ 18. ukazuje konečně docela jasně, že nesporné přeměnění rozvodu v rozluku dle §ů 15. a 16. jest nemožno, vyjdou-li na jevo skutečnosti, které dokazují, že ani na jedné straně není nepřekonatelného odporu proti manželskému spolužití.
Pro budoucnost objevuje se rozvod jako stav přechodný, který může skončit i buď návratem k manželství nebo jeho rozloučením. Dobrovolný rozvod může sloužiti za cestu k rozloučení manželství bez martyria procesu rozlukového, ukáže-li se smír nemožným a odpor nepřekonatelným. Ale právem je tato zjednodušená cesta omezena tím, že nemůže býti provedena přes odpor toho z manželů, který rozluce nechce, nebo má na tom zájem, aby při rozluce byla zjištěna a rozsudkem prohlášena vina druhého manžela na rozvratu manželství.

Citace:

SVOBODA, Emil. Přeměna rozvodu v rozloučení manželství. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1919, svazek/ročník 1, číslo/sešit 5, s. 56-58.