Postup při rozhodování o podmínkách amnestie dle §u 4. nařízení Národního výboru z 5. listopadu 1918 cís. 28. sb. zák. a nařízení.

Krajský soud v Ch. zjistiv, že obžalovaná A. v září 1918 úmyslně úřadu zatajila zásoby látek v ceně přes 500 K, že však to učinila v takovém rozrušení, že dosahu svého jednání plně neuvážila, zprostil ji 7. července 1919 obžaloby pro přečin dle § 5. cís. nařízení ze dne 24. března 1917, č. 131 ř. z. — jedině z toho důvodu, že čin spáchala z rozčilení vyvolaného válečnými poměry.
Zmateční stížnosti státního zastupitelství nejvyšší soud vyhověl, rozsudek 1. stolice zrušil a věc odkázal soudu 1. stolice, aby ji znovu projednal a rozhodl a po případě zahájil další řízení ve smyslu § 4. nař. Národního výboru ze dne 5. listopadu 1918, č. 28 sb. zák. a nař.
Důvody: Odůvodněna jest zmateční stížnost ve směru § 281, č. 9 b) tr. ř. Rozsudek zjistil ve skutku obžalované objektivní a nevyloučil ani subjektivní skutkovou povahu přečinu, na nějž obžaloba zněla. Osvobození stalo se dle důvodů rozsudku jen proto, poněvadž nalézací soud shledal u obžalované podmínky § 4. c) nařízení Národního výboru ze dne 5. listopadu 1918 o amnestii. Toto nařízení upravuje však zvláště postup při rozhodování o podmínkách amnestie v § 4.
Poukazujeť soud, který rozhodoval ve věci jako první stolice, aby rozhodl z povinnosti úřední, nebyl-li trest ještě proveden, vyslechna úřad veřejné žaloby, zda podmínky amnestie jsou splněny. Uzná-li ve prospěch odsouzeného, není do usnesení soudu stížnosti. Již ustanovení, že proti rozhodnutí znějícímu ve prospěch odsouzeného není stížnosti, nasvědčuje tomu, že nemá tak se státi v rozsudku, vyneseném na základě hlavního přelíčení.
Jinak nebylo by lze odepříti veřejnému žalobci stížnost zmateční z důvodu § 281, č. 9 b) tr. ř., jejž nařízení Národního výboru nikterak neobmezuje. Znění zmírněného nařízení, že o prominutí trestu rozhoduje soud, který rozhodoval ve věci jako první stolice, a že rozhoduje v případech, ve kterých trest nebyl ještě proveden, z moci úřední, jinak na žádost zúčastněných, dokazuje však, že řízení podle druhého odstavce § 4. podmíněno jest rozsudkem odsuzujícím alespoň v první stolici. Nedošlo-li ani k odsouzení v první stolici, paik není tu podmínek pro soudní řízení o amnestii (§ 4, odst. 5).
V daném případě soud nalézací sám učinil výrok příznivý obžalované v rozsudku, aniž dříve, pokud ze spisů jest patrno, vyslechl vůbec úřad veřejné žaloby. Proti tomuto výroku osvobozujícímu nutno ovšem připustiti a za odůvodněnou uznati zmateční stížnost veřejného žalobce z důvodu § 281. č. 9 b) tr. ř., kteráž však vzhledem k ustanovení 4. odstavce § 4. nařízení Národního výboru nemůže, jak toho zmateční stížnost žádá, vésti ku přezkoumání, bylo-li právem vysloveno, že jsou zde podmínky amnestie, poněvadž by v tom bylo shledávati obcházení tohoto zákonného ustanovení.
Soud zrušovací vyhověl proto zmateční stížnosti státního zastupitelství potud, že rozsudek v části v odpor vzaté zrušil jako zmateční, nemohl však rozhodnouti ihned ve věci samé, ježto nalézací soud zjistil sice objektivní skutkovou podstatu trestného činu, obžalované za vinu kladeného, neprovedl však určitých zjištění po stránce subjektivní; musila býti tedy věc dle § 288, č. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení odkázána zpět soudu nalézacímu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Setrvá-li veřejný žalobce na obžalobě, pak bude soudu o věci samé rozhodnouti, a dopadne-li rozhodnutí v neprospěch obžalované, bude nalézacímu soudu postupovati dále dle odst. 2, § 4 nařízení Národního výboru, pročež mu byl v tomto směru dán v nálezu uvedený poukaz.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1919, Kr. I. 435/19-4.
Hrubeš.

Citace:

Postup při rozhodování o podmínkách amnestie. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 3, s. 114-115.