Jsou námitky proti výpovědi přípustny? (§ 4 odst. 2 min. nař. ze dne 9. února 1919, č. 62 sb. z. a n.)

Na návrh majitelky domu M., podaný u soudu dne 2. října 1919 povolil prvý soudce podle právoplatného soudního svolení výpověď z bytu manželům Z. na čtvrt roku od 1. října 1919, takže nájemní smlouva mela končiti dnem 31. prosince 1919. Proti této výpovědi podali manželé Z. stížnost, jíž bylo rekursním soudem v Chrudimi vyhověno a návrh na výpověď k stěhování dnem 31. prosince 1919 zamítnut.
Důvody: Prvým soudcem bylo zjištěno, že pro obec Horní Jelení není zvláštního stěhovacího řádu a že tedy platí o lhůtách výpovědních a stěhovacích zákonná ustanovení § 560, 563, 564 a 565 c. ř. s. Svolení k výpovědi znělo, aby byla dána čtvrtletní výpověď, pročež tato výpověď podle ustanovení § 560 a 563 c. ř. s. měla býti soudem podána a doručena o čtvrt roku dříve, nežli nájemní předmět má býti odevzdán, tedy čtvrt roku před 31. prosincem 1919, čili před 1. říjnem 1919. Výpověď však byla podána až dne 2. října 1919 a doručena až dne 3. října 1919, pročež měla býti podle § 563, odst. 1. c. ř. s. zamítnuta.
Oprávněnost rekursu odůvodněna § 514 a 575 odst. 1. a 2. c. ř. s., ježto § 4 nař. min. spravedlnosti z 9. února 1919, č. 62 sb. z. a n. právo námitek proti výpovědi bylo suspendováno.
Dovolacímu rekursu bylo nejvyšším soudem vyhověno, usnesení rekursního soudu zrušeno a rekurs manželů Z. do usnesení okresního soudu výpověď povolujícího odmítnut.
Důvody: Nelze souhlasiti se stěžovatelkou potud, že tu jde o řízení nesporné, že tedy nelze použíti předpisů §§ 514 a 575 c. ř. s. Pouze řízení o návrhu, aby byl soudem dán souhlas k výpovědi, jest dle § 3 nař. min. spravedlnosti a sociální péče ze dne 9. února 1919, č. 62 sb. zák. a nař. řízením nesporným. Udělen-li však žádaný souhlas a podána-li po té skutečně soudní výpověď, platí pro tuto a pro její vyřízení ustanovení třetího oddílu šesté části civilního řádu soudního (§§ 560 a následující).
Naproti tomu nutno za správnou uznati výtku stěžovatelčinu, že rekurs odpůrců do usnesení okresního soudu ve V. M. ze dne 2. října 1919, č. j. K 43/19-1 byl nepřípustný. Podle druhého odstavce § 575 c. ř. s. není proti soudním příkazům na odevzdání předmětu najatého, které vydány jsou na základě výpovědi, dán opravný prostředek kromě námitek, které proti nim lze podati. Dle toho měli odpůrcové vypovídající strany to, co obsaženo v jejich rekursu proti usnesení prvního soudce, uplatňovati námitkami po rozumu § 562 c. ř. s. Tomu nebrání nijak ustanovení § 4. odst. 2. min. nař. ze dne 9. února 1919, č. 62 sb. zák. a nař. Praví se tu sice, že nepřísluší nájemníku právo námitek, byl-li soudem dán souhlas k výpovědi. Než ustanovení to nelze pojímati tak, že by nájemník nemohl vůbec podati námitky proti výpovědi. Právo jeho jest omezeno jen potud, že vyloučeny jsou námitky týkající se otázky, jež byla již probrána a právoplatně rozřešena v nesporném řízení dle § 3 min. nař. ze dne 9. února 1919, zda totiž jest tu zákonem (min. nař. ze dne 17. prosince 1918) uznaný důvod výpovědi. Vždyť min. nař. ze dne 9. února 1919, č. 62 sb. zák. a nař. předpokládá, že bude výpověď dána teprve později, po té, když byl soud k ní svolil. Má-li tedy dána býti výpověď teprve, když dal soud k ní svůj souhlas, pak musí nutně býti připuštěny i námitky po rozumu § 562 c. ř. s., jež ovšem se zřetelem k předchozímu řízení nespornému nemohou se již zabývati otázkou rozhodnutou v nesporném řízení s konečnou platností, zda jest tu důvod k výpovědi uznaný zákonem, nýbrž mohou míti za předmět jen vady formální a otázky dříve neřešené. V tomto případě uplatňovali odpůrcové strany vypovídající ve svém rekursu, že výpověď dána byla opožděně.
To se netýká otázky, zda jest dán zákonem uznaný důvod výpovědi, a nemohlo býti předmětem předchozího nesporného řízení, ježto výpověď dána byla teprv tehdy, když byl soud právoplatně k ní svolil. Že § 4. odst. k min. nař. ze dne 9. února 1919 č. 62 sb. zák. a nař. nechce námitky vůbec vyloučiti, vychází na jevo také z toho, že by jinаk výpověď nemusila ani odpovídat i požadavkům v §§ech 562 a 563 c. ř. s. vytčeným, jež přece změněny nebyly a dále platí. Musí-li však výpověď vyhovovati zmíněným náležitostem, musí býti připuštěny i námitky, jimiž lze po rozumu §§ů 562 a 575 c. ř. s. jedině uplatňovati, že se nedostává těchto náležitostí.
Odpůrcové vypovídající strany měli se tedy brániti proti soudní výpovědi námitkami, třeba soud v usneseni výpověď vyřizujícím projevil tím, že dotyčný odstavec o možnosti podání námitek vyškrtl, mínění ovšem nesprávné, že námitky jsou nepřípustné. Neboť, kdyby byl soud námitky jejich odmítl, bylo by bývalo na vypovězených, opravným prostředkem toto nesprávné stanovisko soudu prvé stolice zvrátiti, řádné řízení si vymoci a právo své vhodným prostředkem uplatniti. Uživše ale prostředku nevhodného sami způsobili, že minouti se musí úspěchem. Neboť rekursní soud pochybil, že nepřípustný rekurs neodmítl, nýbrž věcně vyřizoval. Bylo proto vyhověti dovolacímu rekursu, zrušiti usnesení soudu rekursního, a odmítnouti rekurs proti usnesení soudu prvního ze dne 2. října 1919 č. j. K 43/19-1.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1919- R-I. 459/19.1
Poznámka zasílatelova: Odst. 2. §u 4. min. nař. z 9. února 1919 č. 62 sb. z. a n. zní určitě: 62/1919 sb., § 4.2. Výnos min. sprav. čís. 8948/19 uveřejněný na str. 39 věst. 1919 praví: Z ustanovení těchto (§ 1 až 4 cit. nař.) vychází, že nebylo účelem nařízení z 9. února t. r. odstraniti formální výpovědi; šlo jen o to, aby výpovědi obmezeny byly na případy, kde soudem bude k nim dáno výslovné svolení, a tam, kde svolení dáno bylo, vyloučiti vedení nákladných a ne vždy účelných sporů o námitkách proti výpověděm.
Podle toho považovali právní zástupcové i soudcové, projednávající nájemní záležitosti, námitky proti výpovědi dané podle soudního svolení za vyloučené. Ježto však by tím odpadl jediný opravný prostředek přípustný proti výpovědi podle s. ř. a nebylo by možno napraviti ani omyly a nedopatření sběhlé při výpovědi, pomáhali si právní zástupci pouhým rekursem a rekursní soud uváživ, že suspendováním jediného zákonem přípustného opravného prostředku námitek z důvodu, aby spory nájemné byly vyloučeny, musí nutně obživnouti právo řádného prostředku proti usnesení přípustného podle §u 514, 575 odst. 1 c. ř. s., totiž rekursu, rozhodl, jak uvedeno.
Nejvyšší soud náhled ten neschvaluje a projevil jiný náhled, totiž přípustnosti námitek. Tím ovšem oživnou spory nájemní, a to tím spíše, když podle zkušeností, nabytých v nynějších tísnivých dobách bytových, strany se soudnímu rozhodnutí všemožně brání a používají všech možných prostředků nejen v tom úmyslu, aby vyhráli, nýbrž i aby výpověď a stěhování všemožně a za každou cenu oddálili.
Nejlepším východiskem by bylo, aby soudcové v nesporném řízení o svolení k výpovědi zjišťovali též výpovědní lhůtu a aby ji též pojali do usnesení k výpovědi svolujícího, tedy že se dává svolení k výpovědi 14denní, či měsíční, či půlletní a podobně.
Pak by zbylo, řešiti pouze otázky formální a otázku včasnosti výpovědního návrhu, jež by bylo již snadno řešiti ať levným rekursem nebo námitkami, o nichž by bylo možno pravidelně rozhodnouti v 1. instanci při jediném roku. Tím by se docílilo toho, co nařízení z 2. února 1919 zamýšlelo, buď vyloučení sporů nájemních vůbec, nebo aspoň dlouhých a nákladných.2
Jakeš.

Tak rozhoduje nejv. soud stále: srv. rozh. ze dne 16. března 1920 R. I. 148-20, ze 7. dubna 1920 R. I. 204-20.
Poznámka. Otázku tuto vyřizuje nyní § 4. zák. z 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. o ochraně nájemníků.

Citace:

Jsou námitky proti výpovědi přípustny?. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 6, s. 224-227.